Nemám ráda, když mě lidé litují, říká nevidomá Renata Moravcová

Kdy jste vy osobně začala mít zdravotní problémy?
Do 14 let jsem byla šťastné a spokojené dítě. Poté mi lékaři zjistili diabetes. Já si musela začít čtyřikrát denně píchat inzulin a dodržovat přísnou dietu. Vyrovnala jsem se s tím a na nějakou dobu se to celkem ustálilo. V 19 letech jsem se vdala, ve 20 letech se mi narodil syn Vašík a já si říkala, že to s tím cukrem nebude tak zlé.

Bohužel to ale tak jednoduché nebylo, že?
Ačkoliv jsem byla vzorná pacientka a dodržovala jsem všechna doporučení lékařů, kolem 30. narozenin se mi kvůli cukru začaly horšit oči. Podstoupila jsem několik operací. Levé oko mi ale spálili laserem a pravé začalo hodně slábnout. Nakonec jsem tedy v Hradci šla na operaci, o které jsem věděla, že je to na 50 na 50.

Pamatujete si, proč jste se rozhodla tu operaci podstoupit?
V té době jsem třeba potkala na ulici člověka, viděla jsem černý flek jako kalhoty, červený jako svetr, ale už jsem nepoznala, jestli je to muž nebo žena. Takže už nebylo úplně jednoduché všechno zvládat. A protože jsem měla doma 11letého syna, tak jsem věděla, že se o něj musím zvládnout postarat. Manželství totiž po začátku mých problémů s očima přestalo fungovat a já jsem věděla, že na tatínka se já ani Vašík nemůžeme spolehnout. Se synem jsme velcí optimisté. Pamatuji si, že Vašík mi na rozloučenou před operací říkal, že mezitím umyje kola, namaže řetězy a až se vrátím, vydáme se na společný výlet. I já se těšila, že vrátím domů jako koukavec. Bohužel jsem se ale z nemocnice vracela už jako nevidomá.

Jak těžké bylo smířit se s životem ve tmě? Věděla jste hned, že vás to nezlomí?
To jsem nevěděla. Pamatuji si, jak mě sanitka přivezla domů a já stála přede dveřmi se svazkem klíčů. Barvy rozlišovačů na klíčích vám jsou najednou k ničemu. Pak jsem přišla do bytu, chtěla jsem si uvařit kafe a než se mi to povedlo, postupně jsem rozbila dva hrníčky, vysypala slánku a cukřenku a nakonec rozlila vařící vodu. V tu chvíli jsem cítila, že ten život nezvládnu. Myslela jsem si, že mě zavřou někam do ústavu a někdo jiný se bude muset postarat o Vašíka. Byla jsem takový posera, že jsem si připravila injekci s maximální možnou dávkou inzulinu a chystala jsem se si ji píchnout. Kdybych to udělala, byla by to zřejmě konečná.

Co vás přimělo přehodnotit to a nevzdat se?
Seděla jsem s tou injekcí v obýváku a najednou se otevřely dveře a domů vletěl natěšený Vašík, který si myslel, že to dobře dopadlo. Posadila jsem si ho proti sobě a řekla jsem mu, že operace se nepovedla a já nevidím. Strašně jsem se bála, že vstane, řekne, že takovou mamku nechce a odejde. Svou reakcí můj syn rozhodl o mojí budoucnosti. Vstal, sedl si mi na klín a řekl mi, že to nevadí. Že jsem stejně pořád jeho maminka, má mě rád a společně to všechno zvládneme. V tu chvíli jsem se zařekla, že budu normálně fungovat jako jiné maminky.

Jak těžké bylo učit se v dospělosti všechny ty běžné věci, které jsou pro nevidomé určitě složité?
Určitě je těžší, když se to učíte v dospělosti, než když někteří lidé jako nevidomí už vyrůstají. Neměla jsem totiž tak vytrénovaný hmat, který je pro mě teď úplně nejdůležitější. Pamatuju si, že byl pro mě velký problém rozkrojit housku, namazat chleba. Když jsem chtěla syna překvapit a udělat mu řízky, tak jsem je spálila. Neměla jsem ze začátku prostorovou orientaci, neuměla jsem s holí, opravdu to nebylo jednoduché. Strašně záleží na tom, jestli máte někoho, kdo vám v takové chvíli pomůže. Pro mě to byli zejména moji rodiče a syn.

Jak ta ztráta zraku ovlivnila váš osobní život? Protřídí takový moment přátele?
S manželem jsme se rozvedli a myslím, že moje postupná ztráta zraku v tom hrála opravdu velkou roli. Do chvíle, než jsem přestala vidět, jsem si myslela, že mám hodně přátel a kamarádů. Spousta z nich se mně najednou vyhýbala. Ale těch pár opravdových se mnou zůstalo a za ně jsem moc ráda.

Jak dlouho po ztrátě zraku jste začala veřejně vystupovat a propojovat svět zrakově postižených a těch, kteří vidí? A co vás k tomu tenkrát přimělo?
Zase za to mohl Vašík. Sama jsem poznala, že ho něco trápí a pak mi zavolala i jeho paní učitelka. Řekla mi, že Vašík to nemá ve škole jednoduché, protože se mu děti smějí, že má slepou mámu. I když jsem tehdy ještě nebyla úplně připravená o tom mluvit, dohodli jsme se s paní učitelkou, že přijdu do jejich třídy. Asi týden po mém vyprávění před třídou mi paní učitelka volala, že to mělo velký úspěch. Zároveň o tom řekla kolegyním i v jiných třídách a školách a tak nějak se to samo rozjelo. Začala jsem přesvědčovat lidi o tom, že my hendikepovaní vám ostatním nechceme na světě překážet, ale žijeme tady s vámi a společně s vámi si chceme i život užívat.

Co vám při besedách s koukavci dokáže udělat největší radost?
Když mě lidi berou takovou, jaká jsem. Nemám ráda, když mě lidé litují. Snažím se být soběstačná a nemyslím si, že jsem chudák.

Od roku 2019 vedete projekt Doteky naděje, můžete ho našim čtenářům krátce představit?
Nejprve jsem začala jezdit po besedách a ukazovala lidem, že lze i s hendikepem žít. Asi mám nějaký dar, protože mi hodně lidí potom volalo a říkalo mi o svých trápeních. A já se jim snažila vždy nějak pomoct. Před čtyřmi lety jsme proto založili s Petrem Tojnarem spolek Doteky naděje. Obrací se na nás děti i dospělí z celé republiky s různými problémy. Jsme tady proto, abychom laskavostí rozsvítili svět. Vždycky jsme rádi za každou jiskřičku radosti, kterou lidem můžeme udělat a vrátit jim do tváře úsměv. Samozřejmě to nezvládáme sami, potřebujeme k tomu také sponzory. Zároveň se snažíme na spolek i vydělat pomocí projektů jako je Kavárna ve tmě. Každá koruna kterou získáme, vynaložíme pro lidi, kteří tu podporu potřebují.

Ve tmě žijete už 23 let. Změnil se za tu dobu přístup veřejnosti k nevidomým?
Určitě ano. Máme dnes spoustu pomůcek, které nám pomáhají zvládat náš život samostatněji. Nepotřebujeme tak pomoc druhých tolik jako dřív. Funguje zde také mnoho projektů a spolků na podporu nevidomých. Všichni nevidomí se tak postupně blížíme do života vás koukavců a myslím, že vás docela zdárně přesvědčujeme o tom, že spoustu věcí zvládneme i v té tmě a vy nás díky tomu už berete jako rovnocenné partnery. I když to samozřejmě není vždycky.

Co ráda děláte ve volném čase?
Mám moc ráda procházky v přírodě. Po večerech a po nocích ráda pletu, jsem velká posluchačka audioknížek a teď je mým velkým potěšení moje malá vnučka Emička.

Cestujete ráda? A máte nějaké oblíbené místo v našem kraji?
Cestuju po celé republice na ty besedy. V našem kraji jezdím hrozně ráda na Deštnou v Orlických horách, kde se s oblibou procházím. Přímo v Hradci Králové mám pak moc ráda Šimkovy sady.

Máte nějaký sen, který byste si chtěla v budoucnu splnit?
Takový můj velký osobní sen je pohladit si delfína, ale to se mně asi nepodaří. Jinak bych ale moc ráda, aby všichni hendikepovaní, kteří poprosí o pomoc, kolem sebe našli laskavé lidi, kteří jim tu pomoc nabídnou.

Tomáš Kulhánek
tomas.kulhanek@salonkyhk.cz
Foto: Archiv Renaty Moravcové