Nejlepší babička roku: Bylo to úžasné, brečela jsem dojetím

Nedávno jste v Olomouci vyhrála první celorepublikové finále ankety Nejlepší babička roku. Kdo vás do této soutěže přihlásil?
Ankety jsem si zúčastnila už potřetí a přihlásila mě vnučka. Předtím jsem vyhrála krajské kolo a teď celorepublikové. Mám velkou radost.

Babičky soutěžily ve třech disciplínách - rozhovor, volná disciplína a módní přehlídka. Na co se vás při rozhovoru ptali?
Oni se mě vlastně na nic neptali. Mluvila jsem já, byl to takový monolog. Když jsem byla mladá, hrála jsem divadlo a zpívala, takže na divadelních prknech jsem ve svém živlu. Mluvila jsem hlavně o našem kraji, co je v něm zajímavého. Kdysi dávno jsem poskytla svůj text skautské kapele, která ho zhudebnila a vznikla taková tklivá písnička Hradecké aleje. V Olomouci jsem ten text přečetla, což byla zároveň moje volná disciplína, a mělo to velký úspěch.

A v čem jste zaujala při módní přehlídce?
Na scénu jsem nastoupila v tmavých šatech s bílými puntíky. Nikdo nic takového na sobě neměl, tak to asi zaujalo. Jsou takové veselé.

Měla jste trému?
Trémou vůbec netrpím a přitom bych asi měla, protože den předtím jsme byli na Střeláku v Hradci na vystoupení otce se synem, kteří jsou známí z televize Šlágr pod názvem Duo Jamaha. Tam jsem řádila a tancovala, i když jsem věděla, že mám jet ráno do Olomouce. Šla jsem spát pozdě, syn přijel brzy ráno a jeli jsme. Bylo to všechno strašně narychlo a nebyl čas. Přesto jsem nepociťovala žádné napětí a dopadlo to dobře.

Co vám proběhlo hlavou, když vás vyhlásili vítězkou?
Když to vyhlásili, vzduchem najednou letěly konfety, takové ty papírky. Bylo to úžasné, brečela jsem dojetím.

Zároveň jste získala ocenění Nejstarší babička. Jaký je to pocit být najednou nejstarší ze všech?
Takhle jsem o tom nepřemýšlela, protože se na svůj věk necítím. Když někde jsem, lidi často říkají, že mi hádají tak pětasedmdesát. Všechno je v hlavě, na ní záleží nejvíc.

Vraťme se teď do vašeho dětství. Jaké bylo a jak na něj vzpomínáte?
Měla jsem moc pěkné dětství, žili jsme na Novém Hradci. Nebyla televize, měli jsme jen rádio, protože tatínek byl listonoš a měl možnost si ho opatřit. Chodili jsme se koupat, běhali po lese, hráli různé hry, byli jsme takové děti ulice a pořád jsme lítali venku. To už dnešní děti vůbec neznají.

Máte nějaké sourozence?
Mám o sedm let mladší sestru, která se brzy vdala a vzala si důstojníka. Vzpomínám si, že když tenkrát přišel žádat o její ruku, maminka mu oznámila, že její dcera nic nemá, je mladá a nic neumí. On ale říkal, že ji přesto chce. Už jsou spolu 68 let.

Jako mladou dívku vás čekalo nasazení do Německa. Tatínek vás prý ale od toho ochránil. Co udělal?
Jsem ročník 1928 a narodila jsem se, když bylo republice deset let. Bylo to v roce 1944, měla jsem šestnáct let a hrozilo, že budu totálně nasazena někam do továrny. Tatínek byl ve státní službě a šel za ředitelem spořitelny, aby mě přijali. Nastoupila jsem tam jako praktikantka. Uměla jsem psát na stroji a dělala různé pomocné práce. Musela jsem také podepsat mlčenlivost o výši peněžních vkladů klientů. Tatínek mě tím zachránil od nasazení a jsem mu za to dodnes vděčná.

Co jste celý život dělala?
Rok jsem učila šít a když skončila válka, šla jsem do obchodu, kde jsem byla účetní, fakturantka a také jsem prodávala.

V dnešní době se lidé hodně rozvádějí. Vy jste ale v manželství vydržela 51 let. Co se musí udělat, aby soužití ve dvou vydrželo tak dlouho?
Maminka mě učila, že když přijde v manželství krizová situace, nemá smysl se hádat, ale je lepší se jít projít. S manželem jsme také měli různé, i když ne zásadní krize. Vzpomínám si, že jsem jednou chtěla koupit skládací kolo pro syna, ale neměla jsem s sebou tolik peněz, jenom na zálohu. Telefonovala jsem manželovi, že jsem koupila kolo, ať vyzvedne peníze, aby se mohlo doplatit. Byl překvapený, že jdu koupit kolo a nemám u sebe dost peněz. Tak bylo zle. Musím ale říci, že manžel neměl o nákupech ani potuchy, vše jsem kupovala a platila já. Takže to byly takové drobné konflikty, které s odstupem času nestojí za řeč. Většinou jsem to řešila tím, že jsem se šla projít, ulevilo se mi a pak se to rychle srovnalo. Myslím, že důležitá je tolerance a vzájemné pochopení, pak by bylo i méně rozvodů.

Kdy a kde jste se s manželem potkali?
Pracovala jsem jako civilní zaměstnanec ve Správě vojenských obytných domů naproti dnešnímu krajskému soudu, kde je dnes restaurace. Vladimír, můj budoucí manžel, byl dobrovolný hasič a náš vedoucí také. Ten jednou přišel a říkal mi, že byl někde s Vláďou, ale že je takový bubák a ani nejde tancovat. Tak jsem mu řekla, aby ho někdy přivedl. Jednou před Velikonocemi Vláďa přišel a řekl mi, že mě z práce na motorce odveze k autobusu. Druhý den chtěl, abychom spolu jeli na Hrádek u Nechanic a potom mě přemlouval, abychom společně vyrazili do Trutnova, kam své sestřenici vezl „šedý mor“, což byly gumové boty, které se navlékaly na bačkory. Po čase mě vzal do Malšovic, kde bydlel, vyndal složený papír, koukám na něj a vidím, že je to žádost o sňatek. V květnu natrhal bílý šeřík, jeli jsme k našim na oběd a já jsem jim řekla, že se budu vdávat. Maminka brečela, nevím, jestli radostí na touto novinou. Všechno jsem si zařídila, protože tehdy se chodilo v sobotu do práce a musela jsem si na to vzít dovolenou. Vzali jsme se po třech měsících známosti, bylo to 23. června roku 1956.

Čím byl váš muž?
Pracoval jako zámečník v podniku ČKD.

Kolik máte dětí?
Mám dvě děti. Dcera se nám narodila v roce 1958 a syn v roce 1965. Od dcery mám dvě vnučky a jednoho vnuka, od syna dva kluky a jednu holku. Od starší vnučky mám pravnučku, které je jedenáct let, a zajímavé je, že od syna mám stejně starého vnuka, jsou jen deset dní od sebe.

Slyšel jsem, že vaším velkým koníčkem jsou knihy. Co nejraději čtete?
Mám přečtené všechno od Vlasty Javořické, což je taková odlehčená literatura. Také jsem začala hodně číst knihy, které se vztahovaly k holocaustu. Bylo to vyvolané tím, že jsem se kdysi dávno seznámila s Židovkou, která prošla koncentračním táborem v Osvětimi a jako jediná z rodiny přežila. Pak se mi nějak ztratila.

Už jste se s ní nikdy nesetkala?
Setkala. Věděla jsem, že je z Nové Paky. Podařilo se to před dvěma lety. Požádala jsem jednoho tamního úředníka, zda by mi pomohl ji vypátrat. Ona jezdila do Hradce Králové k očnímu lékaři. Odepsala mi a pak jsme se sešly u nádraží v Hradci Králové. Bohužel si mě už nepamatovala, nevěděla ani, že jsme si kdysi tykaly a byla už taková zatrpklá.

Jaké máte kromě četby další koníčky?
Chodím hodně na koncerty do Jiráskových sadů. Každou neděli tam hraje jiný dechový orchestr a mám tam už své místo. Kromě toho s vnukem navštěvuji divadlo. Mám takovou výsadu, že když zrovna hraje herečka Pavla Tomicová, můžu za ní do šatny. Jsem veselá a vždycky jsem také ráda tancovala. Kromě toho si zapisuji, co jsem kdy prožila a sbírám podpisy slavných lidí. Třeba právě Tomicové, Srstky, Přeučila, Chýlkové, Vránové, mám i podpisy Pilarky a Bohdalky.

Byla jste několikrát na festivalu Rock for People? Viděl jsem video, jak tam tančíte na koncertu kapely Olympic. To musel být velký zážitek, že?
Ano, to je pravda. Město nám seniorům přistavilo autobus a kdo chtěl, tak na festival jel. Je to zážitek. Chtěla jsem jít za Jandou, aby se mi podepsal, ale bohužel to nevyšlo, a to mě mrzí. Slyšela jsem ale, že nás pozdravoval a bylo potěšen, že na festivalu byli starší lidé, než je on.

Sledujete dění v republice? Co se vám v dnešní době líbí a co naopak nemáte ráda?
V dnešní době se mi žije velmi dobře, ale je příliš hektická a dějí se věci, které se mi nelíbí. Například nedávná tragédie v ostravské nemocnici. A co se mi líbí? Že vyjde slunce, že mám hezký výhled z okna, jsem vděčná za každý nový den, že mám vnuky… To mně dělá radost. Jediné, co bych chtěla je, umazat roky. Aspoň deset let.

Přestože jste ročník 1928, působíte stále velmi optimisticky a jste dobře naladěná. Jak to děláte?
Vždycky jsem taková byla. Žiji tady v Harmonii už sedm let, máme tady všechno, co potřebujeme. Hlavní ale je, aby se člověk naučil žít sám. Když manžel odešel, bylo to pro mě kruté, ale život jde dál a člověk tomu nesmí podlehnout. Já jsem založením optimistka a nic moc si nepřipouštím.

Jak se udržujete v kondici?
Vůbec necvičím, ale hodně chodím. Chůze mi dělá dobře. Když je venku šeredně, pustím si doma Šlágr a při tom chodím po pokoji.

Máte nějaký recept na dlouhověkost nebo to máte v genech?
Maminka umřela bez šesti neděl v jednadevadesáti letech. Loni touto dobou jsem měla krizi, pořád jsem myslela na to, že mi už bude také jednadevadesát a že skoro v tom věku umřela maminka. V tu chvíli mně přestaly růst vlasy i nehty. Měla jsem to prostě v hlavě. Nějaký recept na dlouhověkost nemám. Nijak se neomezuji.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
foto: archiv Jarmily Chudobové