Nikdy nevíte, kdy se dostanete na hranu

Když jste 3. července po téměř 430 kilometrech dopluli do Volosu, měl jste už Monoxylonu plné zuby, nebo byste klidně pokračoval dál?
Je trochu paradoxní, že si člověk v průběhu trasy na pádlování pořád víc zvyká. Mně se pádlovalo čím dál líp, takže na jednu stranu bych klidně pokračoval. Na druhou stranu se ale do každého z pádlařů postupně samozřejmě vkrádá únava - z horka, nevyspání a celkové nepohody. Jste pořád na slunci, voda vám šplouchá do člunu, někdy i do jídla. Když se to všechno sečte, je člověk nakonec rád, že má výpravu úspěšně za sebou. A slovo úspěšně je samozřejmě důležité.

Krátce po návratu jste říkal, že jste stále nevyspalý a ruce by ještě chtěly pádlovat. Jak dlouho člověku trvá, než se po takové výpravě vrátí do normálu?
Poměrně dlouho. Od návratu uplynuly necelé dva měsíce a myslím, že mi to mohlo trvat zhruba šest týdnů. Prakticky celé léto jsem se ještě srovnával s nevyspáním, fyzickou únavou i změnou režimu. Tentokrát to bylo náročné i tím, že jsme jezdili nejdelší úseky, jaké jsme kdy při expedicích Monoxylon absolvovali. Výhodou naopak bylo, že na rozdíl od některých předchozích expedic bylo letos horko i v Česku, takže jsme se z řeckého tepla nevrátili do zimy.

Pro čtenáře, kteří o projektu slyší poprvé: co je vlastně Monoxylon a proč s vydlabaným člunem opakovaně vyrážíte na moře?
Jde především o poznání. Na začátku jsme měli člun, který nevycházel z konkrétní archeologické předlohy. Druhý už se jí podobal, ale stále byl kratší. Současný člun je replikou nálezu z italského jezera Bracciano v měřítku jedna ku jedné. Dnes se často očekává, že leccos vyřeší počítačové modely nebo umělá inteligence. My ale vidíme, že bez údajů získaných při skutečné plavbě se neobejdou. Každá dobře změřená etapa má pro poznání rané námořní plavby nenahraditelný význam. I umělá inteligence si ty výsledky bere od nás, sama nic nevymyslí. Proto se pokaždé snažíme plout v jiných podmínkách a zkoumat něco nového. Letošním tématem bylo využití větru a plachty z lipového lýka.

Posádku tvořilo 22 lidí ve věku od 17 do 70 let. Kdo se na takovou výpravu dostane? Musí být člověk zkušený sportovec, nebo je důležitější něco jiného?
V posádce se prolínají dvě skupiny. Jednu tvoří vytrvalostní sportovci. Jak jednou trefně řekl jeden z kolegů: „My se na to vlastně připravujeme celý život.“ Jsem moc rád, že takové lidi v posádce máme. Druhou skupinou jsou historici. Trochu nepřesně jsem je kdysi nazval pádlujícími intelektuály, ale bez fyzického základu by to nešlo ani u nich. Úplně prvním předpokladem je ovšem odvaha do člunu sednout. Letos jsme třeba všichni věděli, že vyrážíme ve vydlabaném kmeni na více než stokilometrový úsek na otevřené moře, kde se může počasí opravdu rychle měnit. Člověk musí mít odvahu do toho člunu nastoupit a jet.

Nejdelší etapa měřila 105 kilometrů a trvala osmnáct a půl hodiny. Jak takový den na člunu vypadá?
Vyplouvali jsme po třetí hodině ráno, abychom co největší část trasy zvládli za světla. Přesto jsme dorazili až za tmy. Podle předpovědi měl foukat vítr, při startu ale bylo bezvětří, takže jsme museli hodně pádlovat. Později se vítr zvedl a mohli jsme vytáhnout plachtu. Mezitím vyšlo spalující slunce, takže jsme v jednu chvíli nechali posádku i vykoupat, což děláme jen v krajní situaci. Jídlo i přestávky jsme měli přesně naplánované. Po dvou hodinách připadla na každého čtvrthodinová pauza. Dorazili jsme po setmění do přísně střežené přírodní rezervace, kde nám řecké úřady nedovolily vystoupit na břeh. Doprovodný katamarán se proto stal naším molem. Přivázali jsme k němu člun a všech 24 lidí z obou plavidel se muselo někde naskládat. Dokonce jsme měli předem připravený i plán spaní. Věděli jsme, že až dorazíme v noci, nebude čas přemýšlet, kdo si kam lehne.

