Neplánuji žádnou revoluci, uvedl ředitel hradeckého Divadla Drak

„Neplánuji žádnou revoluci, za posledních deset let se tady odehrála spousta věcí a pořád se tvoří další. Snažíme se, aby se naše divadlo rozvíjelo plnohodnotně v souladu s jeho DNA,“ řekl v rozhovoru pro magazín Salonky.

Ředitelem Divadla Drak jste druhým rokem. Když se tedy ohlédnete za tou poměrně krátkou dobou, jak byste ji okomentoval?
Do funkce ředitele jsem nastoupil v lednu roku 2020. Zažil jsem tedy divadlo v normálním provozu dva měsíce a pak přišel nouzový stav. Od té doby s různými přestávkami, kdy jsem hráli více nebo zase méně, trvá tato situace dodneška. Měli jsme sice premiéry, hráli jsme i v zahraničí, ale spousta věcí padla. Stále je to velmi nestandardní doba a uvidíme, jak to bude vypadat, až pomine. Moje dosavadní ředitelská doba utekla velmi rychle, ale v divadle jsem už pracoval jako dramaturg nebo jsem zde spolupracoval jako autor na volné noze. V tomto směru to pro mě nebyly neznámé vody.

Co vás přivedlo k divadlu? Bylo to dané tím, že jste jako Hradečák chodil do Draku už od útlého dětství?
Jsem rodilý Hradečák a z divadelního pohledu pro mě byly důležité tři momenty. První bylo Divadlo Drak, kam jsem chodil jako dítě, potom to bylo Klicperovo divadlo v éře Vladimíra Morávka a s tím spojený divadelní festival, do třetice v době mých studií na gymnáziu Divadlo Jesličky. Tato kombinace přispěla k tomu, že mě divadlo začalo zajímat, což vyvrcholilo mým studiem na DAMU.

Pamatujete si, co vás v té době zaujalo, co bylo takovou základní inscenací, která vás takříkajíc dostala?
Určitě to byla inscenace Pinokio v režii Josefa Krofty, kterého hrál Václav Poul. Pro mě jako dítě to byl obrovský zážitek.

Zmínil jste také hradecké Jesličky.
Do Jesliček, kde jsem hrál divadlo, mě přivedl někdy v prvním ročníku na gymplu jeden můj kamarád.

Jak na vás tehdy působila scéna Klicperova divadla?
Byla to pro mě určitě zásadní etapa. Zjistil, že divadlo může být divoké, vyhraněné, ostré, že nemusí být akademické, jen takové to povídání nějakých lidí na jevišti. Viděl jsem něco, co bylo zajímavé vizuálně, útočilo na všechny vjemy, zároveň jsem viděl nejen inscenace Vladimíra Morávka, ale také mnoha dalších zajímavých režisérů. Bylo to pro mě v mnoha ohledech velmi přitažlivé.

Přihlásil jste se na DAMU. Prý k tomuto rozhodnutí přispěly vaše hovory s režisérem a později uměleckým šéfem Draku Jakubem Kroftou. Je to pravda? O čem jste spolu hovořili?
Bylo to pro mě jedno z hezkých a důležitých setkání v pravou chvíli, které mně přišlo do cesty. Tehdy Dominika Špalková, která pak v Divadle Drak působila, ho s Kubou Kroftou zprostředkovala. V té době, byl jsem ještě student gymnázia, jsem už přemýšlel o studiu režie na DAMU, a bylo zajímavé si povídat s někým, kdo je absolventem této školy a dělá zajímavé inscenace, které mě moc bavily. Navíc byl Kuba hodně vstřícný a ochotný vyprávět a povídat si. Podobné a vstřícné setkání jsem absolvoval v době přijímaček na DAMU s Davidem Drábkem, který má zase úplně jiné divadelní uvažování.

Když jste byl na tuto školu přijat, bylo už jasné, že jste se definitivně vydal na divadelní dráhu?
Nejdříve jsem měl obrovskou radost, že mě vzali, protože s tím se úplně automaticky nedá počítat. Tím, že jsem předtím divadlo nedělal příliš dlouho a neměl o něm takové povědomí, studium bylo takové turbulentní. Měl jsem ale naštěstí trpělivé pedagogy.

Co vám škola dala a kam vás nasměrovala?
Na katedře jsem setkal s velkými personami českého divadla různých žánrů a divadelních stylů. Učil nás například režisér Ivan Rajmont, což byl bývalý šéf činohry Národního divadla, Činoherního studia v Ústí nad Labem či Divadla Na Zábradlí. Pak tam byl také režisér Jan Borna, který byl v angažmá i v hradeckém Draku, v dnešním Švandově divadle nebo byl uměleckým šéfem a režisérem Dejvického divadla. Dále režisér Josef Krofta. Učili tam také Jan Schmidt, který založil Studio Ypsilon, či Miroslav Krobot z Dejvického divadla. V tomto směru to bylo hrozně pestré. Zvažoval jsem původně, zda se budu hlásit na herectví nebo režii. I když jsem ji nakonec vystudoval, nevěnuji se jí, dělám dramaturga a scénáristu.

