Nadšení královéhradeckých skautů se přetavilo v opravdovou pomoc

Také v posledních týdnech příkladně přiložili ruku k dílu a neváhali ani na chvíli být tam, kde bylo potřeba. „Snažíme se všechny skauty vychovávat od nejmladšího věku tak, aby pro ně pomoc byla samozřejmostí,“ řekl nám Kryštof Žáček, koordinátor skautských dobrovolníků v Hradci Králové.

Posláním skautingu je mimo jiné být prospěšným a pomáhat jiným. V době koronaviru to platí dvojnásob. Je to tak?
Bezesporu. Snažíme se všechny děti vychovávat tak, aby byly připravené plnit skautský zákon a skautské principy v každé situaci. Nikdy to ale není palčivější než ve chvílích, jako je ta, ve které se nacházíme. O to víc jsem rád, že se nám podařilo v krátké době sehnat tolik dobrovolníků a lidí ochotných pomoci.

Kdy se skauti věrni svému slibu pomoci v Hradci Králové pustili do boje s nákazou?
Skupiny skautských dobrovolníků se v Hradci Králové začaly formovat hned poté, co vláda vyhlásila nouzový stav. Trvalo to ale několik dní, než jsme se navzájem kontaktovali a domluvili se, že budeme postupovat společně.

Jakou jste v tomto ohledu zvolili strategii?
Na první poradě jsme se domluvili na několika podmínkách a pravidlech. Shodli jsme se, že než začneme pomáhat, musíme nejdřív zaručit bezpečnost našich dobrovolníků, a to nejen s ohledem na jejich zdraví, ale i na zdraví ostatních. Zatímco u pomoci po povodních může člověk ohrozit maximálně sebe, jediný nakažený dobrovolník může přinést více škody než celá organizace užitku. Dobrovolnictví navíc vyžaduje kontakt s ostatními v době, kdy tou nejlepší prevencí před šířením nemoci je izolace. I z toho důvodu jsme se rozhodli, že budeme oslovovat pouze skauty starší 18 let, přestože někteří mladší se nám už ozvali předem. U organizování pomoci jsme se řídili  poučkou, že nejtěžší není sehnat dobrovolníky, ale dostat jejich pomoc tam, kde je potřeba. Raději, než pomáhat na vlastní pěst jsme se proto rozhodli koordinovat veškeré úsilí s institucemi, které mají řešení epidemie na starosti a mají k tomu mnohem lepší předpoklady. Zatímco jsme oslovovali první dobrovolníky, nabídli jsme pomoc magistrátu města, krajské hygienické stanici a fakultní nemocnici. Právě s magistrátem jsme nakonec spolupracovali nejvíce.

Kolik skautů ve městě a z jakých oddílů se aktivně zapojilo do dobrovolnické pomoci?
Žádnou statistiku ohledně přesného rozdělení do oddílů nevedeme, spolupracujeme ale se 40 až 50 skauty z celého Hradce. Kromě toho pravděpodobně ale mnoho skautů pomáhá i prostřednictvím jiných organizací, ať už je to například celorepubliková Skautská pomoc, do které se můžou hlásit jednotlivci, nebo jiná občanská sdružení přímo v Hradci Králové.

Co všechno konkrétně dělají a kde pomáhají?
Naše pomoc se dá rozdělit do několika kategorií. Jedna skupina se zaměřuje na šití roušek, do kterého se zapojily rodiny současných a bývalých skautů, i rodiče našich dětí. Roušky jsme dováželi primárně do fakultní nemocnice. V současnosti je už ale poptávka spíše nasycena, takže zásobujeme rouškami ojedinělá místa, kde stále chybí. Druhou větví naší pomoci je spolupráce s magistrátem města. Během týdne od vyhlášení nouzového stavu jsme se na schůzce se zástupci města a hradeckých pečovatelských služeb domluvili na třech formách pomoci. První zahrnovala zajištění rozvozu nákupů seniorům. Ti nyní volají na callcentrum magistrátu, z něhož jsou přepojeni na jednu z pečovatelských služeb. Pokud jde o věci, které nevyžadují ošetřovatelské vzdělání, senioři dostanou kontakt na nás. V naprosté většině případů jde o nákupy léků a potravin. V posledních dnech jsme k tomu přidali i rozvoz balíčků z Potravinové banky ve stejném duchu. Druhou činností byl roznos roušek hradeckým seniorům žijícím v domech Harmonie I. a II. a v několika dalších objektech po celém městě. Celkem jsme v prvních týdnech epidemie roznesli roušky a letáky na téměř 1000 adres. Zajistili jsme také dva dobrovolníky na dispečink tísňové linky pro seniory.