Co bylo na letošní expedici nejtěžší? Nastala chvíle, kdy jste měl opravdu strach nebo jste uvažoval o přerušení plavby?
Někdo si může říct, že plavba asi není tak náročná, když pokaždé úspěšně doplujeme. Nikdy ale nevíte, kdy se dostanete na hranu. Jedním z rizik jsou boční vlny, které do člunu přinášejí vodu. Běžně ji vyléváme, ale kdyby jí přibývalo rychleji, než ji stačíme vybírat, museli bychom plavbu přerušit. Druhou obavou je změna větru během nejdelších etap. Doprovodné plavidlo by v nouzi dokázalo převzít všech 22 lidí, ale co by se stalo s člunem? Letos jsme několikrát jeli v silném bočním větru, který přesahoval 30 kilometrů v hodině. Na souši se to nemusí zdát tolik, na moři ale takový vítr vytváří vlny, takže to bylo občas trochu dramatičtější. Za hranu se to ale naštěstí nedostalo.

Letos jste poprvé použili ručně tkanou plachtu z lipového lýka a do člunu naložili půl tuny kamení. Co vám oba pokusy ukázaly?
U plachty mě zajímalo, co autentický materiál přinese. Lýko lidé v mladší době kamenné skutečně používali, ale dopředu jsme nevěděli, jak se bude chovat. Ukázalo se, že lýková plachta je těžší, po spuštění zůstává dobře vypnutá a dokáže zachytit téměř jakýkoliv vítr. Fungovala lépe než novodobé tkaniny, které jsme používali při předchozích expedicích. Kamení jsme původně naložili kvůli zkoušce nosnosti, nakonec ale člunu vrátilo stabilitu. Tři roky stál na souši, vysychal a ztratil část své hmotnosti. Při pohybu dvaceti pádlařů se proto snadno rozkolísal. Půl tuny kamení mu výrazně pomohlo a na ponoru to téměř nebylo znát. Ověřili jsme tak, že člun uveze nejméně půl tuny nákladu, což je z historického hlediska velmi zajímavé. Lodě přece nesloužily jen k přepravě lidí, ale také zboží.

V expozici Archeoparku nad námi visí člun z jedné z předchozích expedic. Skončí jako muzejní exponát i ten, se kterým jste pluli letos, nebo se ještě může vrátit na moře?
Starší člun by se z budovy už dostával velmi obtížně. Ten z letošní expedice Monoxylon V proto necháváme venku pod přístřeškem. Stále se k němu dostane technika, může opustit areál a případně znovu vyplout na moře. V tuto chvíli nevím, jestli k tomu dojde.

Na začátku Archeoparku byl projekt stavby neolitického domu, do něhož se zapojili také studenti. Co jste tenkrát vlastně zamýšleli a jak se z toho postupně stal dnešní Archeopark?
Už je to dlouhá historie. Já byl tehdy jako učitel skoro stejně starý jako studenti. Chtěli jsme si vyzkoušet, jak se žilo v pravěku, a začali jsme dělat drobné experimenty. Vyráběli a používali jsme kamenné sekery, dělali keramiku nebo zpracovávali kůži pazourkovými nástroji. Časem nás napadlo ukázat tyto věci také veřejnosti, k tomu jsme ale potřebovali pevnou základnu. Z původního místa u Černilova jsme se díky pochopení obce přesunuli do Všestar. S podporou Královéhradeckého kraje pak Archeopark postupně vyrostl do dnešní podoby. Dnes sem jezdí školní exkurze i další návštěvníci, kteří si mimo expozice pravěku mohou prohlédnout také výsledky našich experimentů, například čluny Monoxylon.

