Nejraději bych žila ve skleníku, říká herečka Jana Plodková

Koho si z vašich hereckých kolegů vážíte po profesní stránce?
To těžko říct. Je to každý, kdo nehledě na slávu a počet sledujících dělá svou práci s láskou, nadšením a poctivostí, což je naštěstí velká většina. Ale koho nesmírně ráda při práci pozoruji, je Bolek Polívka. Možná to nedokážu přesně popsat, ale jeho nekonečný příval improvizace, hravosti a lehkosti je mi velkou inspirací.

Pokud si najdete čas a zajdete si do divadla či na film jako divák, dokážete se od své profese oprostit, nebo se neubráníte hodnocení hereckých výkonů?
Bohužel se nedokážu na divadlo a film dívat s odstupem. Jelikož jsem toho součástí a vím, jak věci fungují, vidím to. Vidím, kde to funguje a kde ne. Ale naštěstí o celkový požitek nepřicházím. Emoce stále fungují. Buď se mě dílo dotkne, či jen projde kolem mě.

Máte chalupu v Krkonoších. Jak dlouho a proč právě tady?
Je to celé náhoda. Zhruba tři roky jsme s Filipem, mým partnerem, hledali místo, kam bychom mohli jezdit a kde bychom se realizovali jinak, než se realizujeme v Praze. Pořád to nebylo ono. Najednou se objevilo tohle místo. Ačkoliv to byla láska na první pohled, z finančních důvodů jsme si řekli, že do toho nepůjdeme. A chalupa zmizela z nabídky. O rok později se objevila znovu a už nebylo co řešit. Filip měl vidinu truhlaření a já zahrady. Plány do budoucna jsou samozřejmě velkým hnacím motorem. Nebude to místo jen pro nás, ale i pro rodinu, přátele… Zkrátka takové místo setkávání.

Sousedů kolem vás příliš není, ale přesto (a možná i právě proto) - jak vás místní lidé přijali?
Mám dojem, že jsme si padli do oka, ale to říkám pouze ze svého hlediska. Mně je s nimi dobře. První seznámení se vzdálenějším sousedem proběhlo tak, že jsme zapadli v zimě s autem do škarpy. Šla jsem do vesnice, uviděla traktor a dvě holky. Byly skvělý. Vytáhly tatínka z tepla domova a nastartovaly traktor. Byl to zážitek. Šla jsem vítězně po silnici, za mnou jel traktor a já věděla, že jsme tady správně.

Na vašem Instagramu zveřejňujete čas od času fotky z chalupy. Můžeme tam vidět Janu Plodkovou v houpací síti s knížkou v ruce, ale také třeba Janu Plodkovou, která drží v ruce kosu. Kolem chalupy je bezesporu spousta práce. Která z nich je pro vás zároveň relaxací a kterou radši přenecháte vašemu partnerovi?
Chalupa je nezmar. Pořád je co dělat, i když třeba reálně není potřeba. Když jedeme pouze na víkend, snažíme se udělat, co je potřeba. Na druhou stranu se k tomu nenutíme. Někdy chceme jen ležet a nic nedělat. A to si taky dovolíme! Ale mě to pobíhání kolem moc baví. Tu něco vyplít, tu posekat, něco upéct, zatopit a den je pryč. Večer pak ležíme v posteli, unavení a šťastní. Manuální práce je pro nás nejzdravější způsob, jak se udržet pohromadě. Samozřejmě těžší práce, jako je kopání nebo třeba tahání konví, přenechávám Filipovi. Mám ale ráda, když ty věci děláme spolu. On vykope díru a spolu do ní zasadíme strom. Je to radost, když můžeme sdílet.

Vím, že ráda čtete. Co nejraději?
Mám ráda životopisy – Havla, Madeleine Albright i Karla IV. Vidíte, ta historie mi do života leze. Však ne nadarmo se říká, že když chceš pochopit budoucnost, musíš znát minulost. Nebo tak nějak. Mám ráda romány. Z poslední doby mi neunikla vynikající Elena Ferrante, teď jsem dočetla Radku Třeštíkovou a její poslední knihu Foukneš do pěny, kterou jsem načetla i jako audioknihu, a rozečtenou mám knihu Vzdělaná, což je opět skutečný příběh. Léto ke čtení vyzývá, tak se těším, až si zase lehnu do sítě, a pokud neusnu, všechno přečtu.

Najdete si čas i na výlety po okolí?
Chodíme spíš na procházky v blízkém okolí. Filip občas jezdí na kole. Kdysi jezdil na kole skoro závodně, má to v nohách. To já raději na něho počkám v té houpací síti. Za tu dobu, co tam jsme, jsme prošmejdili nedaleká místa kolem nás. Také jsme vyjeli na Medvědín. Zbytek Krkonoš máme stále před sebou.

Na vaší terase pěstujete květiny. Máte nějakou obzvláště oblíbenou?
Denivku. Je překrásná a jedlá. Každý rok se těším, až vykvete a dám si ji do salátu nebo jen tak schrupnu ke snídani. Miluji levanduli. Je obsypaná čmeláky a včelami. Mám radost z celé terasy. Je to taková moje nabíjecí stanice mezi pražskými střechami. Do vázy mám ráda pivoňky, jemně růžové.

A nějakou, kterou si plánujete pořídit?
Já bych nejradši měla všude samé kytky. Vlastně bych asi nejradši bydlela ve skleníku. V Praze často chodím do botanické zahrady v Troji nebo na Slupi. To je krása. Všude zeleno, barevno, teplo, to je sen. Kdybychom měli větší byt, navýšila bych počet banánovníků a ibišků.

Váš partner je optik. Všimla jsem si, že vy sama často nosíte extravagantní brýle. Sdílíte tedy jeho nadšení? Jsou to dioptrické brýle, nebo se jedná pouze o módní doplněk?
Sdílím jeho nadšení, je to jeho práce, kterou má rád, a musím říct, že je v ní dobrý. Nejlepší! Je to můj kluk, tak to můžu říct. Navíc nevidím dobře do dálky, takže se mi ta jeho profese hodí. Ovšem není to tak, že každý den si vyberu brýle v obchodě a jdu. Mám dvoje oblíbené dioptrické, které nosím a nějaký čas je neměním. Líbí se mi, jak Filip s brýlemi nakládá. Mluví o nich jako o emocích. Nejsou to jen brýle, je to doplněk, který vás vyjadřuje. Může ovlivnit vaše působení na okolí i váš dojem ze sebe. Je to dioptrická alchymie. Ne všechno vám sedne. Ne všechno s vámi splyne. A s tím vším si Filip a jeho kolegové hrají.

A sleduje on divadelní představení a filmy, ve kterých účinkujete?
Sleduje. Zajímá ho to. Když už po čas zkoušení v divadle, které trvá zhruba dva měsíce, poslouchá mé každodenní malé prohry, radosti, hořkosti, sám je zvědavý na výsledek. U filmu to platí totéž. Jsou to střípky, které nosím domů. Když to pak vidí pohromadě, je překvapený.

Když jsem si o vás hledala informace, častokrát jsem narazila na vaše přízvisko „módní ikona“. Jaký vztah tedy máte k módě?
Móda je hra, je to opět komunikační nástroj. Móda o mně něco vypovídá, proto si s ní ráda hraji. Extravagantnější období mám za sebou, spíš teď sázím na kvalitní a příjemný materiál a jednoduchost. Zdali to stále splňuje módní ikonu, netuším, podstatné pro mě je, že se v tom cítím dobře. Je to zajímavý proces. Kdysi jsem pořizovala věci kvůli okolí, aby to bavilo ostatní, teď myslím čistě jen na sebe a na svůj pocit.

Kterého českého i zahraničního návrháře si vážíte a jeho tvorba je vám blízká?
Milovala jsem Vivienne Westwood. Stále ji obdivuji, ale můj vkus se umírnil. Dávám přednost českým návrhářům, například Jakubu Polankovi či Kateřině Geislerové. Je to také tím, že náš pracovní vztah přerostl v přátelství.

Náš rozhovor je určený pro magazín Vrchlabinky. Navštívila jste již Vrchlabí?
Ve Vrchlabí jsem kdysi byla na víkend, který jsem vyhrála v soutěži. Takže Vrchlabí znám. Trochu se za tu dobu změnilo, to je pravda, ale rozhodně k lepšímu. Hráli jsme tam i se Zábradlím dva roky zpátky.

Na závěr mám pro vás kvízovou otázku! Víte, který úspěšný film jednoho našeho světově proslulého režiséra se ve Vrchlabí točil?
Je to trochu kvíz, ale jediný náš světově proslulý režisér je Miloš Forman. Pokud je to správně, tak se jedná o některý z jeho českých filmů… a na to už použiji Google… Hoří, má panenko! No vidíte, to jsem nevěděla.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: archiv Jany Plodkové