Jak tuto činnost koordinujete?
Na koordinaci bylo nejnáročnější první týdny. Rozvoz roušek probíhal na několika místech během pár dnů a zapojilo se do něj okolo 30 skautů. Kromě dobrovolníků jsme komunikovali s pečovatelskými službami i magistrátem. Denně jsme vyřizovali spoustu e-mailů, telefonátů i diskuzí na našich interních kanálech. Nakonec se ustálil model, kdy s veřejností a dalšími organizacemi komunikujeme přes e-mail a můj osobní telefon, pro interní komunikaci používáme chatovací skupiny a videohovory k poradám. Po prvotním náporu se situace uklidnila a naštěstí se nepotvrdily ty nejčernější scénáře. Většina dobrovolníků proto nyní může být v klidu doma a povoláme je ve chvíli, kdy by bylo potřeba. Aktivně nyní koordinujeme už jen pomoc seniorům.

Mohl byste popsat, jak přesně vypadá pomoc seniorům, kteří jsou nejvíce ohroženou skupinou?
Jak jsem již zmínil, město zřídilo pro seniory callcentrum, které propaguje. Všechny telefonáty z callcentra jdou do několika hradeckých pečovatelských služeb, které konktrétním seniorům předají kontakt na nás. Když se na nás senior obrátí, zapíšeme si jeho jméno, adresu a telefonní číslo a také jeho požadavek. Poté seniora přidělíme jednomu z našich dobrovolníků, který mu zavolá, domluví s ním veškeré podrobnosti a vyřeší jeho požadavek. U některých seniorů dokonce došlo k tomu, že se už obracejí přímo na svého dobrovolníka.

Jak reagují? Co říkají, když jim skauti přinesou potraviny, roušky či léky?
Setkáváme se jen s těmi nejlepšími ohlasy. Mnoho z těch, kterým pomáháme, sami někdy byli skauti, takže pro některé je naše pomoc ještě dojemnější, když vidí, že skautská myšlenka za ty roky nevyprchala. Mnoho seniorů má pocit, že nám něco za naši pomoc musí dát například čokoládu, kávu nebo peníze. Tyto odměny si nebereme. Jedna paní nám ale nabídla doma ušité roušky, abychom je rozdali dalším. To jsme už samozřejmě přijali.

Střídají se skauti v poskytování pomoci? Jak se chrání, aby se nenakazili?
Naštěstí se nám ještě nestalo, že bychom byli zahlcení požadavky, daří se nám proto rovnoměrně rozdělit práci mezi všechny. Po prvním šoku se mnozí z nás vrátili do práce, já sám teď dobrovolničení organizuji z Prahy. I práce ale postupně ubylo, takže vše zvládáme bez problémů a většinu dobrovolníků jsme mohli převést takříkajíc do záloh. Jak jsem již zmínil, bezpečnost dobrovolníků je na prvním místě. Všichni jsou starší 18 let a před každou akcí jsme jim vysvětlili, jak se chovat co nejméně rizikově. Kromě toho máme pravidlo, že veškerá pomoc probíhá v rouškách a v jednorázových rukavicích a  minimalizujeme kontakt s těmi, kterým pomáháme.

Jsou pro tyto aktivity nadšeni? Jak je komentují?
Skauti vždycky byli v první linii jakékoli pomoci, takže jsme ani na chvíli neměli nouzi o zájemce. Všichni skauti dobrovolničení podporují a pokud už nemůžou pomáhat přímo, nabízí nám často alespoň pomoc ve formě know-how. Jelikož přiložili ruku k dílu snad za každé předchozí krize v posledních třiceti letech, spoustu skautských veteránů má cenné zkušenosti z pomoci například po povodních nebo orkánech.

Vidí situaci optimisticky nebo je ve vzduchu určité pochopitelné napětí?
V prvních dnech nikdo pořádně netušil, jak se bude situace vyvíjet. Jak se ale situace uklidnila, zvítězil optimismus. Hlavní věc, co teď skautům nedá spát, je otázka, zda proběhnou letní tábory. I tam jsou ale v posledních dnech určité pozitivní náznaky, takže všichni doufáme, že to dobře dopadne.

Jste ve spojení s Integrovaným záchranným systémem, samosprávou či místními poskytovateli sociálních služeb? Spolupracujete s těmito institucemi? Jak?
Veškerou pomoc organizujeme ve spojení s institucemi, které mají k řešení nemoci mnohem větší kapacitu než my. Kromě magistrátu, fakultní nemocnice a pečovatelských služeb jsme ale v různých fázích komunikovali i s dalšími organizacemi dobrovolníků, tam šlo hlavně o výměnu know-how.

