Naše rodina roste společně se Střezinou, říká její nový ředitel Tomáš Votava

Od začátku školního roku uplynuly dva měsíce. Jaké byly?

Ono to zdaleka není jen o těch dvou měsících, protože moje přípravy k nástupu do funkce začaly už před rokem. Zahájil jsem tzv. funkční manažerské studium pro ředitele škol, které jsem studoval celý minulý školní rok. Tehdy jsem ještě ani nevěděl, že předchozí ředitel Karel Šust bude ve funkci končit. Byla to moje dlouhodobá myšlenka, že bych do toho chtěl jít. Věděli jsme, že na to jednou dojde, jelikož se Karlovi blížil důchodový věk. Před Vánoci jsme se dozvěděli, že Karel nebude jako ředitel pokračovat. Po tom původním šoku už celá ta záležitost začala být velice aktuální.

Jak to celé pokračovalo?

Jsem za to, jak proběhlo období příprav, velice rád, protože jsme s mým spolu kandidátem Radkem Škeříkem hráli naprosto otevřenou hru. Řekli jsme si, že do toho půjdeme oba dva záměrně, aby u konkurzu bylo svědectví o naší škole co nejsilnější. Karel nám oběma věnoval spoustu času a na konkurz nás pečlivě připravoval, což nám velmi pomohlo. Po odevzdání přihlášek a zjištění, že jsme v konkurzu na ředitele sami, se Radek sám nabídl, že se kandidatury vzdá v můj prospěch. Cítí se být pro školu přínosnější v roli zástupce, a zároveň chce zůstat co nejvíce u muziky, u svých kapel a aranžování. Pozice ředitele je především v začátcích časově, fyzicky i psychicky velmi náročná a Radek uznal, že by to byl velký zásah do jeho aktivit. Ze strany města, které je zřizovatelem školy, byl tento krok, kdy jsme si vyšli vstříc, hodnocen velmi kladně.

Kdy jste se rozhodl, že byste se mohl o pozici ředitele Střeziny ucházet?

Občas někdo z kolegů přišel s pobídkou, že až jednou Karel odejde, jestli by mě to třeba nezajímalo. To mě velmi potěšilo a byl to asi ten první impulz. Ještě loni jsme žili v dojmu, že tu Karel zůstane v pozici ředitele minimálně další tři roky, aby dohlédl na rekonstrukci školy. Jsem na Střezině dvacátým rokem, celou dobu to tu vedl on a vždycky to tak bylo. Po strávení té informace, že Karel odchází, situace velmi rychle akcelerovala a vše směřovalo ke konkurzu na nového ředitele. Bylo velkým přáním nás všech, aby to dopadlo pro někoho zevnitř školy.

Proč jste chtěli, aby Střezinu převzal někdo zevnitř?

Přebírat takto velkou školu je výzva i pro velmi zkušené manažery. Jsem přesvědčen o tom, že Střezina má své specifické vnitřní klima. Ať už jde o mentální nastavení v řadách zaměstnanců, tak i ve vztahu k veřejnosti. Tato kontinuita pro nás byla velice důležitá, protože přáním každého kantora je, aby do práce chodil rád. A samozřejmě je pro nás prioritou vytváření vstřícného prostředí vůči žákům a směrem k rodičům. Stojím si za tím, že takové prostředí naše škola má. Bylo pro nás vysokou prioritou, aby to tu převzal někdo, kdo je s tím srozuměn a kdo bude mít upřímnou vnitřní potřebu a ambici to zachovat.

Jak byste popsal to specifické vnitřní klima, o kterém jste mluvil?

Je nás tu opravdu hodně, máme téměř 100 pedagogů. I ve výtvarném, tanečním a literárně-dramatickém oboru je tu více učitelů, než bývá zvykem na jiných školách. Výhoda je v tom, že si tu navzájem můžeme radit, pomáhat si a předávat zkušenosti. To je jeden z prvků, který to klima vytváří. Pedagogický sbor je tu velmi zkušený, takže není problém si říct o konzultaci nebo pomoc napříč obory. Troufám si tvrdit, že prostředí je tu velice přátelské a veselé. To hlavní, co chceme předat žákům je to, aby je umění bavilo a aby z aktivit, které tu dělají, měli radost. Naše celoškolní motto je: „Prostor pro radost.“ Myslím si, že to je slogan, který vystihuje naše vnitřní nastavení. Vytváříme prostředí pro zaměstnance, žáky a jejich rodiny, kam chodíme tu radost hledat.

