Naším cílem je, aby rodiče svoji těžkou situaci zvládli, říká Jana Horáková

V letošním roce jste z rukou hejtmana převzala Medaili 2. stupně za jedinečnou práci laické poradkyně celorepublikového spolku Dlouhá cesta. Co vám v tu chvíli šlo hlavou?
V první chvíli mě napadlo, že se asi spletli, protože mně na mých aktivitách nepřišlo nic mimořádného. Možná ale s odstupem a také, jak to bylo na slavnostním večeru prezentováno, jsem si uvědomila, že tato činnost má velký smysl nejen pro mě, ale i pro společnost. Byla jsem tedy ráda, že jsem byla medailí oceněna.

Mohla byste Dlouhou cestu představit?
Je to spolek rodičů, kterým zemřelo dítě a snaží se pomoci dalším rodinám se stejným osudem, jež procházejí touto těžkou životní situací. Vše je založeno na sdílení našich prožitků a soucítěním s tím, co prožívají oni.

Kdy a proč jste se k těmto aktivitám dostala?
V lednu roku 2013 nám při nehodě zemřel syn Hynek, kterému bylo dvanáct let. Pro naši rodinu to byla velká rána, protože jsme do té doby žili krásný a pohodový život. Asi měsíc po té tragické události mi kolegyně v práci řekla, že existuje spolek Dlouhá cesta pomáhající rodičům, kteří přišli o dítě. Při tom pádu na dno, kdy pro mě vše ztratilo smysl, se pro mě spolek stal záchytným bodem, moc mi pomohl a držel nad vodou. V květnu téhož roku jsem jela na svépomocné setkání rodičů a dospělých sourozenců do Prahy, kteří společně sdíleli své příběhy, sdíleli si vzájemně, jak na jejich situaci reaguje jejich okolí a jak se snaží dostat zpět do běžného života. Cítila jsem se tam dobře. Bylo velmi úlevné potkat další rodiče, kteří tu hrůzu přežili a jdou životem dál. Viděla jsem, že to můžeme zvládnout taky. To byl také důvod, proč jsem se po příslušném vyškolení zapojila do aktivit spolku jako laická poradkyně, abych mohla pomáhat a zároveň vrátila spolku to, co mi dal. Potřebovala jsem proměnit Hynečkův odchod v něco, pro můj další život, smysluplného. Už v něm působím jedenáct let.

Jak vaše pomoc probíhá v praxi? Na co všechno se zaměřujete a jak s rodinami pracujete?
Dlouhá cesta za dobu své existence už vytvořila mnoho projektů, z nichž jeden se jmenuje Nejste sami. Jsem jeho celostátní koordinátorkou a mám pod sebou více než dvacet pět laických poradců z celé republiky, tedy rodičů nebo dospělých sourozenců s různou ztrátou dítěte nebo sourozence. Někomu zemře miminko, jinému dítě při dopravní nehodě, dalšímu například v nemocnici po onkologické léčbě. Oslovila nás dokonce osmdesátiletá maminka, které zemřel šedesátiletý syn. I ona procházela truchlením nad ztrátou dítěte a potřebovala se s tím vypořádat. Naše podpora tedy začíná tak, že mě nebo kolegy ze spolku kontaktuje rodina po ztrátě dítěte, prosí o pomoc nebo radu. V praxi to vypadá tak, že v prvotním rozhovoru s rodinou zjišťuji příčinu úmrtí jejich dítěte, jakou formu pomoci by si přáli a také odkud jsou, abych mohla vytipovat nejbližšího laického poradce, nejlépe s podobným příběhem. Někomu stačí, že se vypovídá přes telefon nebo komunikuje prostřednictvím mailů, jiný se chce potkat osobně. Po pomoci přátel a rodiny bezprostředně po úmrtí dítěte přijde období, kdy podpora okolí již trochu pomine a postižení rodiče se cítí být izolováni. A to je podstata naší práce, abychom jim v tom období podali pomocnou ruku, provedli je částí jejich truchlení. Naše činnost nemá nahrazovat krizovou intervenci ani odbornou pomoc. Myslím, že její velká síla a účinnost je v několika následujících měsících po pohřbu, kdy rodina hledá svoji novou cestu. Cesta po ztrátě dítěte je nová a bude i dlouhá. Proto ten název našeho spolku.

Co je pro vás ve vašem konání nejdůležitější?
Je to navození bezpečného prostředí, aby k nám rodiny postižené úmrtím dítěte měly důvěru a mohly se svěřit se svými mnohdy hodně osobními pocity a prožitky.

Když někomu zemře dítě, je to velmi těžké životní období. I když s tím máte osobní zkušenost, máte stále dost sil zkušenosti jiných sdílet?
Setkání s rodinami po úmrtí jejich dítěte mi stále dává smysl a považuji to za velmi důležité. Potkávám i rodiče, kteří nás osloví třeba i po šesti letech od doby, kdy jim zemřelo dítě. Ukazuje se, že se s tím dosud nesrovnali, potřebují se vypovídat, svěřit se, uvolnit všechny emoce, porovnávají situaci s tou, kterou prožil laický poradce. Vždy si vzpomenu na otevřenou náruč Dlouhé cesty, do které jsem se mohla schoulit a načerpat sílu a víru, že to půjde. Síly si tak hned zase obnovím.

Nebylo toho někdy za těch dlouhých jedenáct let na vás až moc, že byste si řekla, zda to má pro vás smysl?
Skončit jsem s tím asi nikdy nechtěla, ale v poslední době mě znepokojuje, že přibývá případů dospívajících dětí, které si berou život z vlastního rozhodnutí. Když během týdne přijmete několik jejich rodičů, je to dost těžké. Jde o poměrně specifickou skupinu rodičů, kde svou roli hrají výčitky, že to nepoznali, nezabránili tomu, a kladou si to za vinu. Navíc mám dcery v podobném věku…

Jaké vlastnosti by měl mít člověk ve vaší pozici?
Měl by být určitě naslouchající, empatický, respektovat druhého člověka, nezahltit ho svým příběhem a umět vytvořit bezpečné prostředí.

Jak tato událost, jako je úmrtí potomka, obecně postihuje rodiny? Stmeluje její příslušníky, nebo spíše dochází ke krizím?
Řekla bych, že je to různé a velmi individuální. Hodně rodičů už bylo rozvedených nebo se po takové události rozvedli a není tam sounáležitost v truchlení. Když už něco nefungovalo předtím, smrt dítěte může rozchod urychlit, ale naopak se může rodina v tak těžké životní situaci zase spojit. Pak jsou těžké situace, kdy je rodič sám a zemřelo mu jediné dítě. Jsou však rodiny, které jsou úžasné, drží pohromadě i v širším rodinném měřítku, podporují se a dodávají si sílu. Vždy hraje roli, jakou záchytnou síť mají rodiny kolem sebe, jako rodina, přátelé, kolegové v práci, místní komunita. Řada rodin naši podporu nepotřebuje, zvládnou svou cestu samy.

Existuje vůbec větší bolest než přežít svoje dítě? Dá se s takovou ztrátou vyrovnat?
Vyrovnat asi ne, ale spíše to přijmout. Je to život před, který je často velmi hezký, a po, jenž je jiný, ale po čase může být také hezký, i když je mnohdy těžké a odvážné si to přiznat.

Je náročné se s rodinou postiženou úmrtím dítěte sblížit? Co je pro to potřeba udělat?
V tu chvíli být sám sebou, na nic si nehrát, být pravdivý a nic neslibovat. Nikdy se dopředu nepřipravuji a vše vychází ze situace, když se osobně sejdeme. Důležitá je už zmíněná empatie všech laických poradců.

Je spolupráce s otevřenější rodinou snazší?
Zcela jistě.

Stáhnout se do sebe asi tedy není dobrá cesta.
Možná je to po určité období pro rodiny důležité, aby si to v sobě srovnaly, určily si, na co mají sílu, přehodnotily svoje priority. Hodně se také přeskupí vztahy ve vašem okolí, kdy vám někdo lidsky a laskavě vyjádří podporu, aniž byste to od něj čekali, a jiný se vám naopak začne vyhýbat. Líbil se mi příměr jednoho tatínka, který říkal, že se na dně musíte chvíli rozkoukat, abyste se mohli zase odrazit směrem vzhůru. Každý se rozkoukává jinak dlouho.

Máte od rodin nějakou zpětnou vazbu?
Zpětná vazba je většinou bezprostřední. V rámci Světového dne památky zesnulých dětí na hodně místech v České republice pořádáme druhou neděli v prosinci akci Zapalme svíčku, kam se rodiny také vracejí nebo nám píší. S některými rodiči zůstáváme stále v kontaktu a stali se z nás přátelé. Z mnoha rodin se také stávají podporovatelé spolku, jeho členové. To je myslím také jistý druh zpětné vazby.

Dá se říci, že každá rodina, která prochází ztrátou dítěte, má svůj příběh? Nosíte vy osobně v sobě některý příběh, který vám něčím utkvěl v paměti?
Byl to asi první příběh mého laického poradenství. Šlo o velice sociálně slabou a osamocenou rodinu, jejíž chlapeček vypadl z okna. Byla tam patrná neobyčejná, prostá a přímá láska k tomu zemřelému dítěti a byl to pro mě velmi silný zážitek. Nakonec zvládli vložit i láskyplnou vzpomínku na web Dlouhé cesty, kam přidali svůj příběh včetně fotografie, a dokonce mi psali přání k Vánocům. Z toho jsem měla velkou radost, zvláště, když to bylo na začátku mého působení v roli laické poradkyně. Uvědomila jsem si, jakou jsem já dostala obrovskou podporu od našeho okolí a že to není vůbec samozřejmé. Ale ta velká láska k zemřelému dítěti je vždy nesmírná.

Žijete v Černilově. Předpokládám, že i v této obci jste aktivní. Čím vším se tam zabýváte?
Pracuji na obecním úřadě jako hlavní účetní a správce rozpočtu a tato práce mě moc baví. Původně jsme v obci založili Mateřský klub, který se později, jak rostly děti, proměnil na spolek Ulita Černilov, pořádající nízkoprahové volnočasové aktivity pro rodiny s dětmi. Pořádáme také festiválek Černilovský dvůr. Na všech těchto činnostech se aktivně a ráda podílím.

Příběh Jany Horákové

V lednu roku 2013 nám zemřel syn Hynek. Bylo mu dvanáct let. Stalo se to u Základní školy v Černilově, tedy v místě, kterým musíme každý den projít. Tehdy se vracel domů na kole ze školní tělocvičny z fotbalového tréninku. Loučil se s kamarádem, který měl v tom dni narozeniny. Vyjel z boční silnice přímo pod auto, jediné, které tam v tu dobu projíždělo, a došlo ke střetu. Záchranka, jež dorazila vzápětí, ho odvezla do nemocnice, kde podstoupil operaci. Zranění bylo však natolik vážné, že na jeho následky druhý den ve čtyři hodiny ráno zemřel. V době, kdy se stala nehoda, jsem byla doma. Manžel, jenž v Černilově trénuje fotbalisty, se vracel z tréninku a projížděl kolem. To už byl syn v nemocnici. Hned po zastavení se manžela ujala krizová interventka i policisté, kteří ho odvezli domů, kde nám bylo sděleno, co se stalo. V tu chvíli jsme věřili, že naděje umírá poslední podle písničky skupiny Vypsaná fixa, kterou měl Hyneček rád. Odjeli jsme do nemocnice a byli s ním až do konce. Naděje umřela a byla to pro nás určitě ta nejtěžší životní chvíle. Po smrti syna se nám dostalo obrovské podpory od naší báječné rodiny, od skvělé černilovské komunity i kolegů z práce. Vzpomínám si, že jeho odchod velmi prožívali Hýňovi kamarádi z Černilova i spolužáci z jeho třídy Biskupského gymnázia v Hradci Králové. Na místě nehody vytvořili krásné pietní místo. Nechtěli jsme pohřeb v rodinném kruhu. Chtěli jsme, aby s naším synem Hynkem měli možnost se rozloučit i ostatní.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Jany Horákové