Nejsem stresař, usmívá se stoper Votroků Karel Spáčil

Během uplynulých 18 měsíců jste udělal velký skok. Co bylo klíčové pro váš úspěch?
Když jsem šel do Lipové, fotbal pro mě ještě nebyl prioritou. Dalo by se říct, že jsem tam hrál spíše pro zábavu. Změnilo se to, když jsem se vrátil do Prostějova na přípravu a uvědomil si, že ve fotbale chci něco dokázat. Trenér Šustr s asistenty mi dali směr, který bych si měl zvolit. Bavili jsme se o správném nastavení a morálce. Chytil jsem se toho a poté začaly přicházet i fotbalové úspěchy. Dařilo se mi na hostování v Blansku i následující půlrok v Prostějově. Poté přišla nečekaná nabídka od Hradce, na kterou jsem kývl. Naštěstí jsem se velmi rychle dostal do sestavy a všechno zapadlo tak, jak mělo, což je skvělé.

Chápu to správně, že jste si vlastně nikdy nemyslel, že se stanete profesionálním fotbalistou?
Přesně tak. Nikdy jsem nebyl v žádné akademii, tudíž jsem nikdy neměl ty profesionální návyky. Do mých 18 let fotbal nikdy nebyl na prvním místě, byl to pouze koníček. Dával jsem tomu čas, ale nic víc. Když přišel ten zlom, začal jsem to celé brát jinak.

Jaký je hlavní rozdíl mezi amatérským a profesionálním fotbalem?
Řekl bych, že v přístupu. Jak v lidech kolem klubu, tak i v trenérech a hráčích. Kvalita spoluhráčů a konkurence vás posouvá nejvíc. Byl to obrovský skok, ale šel jsem víceméně postupně. V každém vyšším patře jsem si zvykl na něco nového. V první lize je to kombinace všeho, co jsem se naučil napříč nižšími soutěžemi.

Jak se vám daří vypořádat se s tlakem prvoligového fotbalu?
Nejsem stresař, v tom mám výhodu. Vždy, když nastupuji do zápasů, říkám si, že tohle je ten důvod, proč fotbal hraji. Těším se na ně – hrajeme to pro lidi, pro zábavu. Samozřejmě to přináší i negativní emoce, ale i to má svou krásu. Když hraji, nechci se brzdit tím, že bych měl z něčeho obavy.

Zní to, jako byste se chtěl fotbalem hlavně bavit. Jak to tedy máte s ambicemi ohledně dalšího posunu v kariéře?
Chci se fotbalově posouvat co nejvýš, ambice určitě mám. Ale žádné spekulace nevnímám. Můj úkol je teď tady v Hradci – máme cíl a vizi pro tuto i další sezónu. Soustředím se na to, abych tady nechal vše, co můžu, a podával dobré výkony. Nechci přemýšlet nad tím, co by mohlo přijít dál. Jsem tady a to je hlavní.

Odměnou za dobré výkony byla nominace do mládežnické reprezentace. Jaký je podle vás rozdíl mezi mezinárodním a klubovým fotbalem?
Je to opět něco jiného. Beru to jako velmi pozitivní zkušenost – reprezentovat svou zemi je to nejvíc. Určitě vás to posune, poznáte se s nejlepšími kluky z vašeho ročníku. Fotbal je tam běhavější, téměř všichni jsou rychlostně velmi dobře vybavení. Je to další krok vpřed a jsem za něj rád.

Vrátím se na začátek vaší kariéry. Kdo vás k fotbalu přivedl?
Nejvíc za tím, že jsem začal hrát, stál otec, ale celá rodina fotbalem žije. Dědeček s tátou jezdili na zápasy už tehdy, když jsem hrál v Lipové, a vždy mě podporovali. Jsem za to vděčný, protože je velmi důležité tu podporu mít. Bez ní je těžké se fotbalu vůbec věnovat.

Jak vaše rodina vnímá, že jste se během krátké doby vyšvihl až do nejvyšší soutěže?
Stále tomu trochu nemůžeme uvěřit. Táta mě od malička nutil dělat něco navíc. Na to jsem sice musel přijít až sám, ale on to po mně chtěl už od začátku. Určitě je rád, že jsem to pochopil a že se můj přístup změnil.