Vy sám jste na Střezinu nastoupil jako malý chlapec. Jak tehdy škola vypadala?

Nastoupil jsem sem v šesti letech. Docházel jsem na původní budovu v ulici Na Střezině a začínal jsem jako klavírista. Fungovali jsme na dvou adresách, na již zmiňované původní budově a v Divadle Jesličky. Na střední škole jsem začal chodit na hodiny bicích. V té době jsem už školu vnímal více i z osobního dojmu, sledoval jsem školní orchestry, začínalo oddělení populární hudby. Začínaly tady i různé kapely, což bylo pro mě jako bubeníka stěžejní. V září 2005 jsem tu začal zároveň se studiem konzervatoře učit. Postupně jsem se tak stal součástí školy a i ona se stala mojí součástí. Později přišlo stěhování sem do budovy Základní školy Jih, s několika kolegy jsme byli vůbec první, kteří jsme do současného areálu v Luční ulici přešli. V té době jsme tu dokonce fungovali paralelně s končící základní školou. Během dvanácti let se z této budovy stal takový střezinský kampus, hlavní budova všeho dění.

Jak často se vracíte ke klavíru?

Kdybych se dnes označoval za klavíristu, tak by to bylo příliš troufalé. Hraji na něj dodnes, zaskakuji ve školních kapelách když jim schází klavírista, nebo si ke klavíru sednu jen tak pro relax. Ale toho času nezbývá mnoho a bohužel se mu nestíhám věnovat tak, jak bych chtěl. Ten nástroj mě nikdy nepřestal fascinovat.

Nejvíce jsou s vámi spojeny bicí. Kdy jste si poprvé řekl, že byste zkusil být bubeníkem?

Na Biskupském gymnáziu, kam jsem po prvním stupni základní školy šel studovat osmileté gymnázium, se nás sešla celá třída muzikantů. Byli jsme v rámci školy trochu exoti, měli jsme intenzivnější výuku hudební výchovy. Byli jsme k hudbě opravdu vedeni. V budově gymnázia v suterénu zkoušely i nějaké kapely. Šel jsem se tam jednou podívat a v rohu tam stály bicí. Trochu jsem si je vyzkoušel, zaujaly mě a naštěstí mě v tom hodně podpořili doma. Rodiče přestavěli místnost v rodinném domě na zkušebnu a téměř okamžitě jsme tam začali hrát se studentskou kapelou. Bavilo mě to natolik, že jsem se poté začal připravovat na přijímačky na konzervatoř a nakonec se z toho stala moje životní vášeň a dokonce i povolání.

Na bicí hraje i váš bratr Martin. Měli jste mezi sebou nějakou rivalitu, kdo třeba něco zahraje lépe?

Martin se také živí hudbou, je velmi vytěžovaný v různých kapelách pro svou univerzálnost a velmi vysokou hráčskou úroveň. Na bubny hrála i naše mladší sestra, takže nás to trefilo všechny tři. Spoustu let jsem Martina tady na Střezině učil, ale jeho úroveň je tak vysoká, že se z nás velice rychle stali spíše parťáci, kteří spolu hru na bicí konzultují. Dodnes si navzájem pomáháme, občas za sebe zaskakujeme. Jsem velice rád, že je z něj už spoustu let samostatný umělec, který se v branži špičkových profesionálních muzikantů osvědčil.

Jak jste už říkal, začal jste tu učit už během toho, co jste studoval konzervatoř. Byl jste spíš výjimka, nebo je to něco, co se na Střezině stává častěji?

Myslím si, že je to celkem zajímavý model. Když budu mluvit obecně za jakoukoliv vzdělávácí instituci, tak je hrozná škoda, když si škola vychová žáka a ten se poté rozletí do světa, přičemž se ztratí ta vazba. Chceme zůstávat v kontaktu s absolventy, zejména s těmi, kteří chtějí ve studiích pokračovat, ať už skrz konzervatoř, nebo akademie. Pokud je ještě k tomu zajímá pedagogika, tak to jsou naši ideální budoucí kolegové, protože školu znají a strávili tu spoustu let. Absolventy, kteří studují na profesionálních uměleckých nebo pedagogických školách, si tu chceme udržet a nabídnout jim praxi, případně i možnost tu na částečný úvazek učit. Model to je podle mě velice šikovný, protože díky znalosti prostředí naskočí do provozu velice rychle.

