O naději na lepší dny

Ta proběhne rychle a vracím se zpět na nádraží kolem zavřených obchodů a restaurací s malou zacházkou do liduprázdných Jiráskových sadů, které jsou v tu chvíli neskutečně fotogenické. S pohledem na Jiráskovu sochu mi hlavou prochází okřídlené rčení, že svět už nebude nikdy takový, jaký býval. Rčení, které se hojně používalo v době leteckého útoku na newyorská „dvojčata“ 11. září 2001. Vzápětí jsem ale chmurné myšlenky při pohledu na smutné ulice zažehnal s tím, že nikdy nic není úplně jako bývalo, možná až na věčné stereotypy, které lidstvo provázejí, co svět světem stojí. Hned mně bylo lépe s vyhlídkou na lepší příští.

Čas se přehoupl za polovinu května. Situace v Hradci Králové i jinde v zemi se začíná měnit bez ohledu na to, co přinese blízká budoucnost. Restaurační zahrádky ožily, otevřely se obchody, kulturní zařízení a další podniky, lidé se znovu nadechli, i když roušky, nedílná součást života posledních měsíců, se staly jakýmsi nezbytným artefaktem. Krajská metropole se znovu dostává do běžných otáček. „Neviděl jsem tě celou věčnost. Měl jsem někdy pocit, že se s přáteli budu vídat už navždy na sociálních sítích,“ řekl mi na jedné z hradeckých ulic můj tamní kamarád. O „koronáč“ jsme se otřeli pouze okrajově s konstatováním, že by mohla pandemie změnit myšlení lidí k lepšímu, ale s dodatkem, že to bude asi pouhá iluze a lidstvo se, až mu otrne, zase vrátí ke zmíněným stereotypům a k honbě za vším možným i za tím, co rozhodně nepotřebují, ale musí mít.

Přes všechny doprovodné, bohužel i ekonomické problémy a hrozící krizi, určitě nastanou dny lepší a veselejší. Lidé budou moci zase navštěvovat kulturní, sportovní i jiné společenské programy bez nynějších obav o své zdraví a budou se opět těšit z životního běhu. I když nás všechny potkalo to, co nikdo nepamatuje, není to v životě lidstva zase taková výjimka. Byly možná i horší doby. Když nyní kráčím Hradcem Králové, je mi už mnohem lépe. Ani kolemjdoucí nešetří úsměvy a touhou se znovu potkávat. A naživo!