Můj život se odvíjí od parních strojů, říká vášnivý sběratel Jan Tomek

„Od 19. století, které se nazývá stoletím páry, se stavěly továrny jenom tam, kde byl vodní zdroj. A k tomu se hojně začaly využívat parní stroje plné síly, takže písnička je pravdivá,“ řekl pro magazín Salonky na přívítanou v hradeckých Malšovicích nadšený sběratel těchto strojů a jejich modelů Jan Tomek.Bydlí v místě, které rozhodně nelze přehlédnout. Před jeho domem totiž stojí obrovský parní stroj vyrobený roku 1878 firmou Breitfeld Daněk a vážící 10,5 tuny, který Tomek získal z cukrovaru Syrovátka, kde sloužil do roku 2002. Tento železný kolos je dokonalým symbolem sběratelovy životní vášně. 

To už obcházíme dům, jemuž na zahradě vévodí industriální pavilon. Dříve než do něj vkročíme, vrací se Tomek do začátků svého sběratelství v roce 2002. U jeho zrodu stála manželka, která mu k narozeninám nadělila, jak říká sběratel, hračku v podobě modelu parního stroje. „Jeden model jsem měl již od mládí, ale moc jsem mu nevěnoval pozornost. V průběhu dalších tří týdnů od zmíněného ženina daru jsem náhodou sehnal v bazaru ještě třetí parní stroj a už to jelo. V té době se mi ve sběratelství strojů hodně dařilo. Kdybych se ale tomu věnoval už před rokem 1989, kdy bylo ještě všude hodně velkých parních strojů, které se pak likvidovaly, byla by moje sbírka mnohem větší. V současné době musím mít štěstí, abych něco sehnal.“

Před lety dostal tip na parní lokomobilu, což je stroj, který tahali koně na pole, a tam nahrazoval motor pohánějící mlátičku. „Za vlastníkem jsem jezdil asi čtrnáct roků až do jeho smrti. Teprve potom se mi stroj podařil koupit. Když jsem ho později přivezl před dům, splnilo se mi jedno obrovské přání – mít velký parní stroj. Potom jsem ho složil a vyvstala otázka, kam s ním,“ vzpomíná. Proto začal před pěti lety na zahradě vlastními silami stavět z pálených cihel industriální pavilon doplněný tabulkovými továrními okny.

Loni v listopadu dokončil přístavbu podepřenou čtyřmi litinovými sloupy získanými z bývalé hradecké koželužny. Tam umístil rozměrný, tří a půl tunový kotel, který v dávných dobách sloužil na výrobu páry pro parní stroj. Návštěvník, který do tohoto prostoru zavítá, uvidí prostě dílnu, jako z konce 19. století. V jejích útrobách jsou umístěny sběratelovy velké poklady, z nichž každý má svůj nezaměnitelný a originální příběh.

Tomkovou chloubou jsou nepochybně zmíněné lokomobily. Dále je u stropu umístěn stroj věžních hodin z roku 1909. Tomek nelení, hned ho natahuje a předvádí, jak funguje. Pavilon se náhle krásně rozezní tlukotem kladívek na kovové cylindry. V rohu místnosti jsou dvě vrtule letadla Blériot, které si pan domácí obkreslil podle originálu a sám vyrobil. V pavilonu nechybí ani motor Walter z roku 1937, nebo stojatý stabilní motor Vltavan z roku 1902. 

Nepochybným unikátem této pestré sbírky je ale transmise, která slouží k pohonu strojů. Je funkční a není potřeba sběratele nijak zvlášť přemlouvat, aby ji spustil a ukázal, jak skvěle pracuje. Zatím pohání pouze brusku, ale brzy se prý přidá i soustruh. Procházíme technicky perfektně vybavenou dílnou, kde sběratel tráví spoustu času. „V dílně jsem každý den do dvou do noci,“ upozorňuje s tím, že je šikovný a vše si dokáže vyrobit i opravit sám. „Po každém člověku by mělo na světě něco zůstat, po mě to budou modely dvou parních oraček, které jsem vyrobil podle osmnácti zakoupených anglických výkresů.“

Oračky byly obrovské stroje vyráběné od roku 1870 v Anglii a staly se tehdy převratným vynálezem pro zemědělství. „Například parní oračka Libuše anglické firmy Fowler, která ve druhé polovině 19. století umožnila strojní lanovou orbu, se stala na dlouhá desetiletí nejefektivnějším způsobem orby,“ přiblížil Tomek, jehož nevšední sbírka mimo jiné obsahuje čtyři velké parní stroje, které jsou jeho pýchou, a na 145 modelů – hraček v suterénu domu, kam nás s jiskrou v oku kvapen zavádí, aby se s ní pochlubil.

„Tady to je moje skutečné hnízdo modelů parních strojů, kde se mezi svými noblesními hračkami cítím moc dobře,“ směje se sběratel a představuje model parního stroje, který byl iniciačním je vzniku jeho sbírky. Potom už ukazuje na jednotlivé vystavené modely včetně toho nejmenšího a skutečně miniaturního, a přibližuje nejen jejich historii, ale také příběh, který s sebou nesou. Je to neuvěřitelná podívaná a je zřejmé, že pro Jana Tomka je sběratelství parních strojů obrovskou vášní, které naprosto propadl. „Můj život se od toho odvíjí a podřizuji tomu úplně všechno,“ potvrdil.

Za nejvzácnější ve své sbírce považuje hradecký sběratel nejen ten nejstarší stroj před domem z roku 1870, ale také tři velké parní stroje vyrobené kolem roku 1900. „Ty jsou opravdu nejvzácnější, protože vyjadřují um lidských rukou našich předků,“ vysvětlil. A co by ještě chtěl mít ve své sbírce a po čem touží? „Mám sen získat dva velké parní stroje, ale nedaří se mi je sehnat. Sice majitele už dlouho dobu přemlouvám, aby mně je prodali, ale zatím bez žádoucího výsledku. Věřím ale, že se mi můj sen nakonec splní,“ tváří se odhodlaně.

Jeho sbírka není žádnou uzavřenou ulitou, ale je otevřená veřejnosti. „Kdo jde kolem, může se zastavit, rád ho svým královstvím provedu. Také by mě samozřejmě potěšily tipy na parní stroje, které by rozšířily mou sbírku,“ poznamenal sběratel, který má ještě dva velké koníčky. „Tím prvním je jachting, v roce 2002 jsem za čtyřicet dní přeplul Atlantický oceán. Od patnácti let mě celým životem provází také judo, jsem mistrem republiky,“ dodal Jan Tomek, kterého v jeho sběratelském úsilí plně podporují manželka i celá rodina. 

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera