Písnička, kterou vytvořím, musí bavit mě samotného

Na vašem webu stojí, že jste Michal a písničkář, je vám 26 let, ačkoliv prej vypadáte na padesát. Jak tomu mám rozumět?
Přišel s tím můj kolega, písničkář Pokáč, který si ze mě dělal srandu, že jsem starej mladej. Když jsme spolu jezdili po koncertech autem, pouštěl jsem mu Beatles, Kinks nebo Doors a on mně nové popové věci. Takže tak to vzniklo, mně to přišlo vtipné, proto jsem to na web zařadil jako úvodní větu. Od té doby se to se mnou tak trochu táhne.

Nedávno jste byl už podruhé jako host ve Všechnopárty, zábavné talk show Karla Šípa. Jak a kdy jste se tam dostal poprvé a proč si vás pozval znovu?
Poprvé mě pozval v roce 2019, protože se mu líbila moje písnička Hej teto!, kterou víceméně náhodou objevil v době, kdy jsem ji vydal. Tehdy se rozhovor hodně motal kolem tohoto songu, v němž jsem byl tím, kdo zabil křečka, a to mi už nikdo neodpáře, což mi vůbec nevadí. Jde o vtipnou písničku, příznačnou pro moji tvorbu. Když si mě pozval podruhé, proběhlo mi hlavou, jestli to má nějaký speciální důvod. Myslím si, že jsem se mu do pořadu nějak hodil, a navíc, jak řekl, dobře se mu se mnou povídalo.

Taková nabídka se zřejmě neodmítá.
Na Všechnopárty je zajímavé, že z devadesáti procent jsou hosté menší legendy než Karel Šíp a on je jako textař velká legenda české popové scény. Proto jsem neváhal a přijal jsem i druhou nabídku.

Na Všechnoparty byl osobně přítomen i váš tatínek. Co říkal na Šípův výrok, proč ve Vysoké nad Labem nepostaví školu, když je tam dvacet let starostou, abyste jako vystudovaný učitel měl kde učit?
Táta je extrovertní člověk se smyslem pro humor, který s tím nemá problém, když je na něj upřená pozornost. Přijal Šípovu poznámku perfektně.

V talk show jste naznačil, že se vám účast v ní zajistila kariéru. Byla to nadsázka, nebo jste to myslel vážně?
Myslím si, že na tom něco bude. V tomto ohledu jsem měl vždycky štěstí na lidi, kteří mi, když jsem začínal, naprosto nezištně pomohli. Byl to třeba Tomáš Klus, který mě v roce 2014 vzal na turné, nebo se součástí mého klipu nezištně stali herci Tomáš Hanák nebo Milan Šteindler. Dnes už jde vše víceméně samospádem, roli písničkáře se naplno věnuji už dvanáct let.

Co nebo kdo vás přivedl k hudbě?
Vliv na to mělo prostředí, kde jsem vyrostl. I když naše rodina není vůbec hudební, já i moje sestry jsme chodili na klavír, navíc jsme měli doma piano Petrof, na které jsem hrál od malička. Později jsem začal hrát i na kytaru. Když se na to dívám zpětně, vůbec jsem si tehdy nepřipouštěl, že bych dělal něco jiného než muziku. Kromě toho jsem se věnoval i divadlu, které s hudbou často souvisí. V dětství mě také fascinovali lidé, kteří byli v hudbě úspěšní. Byl to nějaký můj vnitřní motor a zároveň přirozená volba.

Jaký byl váš další vývoj?
Do zhruba jedenácti let jsem zkoušel různé cesty a potom nastal zlom, když jsem objevil Beatles, což mně úplně změnilo život. Byl to moment, kdy jsem objevil druhou tvář hudby, kterou jsem neznal. Tenkrát jsem souběžně poslouchal také Karla Kryla. Tyto dva vlivy se setkaly a způsobily, že jsem v té době začal psát své vlastní písničky.

Nakonec se vaše hudební cesta přece jen vyplatila. Vyhrál jste několik talentových soutěží a od čtrnácti let koncertujete. Vaše úsilí se tedy zúročilo.
Nedávno při majálesu v Olomouci se mě jeden mladý kluk ptal, co bych doporučil začínajícím umělcům nebo písničkářům. Odpověděl jsem mu, že když se úspěch nedostaví hned, člověk má sklon hledat jednodušší cestičky, což se nemusí vyplatit. Je proto důležité nenechat se odradit tím, když hned nepřijde úspěch, být trpělivý, hlavně si stále jet to své a zůstat tomu věrný. Pak přijde ten krásný pocit, když se člověk prosadí a je pochválený za to, co jde přímo z něj.

