Ukázalo se, že Facebook není obrazem Hradce, říká Pavlína Springerová

Po čtyřech letech v čele Hradce a velmi ostré kampani jste vyhráli volby výrazněji, než jste sama čekala. Co se vám honilo hlavou, když bylo jasné, že jste zvítězili?
Myslím, že nejlepším slovem je zadostiučinění. Měla jsem pocit, že jsme čtyři roky pracovali pro Hradec dobře. Určitě jsme neudělali všechno bezchybně, vždycky můžeme něco vyřešit lépe. Ale byl to ohromně úlevný pocit. Ukázalo se, že lidé dokážou ocenit čtyři roky tvrdé práce a nenechají se strhnout negativní kampaní a všudypřítomnými hejty na sociálních sítích. Naštěstí se ukázalo, že Facebook není lakmusovým papírkem naší společnosti. Pro mě je to velká radost, úleva a pozitivní zpráva o Hradečácích.

Krabičky v ulicích, nenávistné komentáře na sociálních sítích, osobní útoky. Byla během kampaně chvíle, kdy už jste si říkala, že je toho opravdu příliš?
Tlak byl obrovský. Dennodenní hnus tekoucí ze všech možných koutů sociálních sítí není nic, co by člověku dělalo dobrou náladu. Opravdu přes čáru ale podle mě byla kampaň s krabičkami. My jsme ji nakonec dokázali využít tak, že se z ní stala naše vlastní aktivní kampaň. Když jsme rozházené krabičky uklízeli, mluvili jsme přitom s lidmi a vysvětlovali jim situaci. Lidé byli rádi, že ve městě uklízíme a aktivně k tomu přistupujeme. Myslím, že ani na sociálních sítích na tu kampaň nenaskočili.

Část útoků nemířila na vaši práci, ale na váš vzhled nebo na to, že žijete s partnerkou a vychováváte dvě děti. Jak to prožívají vaši nejbližší? A jak před tím chráníte děti?
Snažím se rodinu vůbec nezatěžovat tím, co se odehrává na sociálních sítích. Facebook v rodině – kromě mých rodičů – naštěstí nikdo nesleduje. Doma vlastně vůbec neřešíme pracovní, tedy politické záležitosti, a snažím se je tak od toho maximálně uchránit. Nerada bych totiž nakládala ještě své rodině na hřbet to, co musím unést já sama. To je podle mě jediný způsob, jak to ve zdraví přežít. Pro mě osobně je důležitá psychohygiena. Potřebuji mít prostor jít si zasportovat, vyrazit do přírody nebo na hory a být s rodinou, která mi dodává sílu a energii. Musela jsem si v sobě také velmi výrazně posunout hranici toho, co dokážu snést, ale zároveň si to nebrat k srdci a neužírat se tím. Často prostě musíte některé věci přejít, jinak to nejde.

Když ještě zůstaneme u rodiny, váš otec se po revoluci zapojil do komunální politiky a veřejné dění se u vás doma vždycky probíralo. Jak vás to ovlivnilo? Radíte se s ním dodnes?
O politice se určitě bavíme, ať už komunální, nebo celostátní. Moji rodiče ale nemají tendenci mi říkat, co mám dělat, jak se mám chovat nebo co mám říkat. Když je potřeba, diskutujeme o tom, ale nijak mi do práce nezasahují. Co mě určitě ovlivnilo, bylo to, že jsem od dětství mohla zejména od táty sledovat, jak by měla probíhat komunikace mezi lidmi. Jak hledat kompromisy, jak řešit problémy, ať už v pracovních, nebo politických vztazích. To pro mě bylo hodně formující.

Říkáte o sobě, že jste velmi soutěživá a nerada prohráváte. Zároveň ale často pochybujete sama o sobě. Jak to jde dohromady?
Velmi dobře. Myslím, že každý člověk by měl mít přirozenou a přiměřenou sebereflexi. To neznamená, že nad sebou budete každý večer plakat. Ale měli byste se občas zastavit a říct si, že nějaký problém mohl být vyřešen jinak nebo že komunikace mohla být lepší a empatičtější. Je to podobné jako ve sportu. Zahrajete nějaký balon a řeknete si, že jste ho mohli zahrát lépe, rychleji nebo přesněji. Podle mě se soutěživost a sebereflexe dobře doplňují. S věkem už navíc člověk zjišťuje, že spoustu jednotlivých momentů prostě vyhrát nedokáže. Ale nemusíte vyhrát každý z nich. Důležitý je celkový výsledek za určité období. Tam je pak fajn, když máte dobré skóre.

V mládí jste podle svých slov viděla řadu věcí radikálněji, dnes víc hledáte kompromisy. Jak vás v tom změnily čtyři roky na radnici?
Ještě silněji jsem si uvědomila, jak zásadní je neustálá komunikace. V momentě, kdy přestanete lidem věci vysvětlovat, začnou vznikat úplně zbytečné problémy a překážky. Na komunikaci jsem byla zvyklá už z předchozí práce, ale tady je to skutečně ten největší úkol. A nejde jen o politiku. Do mé kanceláře přicházejí lidé na pracovní jednání, občané chtějí řešit svoje problémy, někdy si chtějí jen popovídat. Dveře jsou otevřené a žádný problém bych neměla přehlížet. Zároveň se ale musím naučit některé věci delegovat, abych se neutavila řešením problémů, které buď vyřešit nejdou, nebo je může vyřešit někdo jiný. Zvládat permanentní komunikaci je podle mě jeden z největších požadavků na člověka v mé pozici.

Dvakrát jste prošla onkologickou léčbou. Když vám lékaři ve 34 letech poprvé oznámili, že máte rakovinu, co se vám honilo hlavou?
Je to brutální rána do života. Člověk žije s představou, že má celý život před sebou, chce dělat spoustu věcí a najednou přijde násilné přerušení všech plánů a úvah. Je to zdrcující moment. V první fázi jsem se musela vypořádat s otázkou: Proč zrovna já? Jenže na tu odpověď nedostanete. Musela jsem tak překonat marné hledání odpovědi, zakousnout se a přijmout nemoc takovou, jaká byla. Věděla jsem, že mám poměrně slušnou šanci rakovinu porazit. Nechala jsem si všechno otevřeně vysvětlit od lékařů a zároveň jsem věděla, že nesmím přestat pracovat, žít a musím zůstat v sociálním kontaktu. Samozřejmě po chemoterapii někdy nemáte chuť být ve společnosti. Pro mě ale bylo důležité neztratit kontakt s lidmi a alespoň do určité míry si zachovat běžný život. Pomáhalo mi to s nemocí bojovat, i když to někdy bylo strašně složité a nefér.

O deset let později přišla rakovina podruhé. Bylo to ještě těžší, když už jste věděla, co vás čeká?
Myslím, že to bylo spíš naopak. Dokázala jsem si věci lépe uspořádat, naplánovat léčbu a věděla jsem zhruba, co budu dělat. Měla jsem spoustu práce, působila jsem na rektorátu univerzity a už jsem tu cestu znala. Znovu jsem byla připravená bojovat. Díky skvělé pomoci a péči lékařů i celého personálu fakultní nemocnice jsem měla velkou důvěru, že se to podaří zvládnout. A podařilo se.

Máte dvě dcery a sama přiznáváte, že byste s rodinou chtěla trávit víc času. Co je na skloubení role primátorky a mámy nejtěžší?
Teď je mladší dcera trochu smutná, že už mě nevidí jezdit na autobusech (úsměv). Během kampaně mě viděla na každém rohu, ale doma mě bylo méně. Kampaň je vždycky extrémně časově náročná. Každý den jsme byli venku, potkávali se s lidmi a vedli kontaktní kampaň. Teď už je prostor trochu vydechnout. Myslím, že nastal správný okamžik lépe si naplánovat vlastní čas. V následujících čtyřech letech bych si chtěla nastavit určitá pravidla a být sama na sebe při plánování diáře přísnější. Vyhradit si v něm dostatek prostoru, který budu moci věnovat dětem.

Říkáte, že je důležité nezbláznit se ze své vlastní důležitosti. Jak se vám to daří v čele stotisícového města? Máte kolem sebe lidi, kteří vás dokážou vrátit na zem?
Důležité je mít kolem sebe lidi, kteří vám otevřeně dokážou říct, že se mýlíte nebo že blbnete. Důležité je i to, aby si člověk zachoval normální život mimo radnici. Mám pořád stejné kamarády, svoji rodinu a snažím se dělat věci, které mě bavily i dřív, i když na ně mám méně času. Ale jestli se mi opravdu daří zůstávat nohama na zemi, to byste se museli zeptat spíš mých nejbližších. Já sama si myslím, že ano. Možná je to i díky zkušenostem s nemocí. Zároveň se snažím hlídat si svoji hodnotovou hierarchii. Ty životní zkušenosti mi pomáhají zachovat si zdravý rozum.

Váš nový tým náměstků bude výrazně mladší než ten dosavadní. Co si od generační obměny slibujete?
Na spolupráci se těším. Omlazení je opravdu výrazné a také proměna zastupitelstva bude poměrně hluboká. Nejsem žádný revolucionář, ale myslím, že je dobré, když se na správě města podílejí lidé, kteří mají velkou část života před sebou, budou ho tady prožívat a dívat se na rozvoj Hradce pohledem své generace. Zároveň je potřeba mít přiměřené ambice, učit se a získávat zkušenosti. Věřím, že si budeme vzájemně naslouchat a diskutovat, může to být pro Hradec jen dobře. I pro mě osobně bude ta spolupráce trochu osvěžující. Bezpochyby Hradec dostane nový vítr.

Před čtyřmi lety jste nám v rozhovoru řekla: „Chci přesvědčit lidi, že Hradec má na víc.“ Podařilo se vám to?
Věřím, že ano. Třeba hradecká Osmistovka, to byl úžasný rok, na který by Hradečáci neměli zapomenout. Myslím, že se ukázalo, že Hradec má opravdu na víc. Naším cílem totiž nebylo jen oslavit 800 let, ale také ukázat, že Hradečáci žijí pro své město a chtějí být spolu. Chtějí posilovat svoji identitu a komunitu. Mám radost, že některé akce pokračují. Balónové nebe bychom měli mít minimálně do roku 2030, na Benešovce vznikla komunitní akce, která vytáhla místní obyvatele ven a umožnila jim společně se bavit. Z komunikace s lidmi získávám pocit, že jsou na Hradec ještě hrdější než dřív.

Co vás naopak nejvíc mrzí, že se za uplynulé čtyři roky nepodařilo?
Obecně bych si přála, aby některé projekty postupovaly výrazně rychleji. Někdy je pro mě až depresivní sledovat, jak pomalé některé procesy jsou. Často to ale nejsou věci, které mohu jako primátorka přímo ovlivnit. Nejde o kritiku úředníků, spíš o legislativní a procedurální rámec, který musíme respektovat. Mrzí mě také některá témata, která jsme chtěli prosadit a nepodařilo se to. Například zásady pro developery a investory. Měli jsme je v koaliční smlouvě, ale byly zablokovány.

Benešovka a Velké náměstí jsou dva projekty, na které Hradečáci čekají už dlouhé roky. Co se během dalších čtyř let skutečně změní?
Jsem daleka toho, abych chodila na Benešovku a vyprávěla lidem, že jim za dva, tři nebo čtyři roky všechno opravíme. To by bylo nezodpovědné. Ani před čtyřmi lety jsme neslibovali modré z nebe. Teď jsme ve fázi soutěže na projektanta a máme připravené jednotlivé stavební etapy. Jsem přesvědčená, že během dalších čtyř let se stihne opravit podstatná část Benešovky. Pokud jde o Velké náměstí, předpokládáme, že bychom se k samotné realizaci mohli dostat někdy kolem roku 2029. To by mohl být rok, kdy se rekonstrukce začne skutečně provádět.

Jedním z největších problémů Hradce zůstává parkování. Co se za čtyři roky změní?
Máme připravený jednotný systém parkování, který chceme postupně zavádět mimo zóny ISP, tedy ve zbývající části Hradce. Jeho hlavním cílem je ochrana rezidentů. Chceme, aby člověk, který se vrátí z práce domů, nemusel dlouho kroužit kolem domu a měl vysokou pravděpodobnost, že zaparkuje. Tam, kde to bude možné a smysluplné, chceme počet parkovacích míst navýšit. Prověřujeme například družstevní parkování v ulici Na Potoce mezi Třebší a Moravským Předměstím, kde už máme zadanou studii proveditelnosti. Chceme také omezit parkování dlouhých pracovních dodávek na sídlištích, protože zabírají místa obyvatelům. Součástí systému bude i zpoplatnění parkování. První auto rodiny by mělo stát velmi přijatelnou částku. Pokud ale rodina využívá veřejný prostor pro druhé, třetí nebo čtvrté auto, je podle mě logické, aby cena rostla. Měla by být odstupňovaná. Pokud má jedna rodina tři auta a sousední jen jedno, ale přijíždí večer později, může se snadno stát, že právě ten soused nezaparkuje. A tomu chceme předcházet. Celý systém musí být především o ochraně lidí, kteří v daném místě bydlí.

Stihne se nový parkovací systém zavést během příštích čtyř let?
Měl by, ano.

Podle čeho za čtyři roky poznáte, že vaše další období v čele Hradce bylo úspěšné?
Poznám to podle volebního výsledku (smích). Ne, poznám to podle toho, že naše programové prohlášení, které už máme v základních obrysech připravené, bude z drtivé většiny odškrtnuté zelenými fajfkami. Není to pro mě žádné klišé. Je důležité mít plán na celé čtyři roky. Už v minulé koalici jsme brali programové prohlášení velmi vážně a pravidelně vyhodnocovali jeho plnění. Byla jsem s ním spokojená, i když se přirozeně nepodařilo splnit všechno. A za mě bude skvělou zprávou, pokud za čtyři roky najdu u co největšího počtu bodů zelenou fajfku.

Tomáš Kulhánek
tomas.kulhanek@salonkyhk.cz
Foto: Václav Kracík