Mezi barokním leskem a vojenskou pevností: Hradec v 17. až 19. století

Symbolický nový začátek představuje rok 1664, kdy se Hradec Králové stal sídlem nově zřízeného biskupství. Město zásadně ovlivnil i příchod jezuitů roku 1636. Jejich přičiněním během 2. poloviny 17. století vyrostl v centru města kostel Nanebevzetí Panny Marie s přilehlou kolejí. Barokní tvář Hradce dále dotvořila na počátku 18. století stavba biskupské rezidence a semináře, přestavba kaple sv. Klimenta či zřízení morového sloupu.

Královéhradečtí jezuité se pilně zapojovali i do činnosti kulturní a vzdělávací. Příslušníci řádu provozovali latinské i české divadlo, vyučovali ve školách, vydávali knihy. Byť tyto aktivity měly podporovat pevnost obyvatelstva v katolickém víře, nelze je redukovat jen na tento rozměr, jak ukazují příklady místních rodáků a předních soudobých vzdělanců Bohuslava Balbína a Františka de Paula Švendy. Ze Švendova pera například vzešly první česky psané dějiny Hradce Králové.

Jinou tvář místní barokní kultury představuje zvonařské řemeslo, které mělo ve městě bohaté tradice. V 18. století získal značné renomé zvonařský mistr Ignaz Drack, jehož práce se stala známou v širokém regionu a seznámit se s ní mohou i návštěvníci expozice Cesty města.

Mezi lety 1766 až 1789 došlo v důsledku proher ve válkách s Pruskem k přestavbě města do podoby bastionové pevnosti. Měla tak být posílena obrana severní hranice státu, oslabená ztráta Kladska a Slezska. Pro Hradec to však znamenalo přerušení vazby na jeho předměstí, která se osamostatnila. Z  původního města zůstalo jen asi 200 domů kolem obou náměstí, zbytek musel ustoupit pevnostním hradbám a plochám k zavodnění. Tehdy také vznikly nové obce Kukleny, Pouchov, Farářství a především Nový Hradec Králové.

Tato proměna nezůstala bez vlivu na počet obyvatel pevnostního města, který spíše klesal, od 6800 osob v roce 1791 po zrhuba 4500 kolem poloviny 19. století. Hradeckou společnost doplňovala vojenská posádka o maximálním počtu 2327 mužů. Armáda tak výrazně spoluvytvářela každodenní tvář Hradce Králové, jak vzpomínal například spisovatel Ignát Herrmann.

Ani jako pevnost ale město nenabylo výlučně vojenského charakteru. Na rozdíl od blízkého Josefova. I ve své pevnostní éře zůstával Hradec Králové sídlem biskupství, státních i církevních úřadů a v neposlední řadě i centrem vyššího školství. Právě studenti z dalekého okolí sem směřující, například Alois Jirásek, představovali další výraznou tvář tehdejšího Hradce Králové.

Hradec Králové hrál roli kulturního centra. V  měšťanských domácnostech se pravidelně konaly společenské sedánky, obyvatelé hojně navštěvovali taneční zábavy či divadelní představení. Česká činohra, byť dlouho omezená, se tu rozvíjela díky Václavu Klimentu Klicperovi. Už od sklonku 18. století ve městě fungovala knihtiskárna, místní tiskař a nakladatel Jan Hostivít Pospíšil představuje jednu z významných osobností národního obrození. Po roce 1859 se začal silně rozvíjet i spolkový život .

Negativní stránka pevnostního režimu představovala nemožnost rozrůstání města a hlavně rozvoje průmyslu. Většina obyvatel pevnostního Hradce se zabývala potravinářskými nebo obchodními živnostmi, část nacházela vítaný přivýdělek v ubytovávání přespolních studentů. Průmysl zastupoval ve městě pouze pivovar, jinak podobné provozy vznikly na předměstích, kde měly lepší podmínky. Představu o vzhledu Hradce Králové k roku 1865 nabízí muzejním pracovníkem Františkem Žaloudkem vytvořený model, který je právě jedním z vrcholů muzejní expozice.

Josef Šrámek
redakce@salonkyhk.cz
Foto: Miroslav Beneš, Sbírka MVČ