Muzeum východních Čech: Zánik královéhradecké pevnosti

Podle vzpomínek pamětníků mnoho obyvatel Hradce vnímalo negativně to, že bývalé královské město předstihly obce chápané jako venkovské, především z průmyslové revoluce těžící Liberec. Názor na význam královéhradecké pevnosti přehodnocoval i rakouský stát. Došlo dokonce k tomu, že 20. července roku 1858 byla pevnost formálně zrušena a erární pozemky i objekty byly nabídnuty ke koupi městu. Vzájemná jednání mezi představiteli města a státu však zkrachovala. Zastupitelé Hradce Králové se obávali především výše finančních závazků, které by výkup obnášel, i negativních dopadů na ekonomiku města pevně spjatou s armádou. Došlo tak k tomu, že v září 1860 byla královéhradecká pevnost znovu aktivována, byť v poněkud volnějším režimu.

Otázku budoucnosti pevnosti a města zastupitelé znovu otevřeli počátkem roku1866. Obyvatelé tehdy začínali cítit potřebu výstavby nové vodárny, moderní osvětlení ulic zase vyžadovalo odpovídající plynárnu. Dalšími prioritami byla stavba nové budovy reálného gymnázia a především důstojného objektu pro městské divadlo. Další jednání však již přerušil vojenský konflikt s Pruskem. Rakouská prohra ve válce roku 1866 se stala pro město Hradec Králové novou příležitostí.

K zahájení nových jednání mezi městem a státem došlo v říjnu roku 1868, opět se ale ukázala složitost celé situace. Přestože ministerstvo války i financí reagovaly na možnost zrušení pevnosti kladně náklady, problémem se ukázaly finanční nároky státu za pevnostní objekty a pozemky i na bourací práce. Přesně jak se obávali zastupitelé v roce 1858. V letech 1875 až 1876 se proces zastavil a obnoven byl až po roce 1880. Výjimku představovalo zrušení vnitřních městských bran v roce 1873.

Nakonec se podařilo shodu mezi městem a státem nalézt, což v červenci roku 1884 vyústilo v prohlášení královéhradecké pevnosti za zrušenou. Klíčovou zásluhu na tomto výsledku měl náměstek Ladislav Jan Pospíšil, hlavní nositel vize Hradce Králové zbaveného „pevnostních okovů“. Mohlo se tím přikročit k zahájení boření pevnostních hradeb a objektů, což bylo symbolicky zahájeno 4. října roku 1884 v místech křížení dnešní Pospíšilovy třídy a Hostivítovy ulice. Defortifikace ale skutečně byla finančně i organizačně náročným procesem. Objevily se další komplikace, proto bylo boření pevnosti přerušeno až do roku 1894 a i poté se přes veškeré úsilí a odhodlání táhlo až do začátku první světové války. Poslední osamocené pevnostní objekty byly bourány ještě ve 30. letech 20. století.

Náklady na výkup pevnostních pozemků dosáhly částky 1 001 352 zlatých, výdaje na bourací práce vystoupaly na sumu 421 352 zlatých a 500 tisíc zlatých stála výstavba nových objektů pro vojenskou posádku. Pozitiva však byla zjevná. Zatímco v roce 1830 nedosahoval počet obyvatel města ani 5000, v roce 1910 jich už bylo k 10 tisícům.

Následný rozvoj města, směřujícího k lesku prvorepublikového salonu republiky, dostupné mimo jiné osvícený přístup zastupitelstva, kdy město zakoupilo pevnostní objekty i pozemky jako celek s cílem prosazovat podobu moderního města vznikajícího na základě městských regulačních plánů. Odvrácenou stranou však byl zánik většiny památek na jedno z klíčových období historie Hradce Králové. Nutno přiznat, že proti tomu brojila již část veřejnosti na počátku 20. století. O této převratné éře královéhradecké historie více vypoví muzejní expozice Cesty města.

Josef Šrámek
redakce@salonkyhk.cz
Foto: Miroslav Beneš, Sbírka MVČ