Nechci v žádném případě recyklovat sám sebe

Jsi hradecký rodák. Jak velkou část života jsi prožil v tomto městě?
V Hradci Králové jsem se narodil, vychodil základní školu a po prvním ročníku na gymnáziu jsem odešel studovat do Prahy. Vždycky jsem ale říkal, že jsem rodák z Orlických hor. Od dědy z tátovy strany tam máme chalupu a to krásné místo stále považuji za svůj domov. Tam jsem také díky výbuchu v Černobylu chytil první jiskru múzy a inspirace.

Už tehdy se u tebe probouzely výtvarné sklony?
Ano, chodil jsem na skvělou Základní uměleckou školu Habrmanova k paní učitelce Marvanové, která mě ovlivnila. Už v té době ve mně narůstalo rozhodnutí jít tímto směrem. Původně jsem chtěl jít na Střední uměleckoprůmyslovou školu do Prahy, což se nejdříve nepovedlo a bylo to dobře. Po prváku na hradeckém gymplu jsem už ale měl velké štěstí a mohl jít studovat na Gymnázium Na Pražačce v Praze, kde byla rozšířená výtvarná výchova s profesorkou Renatou Brichcínovou, se kterou se vídám dodnes. Výtvarné sklony mám také po rodičích, kteří jsou architekti.

Jednou jsi řekl, že jsi duší provokatér. Jsi stále a bylo to tak vždycky?
Stoprocentně. Nikdy jsem toho nelitoval a vždycky jsem si za tím stál. Akorát s narůstajícím věkem, jak člověk trochu zmoudří, ty formy provokací jsou sofistikovanější, jejich účelem už není jen prvoplánově šokovat. Ve výtvarném umění totiž věřím v to, že mám jako umělec určité vize a tím se mám lidem snažit rozšiřovat obzory i vědomí, což považuji za skutečnou službu v umění. Věkem to jen získává promyšlenější podoby a rozměry. Hříchy mládí se ale občas opakují, ale někdy už také ne.

Na Akademii výtvarného umění v Praze jsi studoval v ateliéru malířství u Vladimíra Skrepla. Více než malíř jsi ale znám spíše svými nevšedními a originálními instalacemi a performancemi. Z čeho vycházíš?
Ještě předtím jsem studoval figurativní sochařství v Brně u Michala Gabriela, teprve potom jsem se přemístil k Vladimíru Skreplovi, který, i když vedl ateliér malířství, do malby nikoho nenutil, ale poctivě nás vedl k jasnému vyjádření sebe sama v kterémkoliv médiu. Při studiu na akademii jsem si prostřednictvím rozmanitých experimentů s textem, hmotou a performancemi ověřil, jak tvorba na lidi působí a co chci dělat.

Popohání tě také stále zájem o mystiku, ezoteriku, šamanismus či vnímání současné světové krize?
Dnes už příliš nevěřím na současnou světovou krizi, ale nazývám to spíše transformací, protože to zní optimističtěji. V to ostatní samozřejmě věřím a je to zároveň určitá forma mystifikace, se kterou pracuji. Pochopitelně duchovní kořeny cítím, ale v umění mě spíše zajímá, jak rozbíjet zaběhlé představy lidí.

Máš sklony spojovat ve svém díle dávné se současným s tím, že se lidstvo vlastně příliš nemění a mění se pouze kulisy doby, v nichž se pohybuje?
Vychází to z toho, co mě přirozeně zajímá, a to je vnímání kontinuity dějin, proč tady jsme a co znamenáme. Myslím si, že v poněkud vykořeněné době, v níž žijeme, je dobré mít srovnání s minulostí v širším kontextu, vnímat, jak se tehdy žilo, a mít možnost ty archetypy porovnávat se současností.

 V roce 2016 jsi obdržel prestižní Cenu Jindřicha Chalupeckého pro autory do pětatřiceti let. Čím jsi tehdy ohromil porotu a s jakými pocity a myšlenkami jsi ji pak přebíral?
Ten příběh byl mnohem hlubší, než se zdá. Tomu předcházela moje účast na prestižním evropském bienále současného umění Manifesta v Curychu, kde jsem v té době prezentoval jeden z nejúspěšnějších projektů. Přijet pak do Prahy a vyhrát Cenu Jindřicha Chalupeckého pro mě byla s nadsázkou řečeno určitá samozřejmost, což tenkrát podráždilo část umělecké veřejnosti. Moje instalace byla o platónských stínech současné doby a temnotě, kterou musíme jako společnost projít, abychom se mohli skutečně dívat do tváře sami sobě. Já už si svými stíny prošel, proto jsem tam ty stíny a temnotu tehdy svým dílem otevřel. O ceně pro moji osobu rozhodlo to, že v porotě byl Islanďan Gunnar B. Kvaran, ředitel The Astrup Fearnley Museum of Modern Art v Oslu.Ten byl mou instalací totálně ohromen a všechny v porotě přesvědčil, abych cenu dostal, za což jsem mu dodnes vděčný.