Kdo byl váš fotbalový vzor?
Mým vzorem byl Ronaldo, protože v mládí jsem byl útočník. U něj nejde jen o fotbal, ale i o jeho přístup, který jsem obdivoval. Musím zmínit také svého otce, u nějž jsem vždy vzhlížel k jeho pracovitosti a cílevědomosti.

Kdy jste se stal z útočníka obráncem?
Bylo to postupně. Na pětkovém hřišti jsem hrál v útoku, na sedmičkovém v záloze. Na pozici stopera hraji asi rok.

Nejvíce vás zdobí klid při rozehrávce a vyvážení balónů. Je to něco, co vám přirozeně jde, i díky tomu, že jste si vyzkoušel různé pozice?
Stoprocentně to na tom má podíl. Předtím, než jsem začal hrát stopera, jsem byl dva roky defenzivním záložníkem. Některé návyky, jako je doplňování útoku, mi zůstaly. Jsem rád, že to ve své hře mám, ale nejdůležitější pro mou pozici by měla být obrana. V tomto ohledu vím, že mám ještě na čem pracovat.

Zdá se, že vám to v Hradci pod Davidem Horejšem sedlo. Co na trenéra říkáte?
Od té doby, co sem přišel, šel fotbal v Hradci hodně nahoru – jak co se týče přístupu, tak i v tréninkové kvalitě. Často rozebíráme věci na videu. Trenér nám říká, co by chtěl, což je určitě důležité. Klub se neustále posouvá, navíc jsme tu skvělá parta kluků.

Ta dobrá parta, o které se ve spojitosti s vámi často mluví, se projevila v druhé polovině minulé sezóny. Jaká byla atmosféra v kabině při tom jarním tažení?
Nejvíc se mi líbilo, že nepřišlo žádné uspokojení z výsledků. Na tréninku jsme stále makali a připravovali se zápas od zápasu. To, že jsme drželi spolu a nepodcenili jsme to, nás dostalo skoro až do pohárů.

V létě vás posílil zkušený stoper Tomáš Petrášek. Co vám zatím předal?
Od té doby, co přišel, se nám snaží předávat zkušenosti ohledně komunikace na hřišti a zbytkové obrany. Jsem rád, že tu je. Já ty zkušenosti ještě nemám a je skvělé slyšet pokyny i od spoluhráče. Je fajn, že je tu s námi.

Adam Vlkanova před sezónou vyhlásil, že by se chtěl s Hradcem dostat do elitní šestky. Jak to vidíte s ambicemi na umístění vy?
Nechci říkat, že skončíme do šestého místa, na to je příliš brzy. Samozřejmě máme vizi a cíl, bylo by skvělé, kdybychom toho dosáhli. Čeká nás ještě spousta práce, nikdy nevíte, co se může stát. Chceme jít zápas od zápasu a naše výkony by měly růst každým utkáním. Jestli nás to na konci dostane do šestky, si můžeme zhodnotit až po sezóně. Jsme opatrní, ale určitě se budeme snažit tam dostat.

Máte za sebou už dvě derby s Pardubicemi. Jakým způsobem vás atmosféra tohoto zápasu pohltila?
Při prvním derby jsem k tomu přistoupil velmi zodpovědně, rozumím tomu, co východočeské derby pro Hradečáky znamená. Jarní zápas jsme zvládli dobře, na podzim se nám to nepovedlo. Bohužel jsme ani nepředvedli dobrý výkon, což mě mrzí. Tu rivalitu vnímáme všichni, i ti, co nejsou z Hradce.

Máte už v Hradci nějaké oblíbené místo?
Hradec je pro mě velkým překvapením, je to krásné město. Domů už se moc nevracím, volno trávím tady s přítelkyní. Jezdíme na brusle, máme rádi Velké náměstí, líbí se nám i okolí náplavky. Je tu spousta nádherných míst, mám to tu opravdu rád.

Kromě fotbalu zvládáte ještě studovat kriminalistiku. Jak se změnily priority po přestupu do Hradce?
Teď je to o dost náročnější. Fotbalu věnuji většinu svého času, takže je to se školou složitější než dřív. Na druhou stranu se na to nechci vykašlat – chybí mi už jen rok. Nemám to tak, že bych si řekl: Mám fotbal a školu už nepotřebuji. Nikdy nevíte, co se ve fotbale může stát, a navíc mě můj obor baví.

Matěj Holaň
matej.holan@salonkyhk.cz
Foto: Luboš Lorinc/fchk.cz, Matěj Holaň