Tušil jste, že zakotvíte v Divadle Drak?
Netušil. Hned po ukončení DAMU jsem začal spolupracovat s mým spolužákem z ročníku Kubou Vašíčkem, který jako režisér dostával nabídky z profesionálních divadel a vzal si mě k sobě jako dramaturga a člověka, který mu to napíše. Byli jsme jako tandem na volné noze. Žil jsem v té době v Praze. Pro mě a mojí ženu, která studovala na DAMU herectví, to bylo v té době nejvýhodnější prostředí. Potom Kuba dostal nabídku nastoupit nastálo jako režisér do Divadla Alfa v Plzni. Na základě našeho hostování v Draku, kdy jsme tady v roce 2013 dělali Ikara, oslovila nás Eliška Finková, zda bychom oba nechtěli nastoupit do tohoto divadla. Pro mě jako Hradečáka to bylo jednoduché a do Draku jsem nastoupil. Pro Kubu bylo rozhodování složitější.

Původní loutkové divadlo vzniklo v roce 1958, po letech přibyl název Drak. Je akronymem divadla rozmanitosti, atrakcí nebo také kouzel. Platí to stále?
V této souvislosti se objevují různé výklady této zkratky. Já si ale myslím, že to platí. Rozmanitost určitě, divadelní kouzla také. Samozřejmě, že to divadlo za více než šedesát let existence prošlo různými etapami, ale jeho vývoj nebyl nikdy nějak přetržený. Všichni mají v paměti nejslavnější éru divadla v 70. a 80. letech spojenou s Josefem Kroftou, Petrem Matáskem a Jirkou Vyšohlídem, a to asi tak už zůstane navždy. První mezinárodní úspěch divadla se vztahuje už k 60. letům za režiséra Miroslava Vildmana. Už na začátku, kdy tady byl prvním ředitelem Vladimír Matoušek, mělo divadlo štěstí na silné osobnosti. Mělo určitou kontinuitu a bylo si vědomo své minulosti, na kterou mohlo navázat. To si myslím, že pokračuje dodnes, i když se doba, divadlo i žánry proměňují, vědomí tradice a kontinuity stále existuje.

V hradeckém pořadu Antré jste řekl, že vaše scéna je určená zejména pro děti a mládež. Zároveň je to divadlo loutkové i studiové, hledačské, založené na imaginaci a neotřelé nápaditosti.
Ano. Divadlo bylo s tímto úmyslem založené, celou dobu byly všechny slavné hry opřené o to, že se tady vždy tvořily rodinné inscenace, které se primárně zaměřovaly na dětské a mladé publikum. My v tom pokračujeme a všechny naše inscenace, které hrajeme, jsou určené této věkové skupině.

Vašimi diváky jsou tedy hlavně děti a mládež. Jak v hledišti Draku na hry reagují?
Jednoduchá odpověď je, že o dětech v hledišti víte. Jsou spontánní, není tam takové to zdvořilé ticho a reakce jsou patrné hned. Je to ale poněkud zjednodušující odpověď. Záleží hodně na tom, o jaké dětském věku mluvíme, to se samozřejmě liší. Také s to liší v tom, zda v hledišti sedí sto šedesát dětí, které jsou všechny stejně staré, nebo je to věkově rozmanitější. Těch faktorů určujících atmosféru je více.

Za svou historii získalo divadlo četná ocenění u nás i v zahraničí. Kterých z nich si vy osobně nejvíce vážíte a proč?
Historicky za celou dobu existence divadla si určitě vážíme ocenění na Mateřince v Liberci, což je nejprestižnější český festival, který se věnuje divadlu pro děti předškolního věku. My jsme ho dostali loni v několika kategoriích v inscenaci Do hajan! Určitě stojí za zmínku ocenění zpočátku devadesátých let za inscenaci Zpívej, klaune... Jana Borny. U loutkového divadla musím zmínit ceny z festivalu Skupova Plzeň nebo loňská zahraniční cena Grand Prix pro Šípkovou Růženku, jako nejlepší inscenaci na dětském divadelní festivalu v srbské Subotici. Nemůžu pominou ani Ceny Thálie pro Milana Hajna či Jiřího Vyšohlída nebo Cenu Erik za nejlepší loutkářskou inscenaci sezóny. Těch cen, které určitě potěší, bylo samozřejmě více. Jsem rád, že Divadlo Drak má v tomto směru stále příznivý zvuk.

Divadlo Drak je známé i za hranicemi našeho státu.
Ano, zahraničních festivalů se účastníme, i když covidové období to zabrzdilo. Za posledních dva roky jsme ale jich několik absolvovali a nějaké ceny jsme také přivezli.

Kromě toho, že jste ředitelem, jste také autorem a dramaturgem. Jaká autorská představení jste pro Drak připravil?
Kromě inscenací s Kubou Vašíčkem, které jsou tady stále na repertoáru, vlastně všechny. Jsou to například inscenace R. U. R. 2.0, předtím Šípková Růženka, Cesta, Bílý tesák a další. V současné době hrajeme aktivně dvanáct inscenací, podílel jsem se asi na osmi.

Co máte aktuálně na repertoáru? Čím se můžete pochlubit?
V Draku se dělají tři inscenace ročně, dvě připravuje domácí tým a jednu host. Moc zajímavá je nová inscenace Expedice: Má láska! v režii Filipa Homoly. Jde o scénickou rekonstrukci jedné polární výpravy. Další, tentokrát koprodukční premiéru pro dospívající publikum ve spolupráci s Městskými divadly pražskými, plánujeme v Divadle Drak na květen a jde o inscenaci Antigona. Bude mít také premiéru v červnu v Divadle Komedie a pravidelně se bude uvádět v Městských divadlech pražských.

Jak vypadá váš soubor?
Soubor je pořád stejný, hraje v něm jedenáct lidí, čtyři herečky a sedm herců. Je to komorní soubor.

Jste také tradičním spoluorganizátorem hradeckého mezinárodního divadelního festivalu Regiony. Do jaké míry se na něm podílíte a co letos v tomto ohledu chystáte?
Festival organizují Klicperovo divadlo, Divadlo Drak a nezisková organizace Kontrapunkt. My organizačně i programově zajišťujeme festivalovou část odehrávající se v Draku, což programově zahrnuje zhruba 60 představení během osmi dnů. To, co se u nás odehrává, je velmi orientováno na děti a mládež, oblast loutkového nebo alternativního divadla. Letos bude program opět velmi pestrý nejen z hlediska domácích představení, ale i zahraničních.

Jakou cestou by mělo Divadlo Drak jít do budoucna? Jste spokojen s dosavadním směřováním nebo byste to rád někam posunul?
Do výběrového řízení na ředitele divadla jsem vstupoval s šestiletou koncepcí, která vznikla s ohledem na to, že jsem už v divadle působil. Neplánuji tedy žádnou revoluci. Za posledních deset let se tady odehrála spousta věcí a pořád se tvoří další. Kromě toho, že máme lektorské oddělení, připravujeme výstavní program v Labyrintu, což je unikátní moderní objekt Divadla Drak, který se snaží o propojování umění a vzdělávání. Důležitá je rovněž repertoárová tvorba otevírající se novým žánrům, dbáme i o loutkářskou tradici. V tomto směru se kontinuálně rozvíjíme ve všech směrech. Našim cílem je rozvíjet i mezinárodní vztahy a připravovat produkce se zahraničními divadly. Pořádáme také mezinárodní setkání studentů Gaudeamus Theatrum, které vzniklo před deseti lety z iniciativy Josefa Krofty. Snažíme se, aby se naše divadlo rozvíjelo plnohodnotně v souladu s jeho DNA.

Čím je pro kulturní a společenský rozvoj člověka divadlo důležité?
Tím, že jsme divadlo pro děti a mládež, pečujeme o jejich kulturní a tím i osobnostní rozvoj. Divadlo má schopnost člověka rozcitlivovat, provokovat, otevírat v něm nějaká témata, zpochybňovat jeho jistoty. Z hlediska školní mládeže zaručovat i jisté kompetence, aby si uvědomovala, kdo je, jaký má vztah ke světu, jakou má schopnost empatie, vidění věcí v souvislostech, to všechno divadlo a umění obecně umí probouzet a v lidech otevírat. My to děláme prostřednictvím inscenací, které nikoho nepoučují a nepodbízejí se divákům. Snažíme se, aby naše inscenace nebyly didaktické a chceme, aby si mladý divák objevil sám, co mu může divadlo přinést. Pro mě je divák rovnocenný partner, s nímž se vede otevřená diskuse. Nemám rád ten obrozenecký přístup, že nějaký chytrý tvůrce, který něco ví, to z jeviště říká divákům, aby se to dozvěděli. Připadá mně to jako otravné mentorování a poučování.

A pro vás?
To je otázka, kterou si lidi zabývající se divadlem často zapomenou klást. Pro mě je důležité být součástí toho, co umí divadlo otevírat nejen pro diváky, ale i pro tvůrce. Ten společný zážitek je tou rituální podstatou divadla, kdy se lidé sejdou v jenom čase na jednom místě a diváci se v tu chvíli stanou spolutvůrci. Pro mě to jsou pořád stále velmi zásadní okamžiky.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Divadla Drak