Byla to pro tebe velká motivace pro další tvůrčí konání?
Určitě to bylo jakousi výslednicí toho, kam jsem dlouho putoval a směřoval s tím, že jsem také částečně studoval a tvořil v zahraničí. Ten dialog a rozvíjení souvislostí s tím současným světovým uměním, jak jsem ho vnímal, se mi povedlo přinést do Čech, kde tenkrát chybělo nebo moc nebylo. Samozřejmě nějakou dobu pak trvalo, než jsem si na lokální scéně vybudoval nové jméno a příběh, což se nakonec povedlo.

Do rodného města, konkrétně do Galerie moderního umění v Hradci Králové, ses v roce 2020 vrátil výstavou Dějiny lidstva a také exteriérovou instalací před budovou galerie. Vzpomínám si, že vůz narážející do soklu vzbuzoval rozporuplné, někdy i negativní reakce diváků. Jsi na to zvyklý? Jak to vnímáš?
Když si hraji s tímto druhem provokace, tak na to zvyklý být musím a už mě to nijak nepřekvapuje. Na druhou stranu je to dílo velmi upřímné, výmluvné ve svém sdělení a týká se nárazu naší doby, střetu s primitivními pohanskými kulturami, které v nás jsou. Myslím si, že ta syrová, neučesaná forma toho sdělení spoustu lidí pobuřovala, přitom jsem k instalaci použil jeden z nejkrásnějších vozů a poslední vzduchem chlazený model Porsche Carrera 993 RS, jenž tam čněl jako memento minulosti i krásy automobilového designu. Podobné emoce to budilo při další instalaci v Litomyšli a také v Říčanech, kde mi dokonce vandalové poničili karosérii vozu. Mou logickou cestou je s podobným uměním mířit do zahraničí, kde je pro něj větší pochopení a ve veřejném prostoru je samozřejmostí. Na druhou stranu je toto umění právě i tím, že vzbuzuje negativní emoce, aktuální a přináší to nové do společnosti.

Nejsi asi příznivcem toho, aby autor vysvětloval svá díla, ale spíše se přikláníš k tomu, aby divák sám hledal vlastní vysvětlení. Je tomu tak?
Domnívám se, že umění nemá mít didaktickou funkci, ale spíše má vést citlivou formou k vlastnímu poznání. Umělec má předávat divákovi jakousi výzvu o snění a imaginaci, což je podle mě jedna z nejsilnějších zbraní umění, již může lidem předat, aby fantazie v našem pragmatickém světě úplně nevymřela.

Nyní máš v turbínové hale Centra současného umění EPO1 v Trutnově velkou výstavu Ctnosti a neřesti naší doby / 300 let poté. Proč ses nechal inspirovat barokním sochařem Matyášem Bernardem Braunem, jehož Ctnosti a neřesti jsou součástí areálu na Kuksu?Jako Hradečák už jsem se ve východočeském regionu rozkoukával ve své rané tvorbě. Na Kuks, což je jedno z nejsilnějších míst v regionu, jsem jezdil skicovat tamní sochy a Braunovo dílo mě naprosto zasáhlo. Už nevím, jak se to stalo, že jsem se loni dostal k inspiraci souborem Ctností a neřestí, nebyl v tom ale žádný kalkul ani plán. Když jsem ten cyklus začal budovat, vycházel jsem z vlastních inspirativních zdrojů a odpozorovaných sochařských archetypů ve vlastní tvorbě. Jak mi to dílo začalo růst pod rukama, zjistil jsem, že z jeho Ctností a neřestí vycházím a je to pro mě hlavní inspirační zdroj. Téměř po tři sta letech, kdy je Braun vytvořil, když mu bylo třicet šest let, tedy o dva roky méně než je nyní mně, jsem je vytvořil já. A navíc mu to trvalo dva roky a mně jenom rok. Dá se tedy říci, že tam bude nějaká karmická spojitost, která chtěla, aby byl tento projekt aktualizovaný. Šlo to přese mě téměř samo, neměl jsem nad tím kontrolu, kolikrát mě to vedlo do slepých uliček, potom zase dál a já jsem tomu projektu intenzivně naslouchal, kam mě vede.

Při vernisáži jsi řekl, že tvoje Ctnosti a neřesti jsou namíchané tak, jak je to v naší době. Pro jednoho to může být ctnost, pro jiného neřest a naopak. Je to tedy na divákovi. Co jsi tím myslel?
Mé Ctnosti a neřesti vznikaly volně tak, jak jsou dnes promíchané a interpretované. Tato doba nemá jasně daný etický kodex, jak tomu bylo v době baroka. Je fakt, že v tom multipluralismu lze říci, že to, co je jednoho dne neřestí, může být druhý den ctností a pro někoho jiného i naopak. A to bylo hlavní poselství, aby si každý k těm sochám našel svou cestu. Navíc se mi podařilo uzavřít jakési poselství, k němuž jsem dozrával a doteď ho i svým osobním životem budoval.