Jak hlídáte, aby byl Archeopark pro návštěvníky atraktivní, ale zároveň ukazoval jen historicky podložené věci?
Základem je archeologický experiment, který vychází z nálezů. Vyrábíme podle nich repliky, začneme je používat a získáváme informace, které bychom ze samotných předmětů ve vitrínách nezjistili. Příkladem jsou kamenné sekery. V muzeích leží už 150 let, přesto jsme o nich stále mnoho nevěděli. My je vyrábíme pomocí tehdejších technologií a potom s nimi skutečně pracujeme. Postavili jsme například neolitickou studnu podle nálezu z Ostrova na Pardubicku. Nálezy nás tedy usměrňují a my je prostřednictvím replik znovu rozpohybujeme. V tom je atraktivita i nové poznání.

Když se řekne pravěk, řada lidí si pořád představí lovce mamutů, jeskyně a knihy Eduarda Štorcha. Jak daleko je tahle představa od toho, co o našich předcích skutečně víme?
Ne všechno, co se o pravěku psalo v minulosti, bylo špatně. Některé z tehdejších představ dnešní archeologie potvrzuje, a to je na tom hezké. Mě třeba opakovaně udivuje, s jakým citem Eduard Štorch o pravěku psal. Řadu věcí předpověděl a dnešní věda mu dává za pravdu. V poznání se někdy pohybujeme ve vlnách a vracíme se k tomu, co už tu v minulosti bylo. Experimenty nám například vracejí pocit, že tehdejší život byl opravdu těžký. Když kamennou sekerou stavíte člun nebo studnu, bolí to. My už dnes na takovou nepohodu nejsme stavění. Možná v ní byli lidé zvyklí žít ještě v první polovině 20. století, ale dnes se od ní vzdalujeme. Jsme za to samozřejmě rádi, zároveň nám však návrat k ní něco dává.

V jednom rozhovoru jste o sobě řekl, že jste vlastně pecivál. Kdy jste naposledy prožil celý den, během kterého jste neřešil archeologii, Archeopark ani další expedici?
Já jsem tím tehdy myslel, že řada chlapů z posádky dobrodružství vyhledává a pokaždé je prožívá někde jinde. Já je jinak nevyhledávám. Mým jediným velkým dobrodružstvím jsou expedice Monoxylon, případně taková ta menší, když v lese sekáme kamennou sekerou a snažíme se něco vytvořit. Možná je to i tím, kolik času zabere příprava expedice. A den, kdy bych nic z toho neřešil? Celé léto jsem s sebou vozil knížku, kterou bych si hrozně rád přečetl, ale ani jednou jsem ji neotevřel. Tak třeba se mi to ještě podaří.

Některá média vás označila za hradeckého Indiana Jonese. Sedí vám to, nebo vás taková přezdívka spíš štve?
Mezi mnou a Indianou Jonesem je propastný rozdíl. Krásně je na tom vidět, že je to filmová postava. Nejde být vysokoškolským pedagogem a zároveň v terénu dělat všechno, co dělal Indiana Jones. Časově se to vylučuje. Musíte někdy číst a také psát. Ani klobouk, který nosím, nemá nic připomínat. Je to prostě klobouk, ve kterém se cítím dobře. Indiana Jones tedy rozhodně nejsem. Je ale pravda, že mě lákají opravdu náročné výkony, jako je expedice Monoxylon nebo práce s kamennou sekerou. Ta je také těžká. Jedině v tom bych snad nějakou podobnost viděl.

Kdy jste zjistil, že vám nestačí archeologické nálezy jen zkoumat a popisovat, ale potřebujete si práci s nimi vyzkoušet vlastníma rukama?
Možná jsem měl štěstí, že jsem jako malý kluk četl Eduarda Štorcha. Jak už jsem říkal, řadu věcí popsal velmi dobře. Později jsem se dozvěděl, že existuje archeologický experiment, a ten mě strhl. Propojilo se v něm to, co jsem znal ze Štorchových knih, se skutečnými předměty. Nezkoumáme už jen rozlámané věci, které se dochovaly z pravěku. Snažíme se poznat, jak tehdejší život opravdu fungoval. A když to poznáme, dokážeme pravěk přiblížit i lidem, kteří nejsou archeologové. To všechno se pro mě spojilo do přístupu, který je trvale přitažlivý a zároveň má velký význam pro vědu. Díky replikám zjišťujeme, jak věci skutečně fungovaly, a to je pro poznání velmi důležité.

Už jste zmiňoval studenty. Vy už přes 30 let učíte na Univerzitě Hradec Králové. Čím vás práce se studenty pořád baví?
Začínal jsem v době, kdy jsem byl skoro stejně starý jako studenti. Od té doby čas hodně pokročil a dnes jsou moji synové podobně staří jako lidé, které učím. Svět se tím pro mě trochu zastavuje. Pořád se cítím mladší, než ve skutečnosti jsem. Baví mě pomáhat mladým lidem s otázkami, které jsem si kladl, když jsem byl v jejich věku. Proto je pro mě tahle práce zajímavá celý život.

Daří se vám pro výpravy získávat dnešní studenty?
Posádku se snažíme omlazovat a letos s námi jel i sedmnáctiletý gymnazista. Když jsem ale kvůli expedici oslovil kolegy z univerzity, nakonec jel učitel, ale ne jeho studenti. Přitom bych chtěl, aby se mladí zapojovali právě do odvážných a těžkých věcí. Monoxylon i archeologické experimenty jim mohou připomenout, co všechno lidé v minulosti vydrželi a že to v sobě pořád máme.

První expedici Monoxylon jste vedl v roce 1995. Co je pro vás po více než třiceti letech fyzicky těžší a co naopak zvládáte lépe díky zkušenostem?
Zjišťuji, že zkušenost hraje v průběhu života obrovskou roli. Kdybych si teď měl sednout do člunu, mám příjemný pocit, že vím, jak vzít pádlo a co se bude dít. Možná právě to mi umožňuje, abych ještě vůbec jel. Zkušenost postupně nahrazuje sílu, kterou měl člověk v mládí. Chybějící sílu zase doplňují mladší členové posádky a trénovaní kolegové, o kterých jsem mluvil.

Monoxylon, Archeopark i vaše působení na univerzitě jsou pevně spojené s Hradeckem. Myslíte, že lidé v Hradci vědí, jak výjimečný projekt mají pár kilometrů za městem?
Možná nevědí. Myslím ale, že je důležité, aby si každý našel cestu sám. Nikomu se to nedá přikazovat. My se snažíme, aby se lidé, kteří do Archeoparku přijdou, cítili dobře. Všímáme si, že tady alespoň na chvíli vystoupí ze svých každodenních problémů. I to je dobrý smysl Archeoparku.

Jak si Archeopark vede z hlediska návštěvnosti?
Návštěvnost v průběhu let kupodivu pořád mírně roste. Po covidových letech jsme se vrátili k vysokým číslům z doby před pandemií. U školních exkurzí už jde spíš o naplnění kapacity. Rezervu určitě máme u běžné veřejnosti. Letos v létě ale lidé přicházeli ve velkém, možná i kvůli nové expozici, ve které právě sedíme. Expedice Monoxylon a téma kamenných seker nám umožňují vytvářet jedinečné poznání, kvůli kterému by lidé mohli přijet.

Začínáte už někde v koutku duše přemýšlet o Monoxylonu VI?
Když je člověk na moři, začínají se mu objevovat nové otázky. Jedno je ale jisté: Monoxylon VI nebude příští rok. Příprava potřebuje čas a expedice je tak náročná, že se z ní člověk musí nejdřív vzpamatovat. Pak ho zase začne svrbět ruka po pádlu, ale nejde to ze dne na den. Teď je pro mě nejdůležitější odborně zpracovat naměřené výsledky. Zároveň mám radost, že v hradeckém televizním studiu vzniká dokument z materiálu, který jsme natočili. Tentokrát jsme se snažili výpravu zachytit zevnitř a přenést na diváka její atmosféru i náročnost. Už máme objednané také přednášky v různých městech a obcích. Téma Monoxylonu se od loňského roku objevuje i v zahraničí, což je pro nás důležité. Je v tom trochu paradox: podivní Češi, kteří nemají moře, ukazují přímo na moři, jak se mohlo plout před tisíci lety, i národům, které na jeho pobřeží žijí dodnes.

Kdy by mohl být dokument hotový?
Teď trochu mluvím za filmaře, ale jejich plánem je říjen. Práce na dokumentu pokračují i v těchto dnech. Nemá být dlouhý, protože doba je rychlá a na rozsáhlé dokumenty už lidé často nemají čas. Snad tedy bude brzy.

Tomáš Kulhánek
tomas.kulhanek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera