Osobně mi jde o propojování různých světů, říká kurátorka Michaela Kotlandová

Kdy v Hradci Králové vznikla galerie ve veřejném prostoru zvaná Podchod? Jak jste tehdy vnímala tento umělecký počin?
Galerie byla otevřená 28. října roku 2009 občanskou společností Poco a poco animato za účelem transformace nevlídného prostoru. Šlo o výstavu královéhradeckých umělců s názvem Fast art (Keep Walking). Od ledna roku 2010 již galerii kurátoroval sochař Pavel Doskočil. Bylo to skvělé. Potěšilo mě, že v podchodu vznikla galerie, a myslím, že už tehdy se jmenovala Walk Thru Gallery. Galerie Podchod se jí ale říkalo.

Byl to podle vás odvážný krok?
Ano, velmi. Kultivovat prostor, ve kterém žijeme, je člověku od nepaměti přirozené, své prostředí si ale zařizuje podle svého vkusu a možností. Kultivovat veřejný prostor je náročnější a zodpovědnější vzhledem ke kolektivní identitě.

Galerie se jmenuje Walk Thru Gallery, což by se dalo přeložit jako Procházka přes galerii, a vy jste od roku 2012 její kurátorkou. Proč jste se ujala této funkce? Co k tomu vedlo?
Navštěvovala jsem vernisáže a dala se s Pavlem Doskočilem do řeči. Asi vnímal entuziasmus studentky dějin umění a galerii mi předal. To jsem ale netušila, co mě čeká.

Měla jste představu a vizi o jejím dalším fungování?
Ano, měla jsem vizi a plány. Často jsem však narážela na finanční a praktické možnosti – nemožnosti. Už tehdy mi Pavel říkával: Na to ale nemáme peníze. Tak jsem zkoušela vše možné, mimo jiné i oslovit společnosti v Hradci Králové s tím, zda by se chtěly stát sponzory galerie. Zas tak naivní jsem nebyla, žádala jsem o materiál na výstavy, jako například barvy a podobně. Můj koncept byl jasný. Mladé současné a neotřelé umění, ale víte, galerie má dvě důležité roviny – vystavující a návštěvníky. Obě dvě jsou stejně důležité, potřebují se navzájem. A vy jako provozovatel galerie musíte mít zázemí pro vystavující, aby návštěvník mohl zhlédnout kvalitní výstavu. Také potřebujete dobře propagovat. Moje plány ke každoročnímu vydání katalogu, který by se skládal převážně z fotografií z výstav a představení vystavujících, se smrskl na pozvánku ve formě pohlednice, na níž najdete kontakt na vystavujícího, a tak se lze dostat k jeho portfoliu na webu či instagramu. Také jsem si představovala, jak ve vitrínách jednou vystavíme videoart a budeme moci lidem ukázat aktuální trendy, které jsou čím dál víc závislé na technice.

Jaký byl v průběhu let vývoj galerie? Proměňoval se, nebo šel stále stejnou cestou?
Proměňoval se velmi. Narážela jsem, protože nešlo o etablovanou galerii, ta teprve vznikala. Bylo to náročné. Pro představu, zažádala jsem o grant a dostala 6000 korun na půl roku výstavní činnosti, což byly tři výstavy, protože původní koncept byl nastavený na šest výstav za rok. Takže jsem měla 2000 korun na výstavu… Dnes se tomu musím smát. Tehdy jsem se naštvala a s prominutím se na tu almužnu i vykašlala. V té době jsem studovala a žila v Brně, naštěstí jsem měla okolo sebe přátele, kteří studovali vysokou výtvarnou školu na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického. Měli podobné nadšení jako já a za cesťák z mých studentských peněz mi v galerii vystavili. Bylo to takové její krásné punkové období. Snažila jsem se i o přesah a zvala výtvarníky, kteří měli kapely, místo vernisáže jsem domlouvala koncert v klubu. Podporovala jsem i mladé výtvarníky z Hradce a okolí a to trvá dodnes. Je pro mě radostné, když se ozvou absolventi z AVU nebo UMPRUM s tím, že pocházejí z Hradce a rádi by u nás vystavovali. Pak jsem měla pár let pauzu, už to nešlo, žila jsem v Brně a Hradec je přeci jen daleko. Na konci roku 2020 se mi ozvala tehdejší kurátorka Eva s tím, že galerii provozuje neziskovka kontrapunkt, zda nechci galerii převzít zpátky. Čerstvě jsem žila v Praze a rozhodla se, že když do toho půjdu, konečně vznikne galerie současného umění, která má dobré zázemí. První věc, kterou jsem potřebovala udělat, byla vizuální identita galerie. Přizvala jsem ke spolupráci grafičky, vymyslely jsme nové logo a barvu Walk Thru Gallery, plakát se svou vlastní typografií PODCHODEM CHOĎ. Pokračovala jsem, nově vymalovala, rozsvítili jsme nefunkční vitríny, zajistili pojištění a zažádali o grant ministerstvo kultury a Státní fond pro kulturu. Jde to pomalu, ale už se můžeme postarat o vystavující a nabídnout lepší a lepší zázemí k tvorbě.

Na co se v současné době zaměřujete?
Stále se zaměřujeme na mladé současné umění, převážně na absolventy vysokých uměleckých škol AVU, UMPRUM a FaVU, ale už i na etablované výtvarníky.

Kolik výstav za dvanáct let, co jste její kurátorkou, tam už bylo k vidění?
Nepočítala jsem to, spíš jsem se snažila o různorodost. Uvědomuji si, kdo je náš návštěvník. Jsou to děti, rodiče, mladí, staří, pracující lidé, které potkáváte na ulici. Ne návštěvník galerie, který jde cíleně na výstavu uspokojit svou erudovanost.

Vypíchla byste známé výtvarné osobnosti, které tam představily své umění?
Pro mě jsou osobnosti všichni, ale rozumím vaší otázce. Jsou to například zahradní architektka Lucie Králíková s projektem Efemér zaměřující se na staré květinové kulturní zvyky a rituály. Její výstava Spojnice se odehrávala za Svatojánské noci ve vlastnoručně ušitých košilích společně s návštěvníky u Labe v osadě Kladivo pod Kunětickou horou. Rituálně vykoupané a na těle usušené košile návštěvníků nad ohněm jsme druhý den v galerii vystavili. Byl to zážitek. Dále sochař Patrik Adamec, který je už velmi dobře zaveden na současné výtvarné scéně. Jeho výstava Zrcadlo velmi bavila děti a kolemjdoucí se často vraceli. Potom grafička Eva Volfová zaměřující se na dětské ilustrace knih a zpracovávající textilní koláže. K výstavě Miluju výšivku… jsme připravily textilní doprovodný program pro návštěvníky vernisáže a poté vystavili jejich práce v jedné z vitrín. Své umění v galerii představili i výtvarníci manželé Johana a Ondřej Mertovi, kteří založili elektronické hudební duo Hugo & Zoe. Jako doprovodný program k výstavě Falešně skutečný, jež byla inspirovaná osobní identitou, zahráli na Gočárově schodišti v rámci Divadelního festivalu Regiony. Nedávno zde měla výstavu Soroboru Nikola Kopp Lourková, malířka původem z Hradce Králové. Zmíním i výstavu Magellan Gabriely Novákové a spoluautorů. Máme za sebou velmi různorodé spolupráce.

Jak často se výstavy v galerii střídají a podle jakého klíče vybíráte umělce?
V současné době máme nastaveno pět výstav za rok. Snažím se o různorodost. A klíč? Pro mě je důležité, aby výtvarník ovládal řemeslo a měl svou vlastní vizi. Mám ráda humor a nebráním se ani tomu vystavit „nadsázku“, která v lidech vyvolá nové, zvláštní emoce a zažene všednost.

Podporuje vaši uměleckou instituci hradecký magistrát? Jak ji vnímá?
Ano, podporuje. Ve veřejném prostoru nejde jen o galerii, ale i prostor okolo. Takže když je v podchodu nepořádek, požádáme o pomoc.

Denně podchodem projde velké množství lidí. Máte od nich nějakou zpětnou vazbu? Jak výstavy vnímají?
Když deinstalujeme/instalujeme výstavu, lidé se zastavují. Vesměs jsou to pozitivní reakce. Jsou zvědaví a ptají se. Dodnes slýchávám, že „psi byli nejlepší“. Kdysi jsme totiž vystavovali malířku Anku Langovou, která se čerstvě po absolutoriu na AVU usadila v Hradci Králové. Často maluje psy ve zvláštních polohách, inspirovaných závody psích spřežení. Takže psům svítili oči a to lidi zaujalo.

Vaším heslem je Podchodem choď! Co je jeho hlavním smyslem?
Původní heslo znělo Podchodem vchod! Společně se změnami v roce 2021 jsem heslo poupravila na Podchodem choď, prostě pojď na procházku… Hlavním smyslem je edukativní činnost veřejnosti, která se nedostane do galerie, a prosvětlení prostoru v podchodu. Mně osobně jde o propojování různých světů. Návštěvník může okolo jen projít, ale také se zúčastnit doprovodných událostí, které pořádáme. Nejen koncerty, ale minulý rok jsme po instalaci výstavy Bajkeři figurální sochařky Anny Krninské vyjeli na kolech podél Labe až na Kuks do Betléma od Matyáše Bernarda Brauna.

Podílela jste se na návrhu rekonstrukce podchodu. Máte tedy vlastní představu, k jakému účelu by měl sloužit?
Ano, magistrát nás v roce 2021 požádal o spolupráci. Přizvala jsem tehdy ke spolupráci architekta Miroslava Němečka z ČVUT, který mi ze stavebních plánů ukázal, jak je prostor stavebně konstruován. Viděli jsme nosné příčky i plášť vitrín a rozhodli jsme se prostor podchodu zvětšit, lidem více otevřít, vyčistit a prosvětlit. S tím, že původní koncept s obchody jsme zachovali. Stejně jako betonové reliéfy, které jsme navrhli očistit a zakonzervovat. Geometrický reliéf jsme promítli i do prostoru podchodu v podobě stěny oddělující toalety a hlavní trasu podchodu. Velmi jsem si přála do podzemí dostat trochu přírody a místo plakátů a reklam jsem navrhla vitrínu s rostlinami, u které by si lidé mohli sednout a dát si kávu i v zimě. V návrhu vypadá jako rostlinná stěna, ale bylo by skvělé, kdyby se rostliny daly ochránit a mohly v prostoru růst právě i přes zimu, prostor tím získá na životě. Vznikla tedy Ideová studie, kterou jsme městu odevzdali. Vlastní představu mám, ale je to sen o tom, jak by mohl podchod žít a fungovat kulturně. Z vizuálního důvodu by galerie osídlila celé rameno podchodu, měla dobré bodové osvětlení, bezpečnostní roletu, získala prostor na odkládání materiálu, protože nic kromě vitrín v podchodu k dispozici nemá. A nový prostor pro pořádání kulturních akcí, přednášek a podobně.

Galerie je součástí veřejného prostoru. Co pro vás znamená umění, jež se prezentuje mimo kamenné galerie v ulicích?
Jak jsem již říkala, kultivovat prostor, ve kterém lidé žijí, je přirozená potřeba. V každém městě se na jaře vysadí mnoho květinových záhonů, případně zasadí nové stromy. I přesto, že existují botanické zahrady a skleníky, kam si návštěvník může zajít, zaplatit vstup a zhlédnout exotické a nevšední rostliny. Nepřipadá vám to podobné?

Jste pevná v kramflecích, abyste ustála případnou kritiku veřejnosti?
Konstruktivní kritika by měla být přínosem. Nikdy ale nevíte, jaké emoce v lidech probudíte.

Proč myslíte, že jsou často lidé kritičtí k umění v ulicích?
Myslím, že je to velmi obecná otázka a velkou roli hraje vkus, vzdělání a osobní zkušenost.

Mohla byste představit aktuální výstavu ve Walk Thru Gallery? Kdo se tam prezentuje a jak dlouho ji bude možné spatřit?
Aktuálně vystavujeme betonové reliéfy sochaře Jáchyma Šimka z Akademie výtvarných umění v Praze. Jeho výstavu Mirroring of Priciples bude možné vidět do 27. září. Jáchyma velmi zajímá prostor, který ve své tvorbě zkoumá a nahlíží přes filozofii, matematiku a fyzikální zákony.

Co rozhodlo o tom, že jste vystudovala dějiny umění a stala se teoretičkou?
Studovala jsem teorii, ale potřebuji pohyb a ten mě od knih nasměroval do ateliérů už na vysoké škole. Takže jsem víc vymýšlela a praktikovala, než teoretizovala.

Neměla jste umělecké ambice v praktickém slova smyslu?
Neměla. Kdysi dávno jsem fascinovaně zkoumala fotografii, ale byla to spíš zábava v komoře s chemií a světlem.

Který druh umění je vám nejbližší a proč?
Denně poslouchám hudbu, aktivně chodím na koncerty, zrovna jsem se vrátila z festivalu alternativní hudby Creepy Teepee. Doporučuji navštívit. Často chodím do kina a v létě se snažím trochu dohnat četbu. Výtvarné umění mám okolo sebe v práci na akademii a do galerií si taky ráda zajdu či zajedu do ciziny. Nemám škatulku.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Archiv Michaely Kotlandové