Které hudební žánry patří mezi vaše oblíbené?

K poslechu hudby platí to stejné, co jsem tu říkal o hře na klavír. Kéž bych na to měl více času. V době střední školy jsem měl rockové období, líbila se mi spíše tvrdší muzika. Ježkova konzervatoř, kterou jsem po střední škole studoval, je zaměřená hodně žánrově, tudíž tam vznikla moje silná vazba k jazzovým stylům. Dnes se často vracím k populární scéně, obdivuji také scénu vážné hudby. Tam na to jako hráč tak silnou vazbu nemám, což mě celý život mrzí. Tím, že mám malé děti, se to teď míchá i s jejich zájmy a preferencemi, takže je to takové od Bacha až po Vlacha. Aktivně hraji v několika kapelách, které mají široký žánrový rozptyl, což mi vyhovuje.

Vaše děti také chodí na Střezinu?

Syn je nově na hudebním oboru, začal hrát na kytaru. Obě děti jsou zároveň na výtvarném oboru, protože bychom mohli doma z jejich výtvarných výtvorů stavět celé komíny. Velmi je to baví a my z toho máme velkou radost. Dcera je i na tanečním oboru, jak ve folklórním souboru, tak teď nově i na stepu. Navazuje tím na tradici mojí ženy, která tady u nás na Střezině také vyrostla. Stejně jako já začínala klavírem, později to byla shodou okolností v úplných začátcích mé pedagogické kariéry i moje žákyně. Zároveň prošla i naším tanečním oborem, je to bývalá baletka a hlavně stepařka. Dcerka si tak doma může s mamkou zastepovat.

Se Střezinou jste tedy svázaný i přes vaší rodinu. Je to další motivace, proč vést školu správným směrem?

Moje žena dokonce chodila na základní školu, která tu byla před námi, takže to máme opravdu kompletní. Musíme se tomu smát, jak se to všechno hezky propojilo. Celá naše rodina má na Střezinu velice silnou vazbu, rosteme společně s ní. Už to přešlo i na naše děti, které tu máme snad každý den v týdnu. Je to takové vtipné životní kolečko.

Hradečáci vás mohou znát z kapely Jazz Police, kterou jste založil společně s ředitelem Filharmonie Vladimírem Šrámkem. Jak kapela vznikla?

S Láďou nás pojí dlouholeté přátelství, chodili jsme spolu do třídy na osmiletém gymnáziu. Absolvovali jsme spolu první návštěvy ve zkušebnách, společně jsme zakládali studentské kapely. Naše hudební partnerství trvá dodnes, hrajeme spolu nejen v coverové kapele Jazz Police, ale i v uskupení Petr Sovič & Gramofon. Díky tomu, že se tak dlouho známe, jsme byli vždy schopni odbavit velké množství práce. Vzhledem k našim novým pozicím se některé naše projekty musely upozadit, nicméně naši aktivní muzikantskou činnost stále držíme a držet budeme.

Když jsou teď dva dobří přátelé ve vedení dvou významných hradeckých uměleckých institucí, bude to znamenat větší spolupráci mezi Filharmonií a Střezinou?

Rozhodně to je v našem zájmu. Je naprosto přirozené, aby umělecké instituce spolupracovaly. A tím nemyslím pouze spolupráci mezi naší školou a Filharmonií, ale například i s Klicperovým divadlem a dalšími. Pro hradeckou kulturní scénu je důležité, abychom instituce vzájemně propojovali. Aktuální počin mezi Filharmonií a Střezinou je zapůjčení koncertního křídla, které tu teď čerstvě máme. Ve Filharmonii je orchestrální akademie, kam posíláme naše žáky a absolventy. Je v našem zájmu si vzájemně pomáhat, protože o to silnější pozice umělecké sféry bude, jak ve vztahu k veřejnosti, tak ve vztahu k městu.

Vy sám jste u výuky zůstal, nebo jste musel všechny žáky předat svým kolegům?

Zbyly mi pouze tři výukové hodiny, individuální hodiny již nemám žádné. Mám na starosti dvě školní kapely. Moc mě to baví, protože si „uteču“ více k muzice. Obě kapely jsou velmi šikovné, prošly teď generační obměnou a těším se na nové projekty, které budeme realizovat.

Co vás na vedení kapel baví nejvíc?

Baví mě na tom to, že po nějaké době vidím pokrok. Žáci jsou po určitém čase schopni vnímat tu souhru. Baví mě sledovat, že si uvědomují zodpovědnost za jakékoliv kolektivní dílo. Dnešní doba je na tohle náročná, jede se hodně na individuality. Kapela je týmová práce, stejně jako v každém kolektivním sportu. Když bude hrát každý sám na sebe, tak to jako celek nikam nedotáhnou. Je to o spolupráci, o vnímání parťáků v kapele. Velice mě těší, když si žáci uvědomí, že to není o tom se předvádět sám za sebe, ale že to je společné dílo.

Na konzervatoři v Praze jste se učil pod legendárním bubeníkem Vladimírem Žižkou. Jak na něj vzpomínáte?

Byl jsem jedním z jeho posledních absolventů. Myslím na něj velmi často, vzpomínka na něj mi vždycky vhrkne slzy do očí. Byla to naprostá legenda. Pan profesor Žižka strávil více než 70 let na aktivní umělecké scéně, koncertoval do velmi vysokého věku. Přijde mi to jako naprosto neuvěřitelný a těžko překonatelný výkon. Poslouchat jeho životní zkušenosti a zážitky, které má s předními českými umělci a orchestry bylo něco neuvěřitelného. V jeho době museli mít muzikanti neskutečnou profesionalitu, v podstatě dostali noty na pult a šli nahrávat živě do televize nebo rozhlasu. Byli to rutinéři, v tom nejlepším slova smyslu. Ať už to byly jeho nástrojové zkušenosti, nebo vyprávění o tom, jaké to bylo nahrávat s Karlem Gottem, nezbývá nic jiného, než před ním a jeho generací umělců smeknout klobouk. Jsou to tvůrci naší hudební historie, úroveň tehdejších českých Big bandů mohla konkurovat světové špičce. Na pana Žižku vzpomínám s velkou úctou, láskou a bezmezným respektem k tomu, co dokázal.

Co má před sebou Střezina v tomto školním roce?

V únoru nás čeká kolaudace nového pavilonu, který nám v tuto chvíli roste před očima. Budova už začíná dostávat svou budoucí podobu, pomalu se to rýsuje. V této části bude sídlit vedení školy. Čeká nás tedy stěhování, na které se já osobně velmi těším. Hned po dokončení této etapy se práce přesunou do pavilonu populární hudby, kde se k již stojící budově bude přistavovat. Jinak nás samozřejmě čeká běžný umělecký provoz, který je teď poněkud zkomplikovaný rekonstrukcí, jelikož v současné chvíli nemůžeme využívat spojovací trakt, jenž se právě předělává. Do současné „hudbocvičny,“ jak jsme pojmenovali náš současný koncertní sál, musíme prakticky obíhat celou školu.

Jak bude rekonstrukce školy pokračovat?

Zhruba v roce 2027 by měla být dokončena rekonstrukce hlavní výukové části včetně přilehlých budov. Na to by měla plynule navázat přestavba obou současných tělocvičen na dva nové koncertní sály. Do toho revitalizujeme budovu Divadla Jesličky v Třebechovické ulici. A v roce 2027 bychom také měli odevzdat původní budovu v ulici Na Střezině zpět městu. To bude také další velké stěhování, protože se všichni kolegové přesunou sem do Luční ulice, kde se tímto vše zcentralizuje.

Výukou na všech školách v poslední době výrazně zahýbal fenomén umělé inteligence. Jak se vám daří tuto i další novinky implementovat do výuky?

Na toto téma jsme v přípravném týdnu absolvovali celoškolní školení. Chceme jít s dobou, nebo lépe být i o krok napřed. Víme, o co se jedná, učíme se s tím pracovat a snažíme se díky tomu zkvalitnit výuku na naší škole. Je to jeden ze střípků té současné rychlé digitální doby. V těchto dnech dochází k výměně původních keramických tabulí v učebnách hudební nauky, kde budeme přecházet na moderní, plně digitální výukové tabule. Na nich budeme moci využívat veškeré notační softwary, tabule jsou vybaveny spoustou hudebních programů, které pomohou vyučujícím při výuce. Pokračujeme také v modernizaci IT vybavení v grafických a fotografických třídách. Držíme krok s moderními prostředky výuky a rozhodně v tom chceme pokračovat.

Matěj Holaň
matej.holan@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera