Neznám větší hradeckou osobnost, než byl doktor Vančura, říká historik Petr Fišer

Jak se to stalo, že jste narazil na příběh pana doktory Vančury?
Studoval jsem v té době dálkově historii na vysoké škole a psal jsem diplomovou práci na téma historie vazební věznice v Hradci Králové. V různých vězeňských knihách jsem během toho opakovaně vídal jméno vězeňského lékaře Ladislava Vančury. Později jsem četl katalog mimořádného lidového soudu, ve kterém jsem narazil na spis doktora Vančury z roku 1948. Zajímalo mě, proč a za co byl jako dlouholetý vězeňský lékař souzený. Začal jsem tímto trestním spisem listovat a zjistil jsem, že se mu kladlo za vinu, že spolupracoval s gestapem a obohatil se na českých vězních. Obviněn byl na základě svědectví dvou bývalých příslušníků gestapa a hrozil mu dokonce trest smrti. Soud nicméně doktora Vančuru v plném rozsahu zprostil viny. Ze soudního spisu navíc vyšlo najevo, že celý jeho příběh byl úplně jiný. Na obranu doktora Vančury totiž přispěchaly desítky lidí. V tom spisu je popsaných celkem 62 svědeckých výpovědí. Všichni ti lidé tam vyloženě říkají, že jim Ladislav Vančura zachránil život, pomohl jim z koncentračního tábora, léčil je zadarmo, předával jim informace nebo zprostředkovával kontakty mezi různými skupinami protinacistického odboje.

Chápu to správně, že celý příběh doktora Vančury by pravděpodobně úplně upadl v zapomnění, kdyby ho komunisté v roce 1948 nesoudili a nezachoval se tak ten trestní spis?
Ano. Je to paradoxní, protože komunisté chtěli, aby se na doktora Vančuru zapomnělo. Díky tomu spisu, který do dnešní doby vydržel v archivu, ale i po 80 letech víme, čeho Ladislav Vančura dosáhl. A to je záchrana více než tří stovek lidských životů.

Vy jste mi přinesl i seznam zachráněných osob. Jsou mezi nimi političtí vězni, studenti, odbojáři, učitelé, úředníci, ale například i světově uznávaný chirurg profesor Bedrna. Dokázal jste zjistit, jakým způsobem pan doktor Vančura na ty jednotlivce přicházel a vybíral je?
Nemyslím si, že si nějak vybíral. Spíš jen hledal lidi, kterým mohl pomoct. Nezáleželo mu na politickém přesvědčení, náboženském vyznání nebo pohlaví. Když viděl jakoukoliv šanci, tak se urputně snažil toho člověka zachránit. Sám doktor Vančura zmiňoval, že bohužel nešlo zachránit všechny. Když to ale šlo, zachraňoval lidi různými způsoby. Nejčastěji to ale bylo přes lékařství, kdy například radil vězňům, jak fingovat zánět slepého střeva a další nemoci. Chirurgická klinika hradecké nemocnice po válce doložila, že doktor Vančura jim posílal do nemocnice jednoho až dva vězně týdně po dobu několika let. Vězni se pak v nemocnici dostali k potřebným informacím nebo odtud mohli dokonce utéct.

I přes to neuvěřitelné číslo zachráněných životů většina Hradečáků příběh Ladislava Vančury doposud nezná. Čím si to vysvětlujete?
Obecně bylo dost složité všechny ty věci kolem doktora Vančury ověřit. Dost možná by skončilo bez většího úspěchu i moje bádání, já měl ale to štěstí, že se mi podařilo objevit jeho dceru. Myslím si, že bez ní by bylo téměř nemožné ověřit všechno to, co bylo v soudním spisu z roku 1948 napsané.

Jak jste dceru doktora Vančury vypátral?
V soudním spise byla uvedena tehdejší adresa doktora Vančury. Já jsem se tam vydal a dostal jsem kontakt na paní docentku Procházkovou. Napsal jsem jí a ona mi odepsala, že Ladislava Vančuru zná, neboť to byl její otec. V tu chvíli to celé dostalo úplně jiný rozměr a celý ten příběh začal nově žít. S paní docentkou jsme se setkali, ona mi ukázala fotografie svého tatínka a další materiály jako jsou například dopisy od lidí, kterým zachránil život. Také mi prozradila, že doktor Vančura dostal v roce 1946 vyznamenání od prezidenta Edvarda Beneše.

Jakou roli hrál v tom neuvěřitelném příběhu doktora Vančury šéf hradeckého gestapa Albert Hardtke?
Jejich cesty se zkřížili už v únoru 1940, kdy měl Hardtke ledvinovou koliku a Vančura ho měl jako vězeňský lékař vyléčit. To se mu i s pomocí profesora Bedrny poměrně rychle podařilo. Protože ale věděl, že je mu Hardtke zavázaný a on u něj může intervenovat za vězněné osoby, tak se rozhodl šéfovi gestapa podávat v injekčních stříkačkách destilovanou vodu. Hardtke si tak myslel, že je pořád nemocný a doktora Vančuru nadále potřebuje. Díky vlivu, který na Hardtkeho měl, dokázal Vančura během následujících pěti let zachránit opravdu stovky lidí. A také si proti sobě poštval hodně členů gestapa, neboť donášel Hardtkemu například o tom, jak někteří gestapáci krutě zacházejí s vězni. Hardtke pak na jeho přímluvu ty nejhorší dozorce nechal převelet jinam. Sám doktor Vančura prohlašoval, že to byla jeho největší zásluha. Že se mu povedlo ty nejhorší gestapáky dostat pryč z kraje.

Moc přátel si tím asi Vančura u gestapa neudělal, že?
To opravdu ne, nenávist členů gestapa vůči doktoru Vančurovi byla velká a trvala prakticky celou válku. Už v roce 1942 ho chtělo gestapo popravit, ale Hardtke ho v té době poprvé zachránil. Celé to pak vyvrcholilo 7. května 1945, kdy členové gestapa přišli pro doktora Vančuru k němu domů a odtáhli ho před zeď do kasáren. Naštěstí to viděl jakýsi inženýr Němeček, který běžel za Hardtkem a řekl mu, že jeho osobní doktor má být zastřelen. Hardtke na poslední chvíli plánovanou popravu Vančury zastavil.

Jak to s šéfem gestapa Hardtkem dopadlo?
Paradoxně mu možná ta záchrana Vančury byla osudná. Gestapáci totiž už byli připravení na odjezd z Hradce a Hardtke se záchranou Vančury zdržel. Nakonec byl Hardtke chycen na útěku v Harrachově a v roce 1947 byl popraven.

Jednoduché to ovšem po válce neměl ani Ladislav Vančura. I když ho soud v roce 1948 osvobodil, komunisté mu rozhodně nedali pokoj. Co jste zjistil o jeho životě v tom následujícím období?
Komunisté ho všemi možnými prostředky pronásledovali a šikanovali, opakovaně musel absolvovat různé výslechy. Postupně byl také vyhozen ze spolku politických vězňů, ze Sokola a zbaven byl také funkce obvodního lékaře. A to s odůvodněním, že pozbyl důvěry pracujícího lidu. Postupně to zašlo ještě dál a doktor Vančura přicházel i o majetek. Po otci měl totiž velké majetky, ať už šlo o domy na Pospíšilově a Gočárově třídě nebo statek s jablečným sadem u Sadové. Na konci 50. let doktor Vančura onemocněl rakovinou a v roce 1960 zemřel.

Jak si vysvětlujete tu perzekuci doktora Vančury od komunistického režimu?
Doktor Vančura byl za války velice informovaný muž. Měl spojení s různými odbojovými skupinami a dal by se označit za takovou hradeckou šedou eminenci. Jako vězeňský lékař také poznal mnoho vězňů a někteří z nich byli komunisté. Část z nich byla posléze během války propuštěná a říkalo se o nich, že donášeli gestapu. Je pravděpodobné, že po válce se tito komunisté obávali, že o jejich spolupráci s gestapem doktor Vančura ví a chtěli se ho proto zbavit. Dalším důvodem byl určitě i poměrně rozsáhlý majetek, který rodina Vančurových měla.

Pokračovaly perzekuce vůči rodině Vančurových ze strany komunistů i po smrti pana doktora?
Rodině po smrti doktora Vančury nezbyl prakticky žádný majetek. Mohli ale bydlet aspoň v podnájmu v domě na Pospíšilově třídě, který jim dříve patřil. Po roce 1989 dostala rodina veškerý majetek zpátky. V 90. letech se dcera Ladislava Vančury snažila jméno svého tatínka očistit, ale ten jeho příběh se tehdy nepodařilo nějak více dostat mezi lidi.

Teď to ovšem vypadá, že se to díky vašemu bádání konečně podaří…
Velké štěstí bylo, že jsem našel nejprve ten spis mimořádného lidového soudu a posléze i dceru doktora Vančury jako pamětnici. Ona byla až do dnešních dnů jediným člověkem, který věděl, že její otec byl hrdina. Ona a její rodina snášela příkoří, šikanu a já budu rád, když tuhle historickou křivdu napravíme a paní docentka bude vědět, že se o jejím otci mluví jako o hrdinovi. Není to ale zdaleka jen moje zásluha. Spolupracuji také s ředitelem Muzea východních Čech docentem Grulichem a zejména pak s doktorkou Jaroslavou Pospíšilovou. Společně jsme se shodou náhod dostali do kontaktu také s mluvčí krajského soudu paní Podeszwovou. Na Krajském soudě v Hradci Králové zrovna chystali oslavy 90 let soudu. Právě na těch oslavách jsme doktora Vančuru, který byl dlouhá léta zaměstnancem soudu, pod nějž spadala i věznice, představili veřejnosti.

Co bude s příběhem doktora Vančury dál? Uvažujete o nějaké další připomínce?
Po tom všem, co jsme o panu doktoru Vančurovi zjistili, jsem přesvědčen, že si zaslouží nejvyšší státní vyznamenání. Mým velkým přáním je, aby jméno Ladislava Vančury zaznělo příští rok 28. října ve Vladislavském sále na Pražském hradě. Někdo, kdo zachránil tolik lidských životů, riskoval u toho život svůj i svých blízkých a nikdy za to nic nechtěl, si to bezpochyby zaslouží. Sám aktivně vymýšlel jak zachránit co nejvíce lidí. Za války doma s manželkou procházeli seznamy vězněných osob a přemýšleli, jakým způsobem pomoct co nejvíce lidem. Nikdy za to nic nechtěl a kdyby nebylo toho mimořádného lidového soudu, tak by se o jeho roli veřejnost nikdy nedozvěděla. Byl to opravdový tichý hrdina. Velice skromný člověk a velký vlastenec, který nepovažoval svoje činy za něco výjimečného. Jsem přesvědčen, že na místě by bylo i čestné občanství města Hradec Králové nebo medaile města. Doktor Vančura se svým životem a svými činy nesmazatelně zapsal do historie Hradce Králové. Troufnu si říct, že neznám větší hradeckou osobnost, než byl doktor Ladislav Vančura.

Tomáš Kulhánek
tomas.kulhanek@salonkyhk.cz
Foto: Archiv Petra Fišera, archiv Jitky Procházkové