Jak vnímáte pomoc vašich členů?
Jsem skutečně rád, že se nám přihlásilo tolik dobrovolníků. Všichni jsou disciplinovaní a nemuseli jsme řešit žádný problém. Na druhou stranu jsem rád, že situace je klidnější a nemusíme využívat všechny zájemce. Každá akce s sebou nese malé, ale reálné riziko nákazy. Mám proto klidnější spaní, když nemusíme pomáhat v masovém měřítku, protože se tolik nebojím, že se někdo nakazí.

Bavíte se o tom mezi sebou? Co při tom zním zejména?
Momentálně všichni dodržujeme opatření nouzového stavu, ale jsem si jistý, že až se za půl roku sejdeme u táboráku, budeme mít spoustu příjemných historek a vzpomínek.

Může mít pomocná ruka vliv na pozitivní rozvoj osobnosti každého skauta, který se jí zúčastnil?
Nepochybně. Snažíme se všechny skauty vychovávat od nejmladšího věku tak, aby pro ně pomoc byla samozřejmostí. I tak je ale až opravdová krize zkouškou a kdybychom na ní nedokázali najít odpověď, určitě by mnozí byli zklamaní. Jsem rád, že se nám nadšení dobrovolníků podařilo přetavit v opravdovou pomoc, takže nikdo nebude mít pocit, že ochota pomáhat byla zbytečná.

Domníváte se, že lidská solidarita a sounáležitost je nyní to nejdůležitější a ovlivní to myšlení lidí do budoucna? 
Pevně v to doufám. Od začátku epidemie mě každý den mile překvapuje, jak se lidi dokáží semknout. Z celé republiky mám ohlasy, že dobrovolníků je nyní tolik, že převyšují poptávku po pomoci. To je snad ten nejlepší stav, který si lze představit, a já věřím, že alespoň něco z toho v nás zůstane i za pár měsíců až si sundáme roušky a vrátíme se do škol a zaměstnání.

Když nyní odhlédneme od pomoci, do jaké míry karanténa narušila činnost královéhradeckých skautů?
Ústředí Junáka přerušilo veškerou oddílovou činnost už několik dní před zákazem vlády. Museli jsme proto zrušit veškeré schůzky a výpravy, stejný osud ale potkal i další události, například karnevaly nebo skautský ples. Pokud ale vše dopadne dobře, činnost snad brzy obnovíme.

Komunikujete spolu nějak? Provádíte oddílové online schůzky?
Každý oddíl k činnosti přistupuje jinak a snaží se najít způsob, jak zapojit děti do alespoň nějakého programu. Zejména u starších oddílů jsou rozšířené online schůzky, představivosti vedoucích se ale meze nekladou. Já sám mám na starosti oddíl mladších dětí ve věku do deseti let, kde je komunikace těžší, protože nemají vlastní emailové adresy, chytré telefony nebo účty na sociálních sítích. Snažíme se proto vymýšlet program, který můžeme dětem poslat přes rodiče.

Máte zpětnou vazbu od rodičů? Mají radost, že se jejich potomci i v nelehkých časech smysluplným způsobem realizují?
Rodiče našich dětí naštěstí rozumí situaci, v jaké se všichni nacházíme, takže dostáváme vesměs pozitivní zpětnou vazbu. Někteří z rodičů se do pomoci sami zapojili, například šitím roušek.

Jak se v tuto nelehkou chvíli dá udržet klubová kontinuita?
Máme v tomto směru samozřejmě obavy. Uklidňuji se ale tím, že i po dvouměsíčních prázdninách se nám v září děti rády vracejí do oddílů.

Museli jste zrušit některé naplánované akce či tábory?
Kromě běžných schůzek a výprav jsme museli zrušit i některé další akce, například závody nebo ples. Nejpalčivější otázka jsou nyní letní tábory. Podle posledních informací (15. dubna) ministerstvo školství uvažuje o tom, že by tábory bylo možné pořádat v srpnu. Samozřejmě je ale brzy odhadovat, za jakých by to bylo podmínek, případně, zda skauti letos tábory preventivně nezruší i v případě, že by je vláda povolila.

Představte nejbližší budoucnost královéhradeckých skautů. Vidíte ji v optimistických barvách?
Stoprocentně. Za více než stoletou historii skautingu se naše hnutí vzpamatovalo ze tří zákazů, z nichž dva trvaly dvacet let. Před vypuknutím epidemie jsme navíc zažívali období velkého zájmu o skauting mezi dětmi, ale i mezi dospělými, takže věřím, že až omezení skončí, rozběhne se skauting znovu naplno.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: skaut-hradec.cz