Muzika je můj život, tvrdí akordeonista, klavírista a učitel Radek Škeřík

Rodiče své děti obvykle přihlašují do „zušky“ na kytaru, housle či klavír. Jaký je zájem o akordeon, který v hradecké Základní umělecké škole Střezina vyučujete?
Když se jsem tady založil akordeonový orchestr, myslel jsem si, že ten zájem obrovsky vzroste, ale spíše to má efekt, že děti u toho nástroje o to déle zůstávají. Už tady ale máme letos čtyři učitele hry na akordeon a dvaatřicet žáků. Není to málo, ale pořád se akordeon řadí k méně frekventovaným nástrojům.

Čím je tento nástroj výjimečný?
Má všechny přednosti klavíru, a navíc si ho lze vzít kamkoli s sebou. Akordeon nepotřebuje elektriku, takže je na něj možné hrát prakticky kdekoli a je velmi všestranný. Samozřejmě bývá zaškatulkován jako nástroj lidový, ale myslím si, že už je načase toto klišé překonat. Nejpříbuznější nástroj akordeonu jsou překvapivě varhany, kde většinou také vzniká tón přes vzduch. Vůbec není výjimkou, že se na akordeon hraje například Bach a další barokní skladby či třeba i jazz. Často se vyskytuje v kapelách folkového zaměření, je to prostě univerzální nástroj.

Vy jste se na něj učil hrát od roku 1985 v choceňské ZUŠ. Proč jste si ho vybral?
Jednou v dětství, bylo mně asi čtyři nebo pět let, jsem si na nějaké pouti vybrečel, aby mně rodiče koupili foukací harmoniku s klapkami. Foukal jsem do ní a začalo mě to zajímat. Naši mě přivedli k nějakému muzikantovi, aby zjistili, jestli to má nějakou perspektivu, a ten jim doporučil, aby mě přihlásili do hudebky. Protože v rodině není velká hudební tradice, naši nevěděli, na jaký nástroj mě mají dát. Rozsekl to děda, který řekl: Vem si harmoniku, tam máš celý orchestr. A měl velkou pravdu.

Sedl vám hned od začátku, nebo jste měl touhu to změnit a hrát na něco jiného?
Když se na to dnes dívám z pozice učitele, důležitější aspekt, než volba nástroje je, zda si sednete osobnostně s učitelem. Mně se to povedlo na více než sto procent. V Chocni jsem se potkal s panem Antonínem Malým, což byl a dodnes je všestranný muzikant. Právě on mě přitáhl k jazzu. Jezdili jsme s akordeonem po soutěžích a dokázal nejen mě, ale spoustu dalších žáků připravit na vysokou koncertní úroveň i při zachování všeobecného lidového muzikantství. On byl určující postavou v mém dalším hudebním vývoji.

Hrajete také na klavír. Dá se tedy říci, že muzika je váš život?
Ano, dá se říci, že muzika je můj život. Občas slyším, že je zdravé, když má někdo koníčky odlišné od svého zaměstnání. Já to mám tak, že se v zaměstnání zabývám muzikou a ve volném čase také. Zatím nemám pocit, že by se to na mně nějak negativně podepisovalo.

Působil jste tehdy ve studentské jazzové formaci Jazzevec. Je právě jazz vaší láskou? Kdo z jazzmanů je vám nejbližší a proč?
Jazzevec byla studentská kapela na hradecké univerzitě, v níž se sešla parta asi osmi kluků, z nichž nikdo pořádně nevěděl, jak se jazz dělá, ale všechny to hrozně zajímalo. Měli jsme takový studijní klub, kde jsme si pouštěli nahrávky a mě to obrovsky chytlo. Na jazzu se mi líbí, že je tam prvek velkého řádu a zároveň prvek improvizace. Tento mix mě moc přitahuje. První, co jsem se do sebe snažil dostat byly nahrávky fenomenálního amerického pianisty Duka Ellingtona, jehož portrét mám pověšený v kanceláři. Řekl bych, že je to taková moje ikona.

Kterými dalšími formacemi jste prošel a co vám tato angažmá dala?
Už ve zmíněném Jazzevci jsme si udělali potřebné kontakty a vytvořila se nová přátelství. Proto jsem se dostal do Big Bandu Aldis, dnes je to Big Band Jiřího Pavlíka, kde hraji už skoro dvacet roků na piano. Později jsem začal zakládat různé menší kapely, dodneška jich udržuji v činnosti zhruba sedm.

Ještě hrajete na klavír v orchestru Pirate Swing Band? Co je jeho hudební cestou?
Jde o jazzový Big Band, jehož hlavní činností je předělávání populární a rockové muziky do jazzového kabátu. Snažíme se k tomu mít humorný přístup a tím se odlišujeme od jiných kapel podobného typu, které se drží třeba klasického swingu 30. a 40. let. My si nepůjčujeme aranže od jiných seskupení, ale s druhým lídrem kapely Jirkou Ševčíkem to tvoříme sami, aby to bylo autentické.

Vy jste pro band mimo jiné zaranžoval skladby Queen a díky tomu jste byli v roce 2011 pozváni do švýcarského Montreux na oslavu čtyřicetin této skupiny. Jak na tuto událost vzpomínáte?
Bylo to fantastické místo na břehu jezera mezi horami a vůbec se Freddie Mercurymu nedivím, že si toto místo zvolil, jako své bydliště. Byl to festival lidí, kteří jsou velkými fanoušky kapely Queen a celé město bylo na nohou. Od rána do večera tam na všech možných jevištích hrály queenovské revivaly, sólisté a podobně. Dostali jsme, jako taková atrakce, nádhernou příležitost hrát na závěrečném koncertu festivalu. Byla to nádhera a měli jsme velký úspěch.

Nyní jste už patnáct let dirigentem školního akordeonového orchestru Safari. Mohl byste ho představit?
V Hradci Králové je tradice akordeonových orchestrů už od 50. let. Pan ředitel mě přivedl na myšlenku, zda by nebylo na čase založit orchestr pro mladé hráče, kteří nemají kde hrát. Ta myšlenka mě hodně nadchla a v roce 2006 tady vznikl nejdříve osmičenný soubor akordeonistů a postupně to bobtnalo, protože to děti bavilo. Neděláme klasiku, ale jsme Big Band, kde místo saxofonů a trumpet jsou harmoniky. Máme klasickou rytmiku s bicími, baskytarami, kytarami, klávesy, flétny, a to vše doplňují akordeony, které jsou základ. V orchestru je nás pětatřicet, z toho patnáct členů hraje na akordeon. Chtěl jsem, aby o názvu orchestru děti demokraticky hlasovaly. Samozřejmě padaly různé nesmysly, jako například Mlíko s poukazem na to, že členům ještě teče mlíko po bradě. Jednou mě napadlo, že členové jsou taková moje zvířátka, tak vznikl název Safari.

Jaký má orchestr repertoár?
V repertoáru máme asi 130 skladeb plus čtyři muzikály. Snažil jsem se dětem dát v muzice široký rozhled, to znamená, že hrajeme třeba Vltavu od Bedřicha Smetany, něco od Mozarta, Bacha, to bylo ale spíše na začátku. S příchodem bubeníka a baskytaristy jsme to začali hrnout do rockových a popových věcí. Na reperotáru se domlouváme společně a máme tady deset zpěváků. Každému řeknu, ať pošle deset písniček, které se mu líbí, a toho vyberu dvě nebo tři, jež by harmonikám slušely. Jedné holce se líbil Sting a chtěla, abychom hráli jeho asi nejznámější věc Every Breath You Take.Dodnes tuhle písničku hrajeme na všech koncertech. Jeden z největších úletů byla píseň Pane vy jste vdova, ale v rockovém podání Báry Basikové. Při ní hodně zníme jako metalová kapela. Je to žánrově hodně pestré, měli jsme v první generaci Safari dokonce francouzské valčíky. S příchodem nové generace bylo potřeba repertoár trochu odlehčit a vrhli jsme se spíše na střední proud.

Kde vás mohou posluchači vidět a slyšet?
Úplně nejraději hrajeme na hradeckém divadelním festivalu u Klicperova divadla. Je tam plno lidí a skvělá atmosféra. Hráli jsme také tři koncerty za sebou v Šimkových sadech, pořádáme i školní akce tady na Střezině, o prázdninách jsme dostali pozvání na Maraton hudby do Brna, zahráli jsme si v Praze na festivalu věnovaném autistům. Vystupovali jsme i v kostele v Neratově nebo na konci září na Pivovarském náměstí při Dni kraje.

Pokud vím, tak jste v kontaktu s místním centrem Daneta, kde jsou děti s mentálním postižením.
Máme dvě učitelky, shodou okolností zpěvu, které působí zároveň v Danetě i na Střezině. Dominantní osobou je Lada Holaňová, zpěvačka, muzikantka a organizátorka rozmanitých akcí, která vede děti i dospělé v Danetě k muzice. Protože se známe a rozumíme si, rozhodli jsme se před pár lety udělat za doprovodu Safari a sboru Daneťáček výběr dětských minimuzikálů od Uhlíře a Svěráka a měli jsme s tím pak nádherné společné představení v Adalbertinu. Pro Daneťáky to bylo něco neuvěřitelného, protože zažili atmosféru velkého koncertu, krásně navštíveného a nádherně přijatého. Od té doby premiérujeme společně nový muzikál. Máme za sebou premiéru muzikálu Pod jednou střechou, kdy jsme vyprodali sál Aldisu.