Řekl jste, že lítáte z žánru do žánru, ale myslíte si, že je to všechno hlavně folk.
Tato moje definice vznikla spíše z nouze, protože se mě všichni ptali, co hraju. Odpovídal jsem, že folk. Měl jsem ho v krvi odjakživa a byla v tom i touha něco vyprávět. Je to jazyk, který je mi nejpřirozenější. Folk je kromě toho od slova lid, takže je v tom něco lidového, civilního a mé písničky stojí na textu. U hudby, do kterého text obleču, si ale nedávám žádné limity a žánry se vlastně prolínají.

V roce 2021 jste vyhrál v kategorii Objev roku v anketě Zlatý slavík a o rok později jste byl nominován na hudební Cenu Anděl v téže kategorii. Byl to signál, že byste se měl hudbě věnovat především, i když jste vystudoval Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity a pedagogice se věnujete i nadále?
Škola mě naštěstí nikdy neomezovala natolik, abych musel u muziky dávat nohu z plynu. V momentě, kdy bych cítil, že mě v tom škola omezuje, asi bych přemýšlel jinak. Jsem ale šťastný, že to šlo skloubit, je dobré mít něco, co člověka drží nohama na zemi, nějakou druhou polohu. Pedagogika mi totiž nabízí zapojit druhou část mozku a využít schopnosti i dovednosti toho, co učím, a to je hudební teorie. Je to taková očista, protože hudební branže je v něčem hodně zrádná. Jde o drogu, která se nesmí dostat úplně pod kůži, protože se může stát, že se v tom člověk utopí.

O čem jsou vaše písničky? Z čeho vycházíte a co je pro vás klíčové?
Pravidlo číslo jedna je, že písnička, kterou vytvořím, musí bavit mě samotného. Moje tvorba odráží  to, co poslouchám. Jsem totiž velmi aktivní posluchač hudby na Spotify a můj playlist obsahuje především zahraniční písničky. Když mě některá z nich osloví, rozeberu si pocit, který mě při poslechu provází. Inspiruje mě to k tomu, že napíše vlastní písničku s tématem z mého života, z okolí nebo spojenou s nějakou historkou či příběhem.

Máte také pocit, podobně jako pan Šíp, že píseň Hej teto! je váš největší hit, nebo už je nějaké další překonaly?
Písnička Hej teto!, jak už jsem zmínil, je o křečkovi, který sežral magnet, přisál se k topení a umřel. A já vlastně říkám, hej teto, já ho zabil. Stal se z ní hit, který doprovodil i úspěšný videoklip. Pokud se podíváme na streamování, hodně poslouchané jsou také písničky Voda už je svařená, Rande, Nekonfliktní typ a V 7:25. Fenoménem je i písnička Prsa. Řekl bych, že už vzniklo hodně dalších populárních písní a nepřipadám si už jen jako interpret jedné známé písničky.

Od roku 2019 jste natočil tři alba, tedy každý druhý rok jedno. Kam jste se posunul?
Album Michalovo cédéčko byl náš první velký společný projekt se Supraphonem. Ze sedmi let, co jsem psal texty a koncertoval, jsme vzali čtrnáct písniček. Něco se nahrávalo u mě doma, něco ve studiu, každá písnička je jiná, je to takový sběr. Na albu je už například zmíněná píseň V 7:25, která je nejstarší, protože jsem ji napsal v patnácti letech, ale stále ji hrajeme. Druhé se jmenuje Michalbum a je složené z písniček, jež vznikly během dvou let. To už byl takový kultivovanější sběr. Třetí, zatím poslední album, má název Ideální čas se nezbláznit. Pracovaly na něm legendy české hudební scény, jako jsou špičkový klavírista Honza Steinsdörfer ze skupiny Chinaski nebo Jenda Vávra z kapely Jananas, který je textařem Ewy Farné. Díky tomu má album tvar a drží dobře pohromadě. Vše na sebe navazuje, dává to smysl, zvukově je sjednocené a zároveň žánrově pestré. Je dál než předchozí dvě a jsem na něj pyšný.