 Mohl bys přiblížit, jak dvanáct mohutných soch připomínajících totemy vznikalo v praxi?Totem jako symbol je obecně základní stavební nebo sochařský archetyp naší kultury. Tomu se přizpůsobují i formy mých vertikálních sloupů, které vznikaly s pomocí současných moderních technologií v podobě 3D tisku. Samozřejmě je probarvovaný a jsou k němu dodané další materiály, které podtrhují uměleckou linii projektu. Základním principem je spirála, jež tlačí hmotu směrem nahoru a překonává gravitaci.

Jak jsou těžké a velké?
Při tvorbě proporce jsem se držel jedné tuny protisklého betonu na sochu, která zároveň podle objemové složitosti určovala i výšku od tří do čtyř metrů dvaceti centimetrů. Některé ze soch však nakonec váží i dvě tuny.

Je prostor turbínové haly pro tvou instalaci ideální?
Mým původním záměrem bylo instalovat sochy přímo na Kuksu, což se nepodařilo. Alternativně mi byla nabídnuta velkorysá hala v EPO1, kde kurátor Jan Kunze vycítil velkou příležitost, aby byla premiérově vystavena tato rozměrná díla. Ani jsem nevěděl, do čeho jdu, ale ukázalo se to jako velmi šťastná volba, protože turbínová hala je naprosto monumentální a navíc disponuje veškerou technikou, která je potřebná k instalaci.

Proč to na Kuksu nevyšlo?
Původně jsem oslovil organizátory festivalu Theatrum Kuks. Pro instalaci se nadchli a myslel jsem si, že to tam vystavím, a bylo to domluvené i s majiteli pozemků. Potom jsme ale narazili na památkovou ochranu pozemků, kterým zcela chybí legislativa k tomu, jak dočasně na památkově chráněných parcelách něco takového kompetentně rozhodnout. Památkáři argumentovali tím, že by moje sochy mohly historický kontext Kuksu narušit. Vzhledem k tomu, že jde o jakousi reinterpretaci tři sta let starého poselství do současné podoby, a díky tomu by došlo k dialogu mezi mnou a Braunem, což bylo mým hlavním cílem, mi přišlo rozhodnutí památkářů zbytečně úzkoprsé, naprosto byrokratické a jejich postoj nechápu.

Výstava v EPO1 končí v závěru měsíce března. Máš nějaký plán, kam poté ta monumentální díla umístíš?
Budeme se snažit tyto sochy propsat v nějakém historickém a současném kontextu. Máme v plánu oslovit zahrady Pražského hradu, pokud budou mít na letní sezónu zájem sochy instalovat. Nebráním se ani znovu zahájit dialog s památkáři k instalaci na Kuksu. Transport soch je ale hodně náročný, takže teď k finálnímu umístění soch vybíráme možnosti ze současných a rostoucích architektonických projektů. Naším cílem je umístit sochy v celku a uchovat jejich hodnotu pro budoucnost.

Co říkáš na počin manželů Kasperových přeměnit bývalou elektrárnu na velkorysý výstavní prostor určený pro současné umění?
Musím říci, že jim tleskám, protože je to vizionářský počin. Je to propojení těžkého průmyslu s uměním, které je na první pohled nevídané. Mě bavilo, že mi při instalaci soch pomáhali zaměstnanci firmy Kasper. Přesně to vystihuje to, v co věřím, že umění propojuje různé obory mezi sebou. A v EPO1 se tato fúze velmi originálně daří. Myslím si, že manželé Kasperovi chtějí být více mezinárodní, což se jim možná díky takovým projektům, jako je ten můj, může do budoucna podařit.

Máš stále ve své tvorbě snahu neopakovat se a vždy přijít s něčím naprosto odlišným?
Je to jeden z mých hlavních cílů. Raději bych zemřel na neprobádané cestě, kterou si razím sám, než abych opakoval sebe nebo ostatní. Nechci proto v žádném případě recyklovat ani sám sebe.

Je přítomnost i budoucnost v Matyášově pojetí plná naděje, krásy a radosti z objevování nových možností, jak zaznělo na hradecké výstavě, nebo se něco v tomto směru změnilo?Věřím v to, že budoucnost je zpřítomnělá vize současnosti a budoucnost s minulostí se v přítomnosti spojuje. Je s ní možné libovolně nakládat a pohybovat se v ní.

Kam se bude ubírat Matyáš Chochola v letošním roce? Co by chtěl vytvořit?
Myslím si, že vnímání reality v letošním roce bude více a více subjektivní a tvárné. To znamená, že každý bude moci vnímat realitu naprosto rozdílně od ostatních. K tomu směřuje i to moje kreativní poselství vědoměji uchopovat realitu a nést zodpovědnost za to, co tvořím. Hodlám tedy pokračovat v tomto duchu a přijít s novým projektem do veřejného prostoru a architektury, s kterými už několik let moje tvorba koketuje.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Vojtěch Veškrna