Nemůžeme pominout vaše aranže nejen pro různá hudební seskupení, ale také jste spolupracoval s Východočeským divadlem Pardubice, Klicperovým divadlem Hradec Králové či Divadlem Semafor. O co v této souvislosti šlo?
Do Východočeského divadla v Pardubicích jsem se dostal přes kapelu Blue Star Václava Marka, který mě angažoval do muzikálu Chicago. Velice často tam k představením hraje živá kapela. A právě ta Markova tam dostala příležitost doprovázet zmíněný muzikál. Spolupráci jsem přijal a učil herce zpívat písničky. Od té doby s divadlem extérně spolupracuji. V Klicperově divadle jsem v několika hrách účinkoval jako klavírista a akordeonista. Dostal jsem se pak i do Semaforu, kde jsem dostal zakázku na zaranžování skladeb pro některá představení.

Jste na svoje žáky na Střezině pyšný? Jsou mezi nimi výrazní talenti?
Samozřejmě jsem, nabíjejí mě, hlavně z orchestru Safari. Na svoje žáky mám kliku, několik z nich tady už dokonce učí. Vlajkovou lodí mé třídy je patnáctiletý klávesák Láďa Slavíček, který je velký talent a má muziku v sobě od pána Boha. Já už ho vlastně ani moc neučím, spolupracujeme spolu a objevujeme všechna možná zákoutí muziky. Má obrovsky široký záběr od improvizace přes skládání po elektronickou muziku. Uspěl i v klávesových soutěžích, byl dvakrát druhý v národním kole. Podařilo se mu vyhrát i mezinárodní soutěž v Povážské Bystrici na Slovensku. Pro něj ale není úplně ambice vyhrávat soutěže, spíše muzika jako taková.

Má mladá generace o muziku zájem? Vidíte v tomto směru budoucnost růžově?
Teď jste zasáhl strunu, která mě trochu bolí. U přijímaček po dětech chceme, aby nám zazpívaly nějakou písničku. Vždycky daly dohromady něco jednoduchého, ale po covidové pauze byl obrovsky znát ten deficit, bylo vidět, že vůbec nezpívaly a dobrá polovina z nich nedala dohromady písničku. To mě zamrzelo a dal jsem si pro sebe závazek, že pojedeme s dětmi více přes zpívání. Znalost písniček totiž u mladší generace hrozně klesá. Pokud se týká zájmu dětí o hudební vzdělávání, je velký, což mě zase naopak těší. Obrovský zájem je o hru na klavír, u ostatních nástrojů je to v takových vlnách. My ale na klavír můžeme bohužel vzít pouze dvacet procent zájemců.

Máte zpětnou vazbu od rodičů?
Trochu se stydím, že mailové schránky rodičů zahlcuji zprávami, protože třeba orchestr Safari je náročný na čas a musím je informovat. Rodiče nás ale obrovsky podporují.

Co vám hudba v životě dává? Co rád posloucháte?
Samozřejmě mně to bere obrovské množství času, speciálně aranžování, což je práce po nocích, když je klid a všichni ostatní už spí. Pak jsou to koncerty, škola a podobně. Muzika mně ale zase vrací spoustu energie. Nejlepší pocit je, když stojím na jevišti, hraju a lidi se baví, zvláště, když mám za sebou orchestr Safari. To jsou intenzivní zážitky.

Řekl jste, že nejraději jste na jevišti a taky s rodinou, což se prý dohromady málokdy povede. Co tedy na vaše hudební počínání říká?
Budu se teď trochu rouhat, ale covidová pauza mně osvěžila rodinný život. Muzikant je o víkendech často pryč a teď jsem byl s rodinou, jezdili jsme hodně na kole. Žena si mě brala už jako muzikanta, takže věděla, do čeho jde. Obě moje děti docházejí sem na Střezinu, dcera hrála léta na zobcovou flétnu a pak přestoupila na kontrabas, syn začínal na klarinet a teď už druhým rokem hraje na saxofon. Moje žena není naštěstí muzikantka a má ten potřebný nadhled.

Nemůžu se nezeptat na vaše plány. Máte nějakou vizi?
Já jsem v podstatě dost pasivní člověk a život mně výzvy a příležitosti vždycky přihrne. Těch příležitostí je spousta a jsou hodně zábavné. Vždycky na jedno uprázdněné místo přibydou další.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Radka Škeříka