Co určilo ten ideální čas k nezbláznění se?
Název vznikl z písničky, která je jeho součástí. Tvořil jsem ji společně se zpěvákem, baskytaristou, skladatelem a textařem Kubou Rybou, zakladatelem skupiny Rybičky 48. Inspirací byl syndrom vyhoření, protože to bylo téma nejen u nás v rodině, ale také v nejbližším okolí. Je to takový fenomén dnešní doby, o kterém se možná moc nemluví. Když jsme vymýšleli název, říkali jsme si, že album představuje pohodu, je v něm i neprvoplánový humor a nadsázka. Název Ideální čas se nezbláznit celé album, při kterém si lze odpočinout, pěkně lemoval.

Vydal jste také několik singlů, jejichž zhlédnutí na YouTube přesáhlo hranici 40 milionů, a navíc máte přes 120 tisíc posluchačů měsíčně na Spotify. Je to pro vás dostatečná zpětná vazba, že jste oblíbený a vyhledávaný interpret?
Bylo to pro mě velké zjištění, že jedna věc je poslouchanost na YouTube nebo Spotify a druhá, jak jsou na koncertech aktivní fanoušci. Já to mám naštěstí v obou sférách vyrovnané.

Píší vám fanoušci?
Člověk je součástí neustálé komunikace. Mám u sebe mobil a pořád mi tam přicházejí nějaké zprávy. Já ty lidi mám rád, tak často na dotazy odpovídám, ale je to trochu vyčerpávající.

Vystupujete v současné době sám, nebo hlavně s kapelou?
Většinou už s kapelou, kterou tvořím já, kdy hraju na kytaru nebo na klavír, dále bubeník, basák a houslista. Na menších koncertech hraju sám nebo v duu s houslistou. Všichni v kapele jsou geniální muzikanti a moji nejlepší kamarádi, s nimiž se znám od dětství. Myslím, že nám to dohromady velmi dobře funguje.

Mohl byste říci něco k vašemu společnému vystoupení s hradeckou filharmonií?
Před rokem a půl se mi ozvala Martina Součková, což je pořadatelka hradeckého festivalu Na jednom břehu, která mi tehdy společně s dnešním ředitelem filharmonie Vladimírem Šrámkem navrhla společný koncert s filharmonií. Nakonec se odehrály letos v dubnu dva. Příští rok máme v plánu je opakovat ve více městech republiky. Musím přiznat, že jsem byl před společným koncertem více nervózní než před státnicemi na vysoké škole, protože je to velká zodpovědnost. Všemu předcházela ohromná příprava, rozepsání partitury, hodiny diskuzí s úžasným muzikantem Honzou Lstibůrkem, který to celé skvěle a originálně zaranžoval. Zajímavé bylo propojení mé civilnosti s klasickým přístupem filharmonie. Myslím si, že to do sebe moc hezky zapadalo, byla to pro mě skvělá a zajímavá zkušenost.

Máte za sebou tři alba, připravujete už čtvrté?
Přiznám se, že další album zatím neplánuji, ale je možné, že za půl roku to bude všechno jinak. V červnu jsme dali život jednomu singlu. Chtěli bychom také na podzim vydat záznam z koncertu s filharmonií.

Kde vás letos mohou fanoušci slyšet?
Koncertů bude hodně. V červenci vystoupíme na Šenovských slavnostech, Country festivalu Pecka, Folkovém Mostě, v srpnu třeba na Houmrfest Open Air v Jiříkově u Rumburka, na Starodávném jarmarku v Rožnově pod Radhoštěm, ale i na festivalu v rumunském Banátu a na dalších místech, která lze najít na mých webových stránkách www.michalhorak.eu. Také se připravujeme na podzimní koncerty v českých centrech v Americe. V samotném Hradci Králové vystoupíme 14. března příštího roku.

Cítíte se ve Vysoké nad Labem stále doma?
Myslím, že Vysoká i Hradec jsou stále mým domovem a bude to tak pořád.

Jste hradecký rodák. Jaký máte vztah k tomuto městu?
Hradec Králové, kde jsem prožil klíčové okamžiky svého života, mám moc rád a hrdě se k němu hlásím. Z mého pohledu má ohromný potenciál, který asi ale není úplně využitý, i když je snaha s tím něco dělat, aby to ve městě více žilo. Druhou stranou této mince je, že je v Hradci klid, který mám rád.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Tony Košař, Anna Bartolotti, Jakub Mišík