Pocity po knokautu? Bezmoc. Člověk neví, kdo je

Jsou bojové sporty podle vás nebezpečné?
Určitě ano. Říká se, že třeba fotbal a hokej jsou nebezpečnější, ale to je tím, že tyhle sporty dělá mnohem více lidí, takže vzorek, ze kterých se statistiky vyvozují, je větší. Někde jsem četl studii, že mikrotraumata vznikají v mozku skrze každý úder, který i na tréninku dostanu. Je to nebezpečné a mám trochu strach, ale sám jsem si bojové sporty vybral a už je to svým způsobem i závislost.

Přitahuje vás nebezpečí?
Odmalička jsem miloval adrenalinové sporty a nebezpečí. To vzrušení mi dává pocit, že žiji. Jdu do toho s vědomím, že se můžu zranit a případně i umřít. Spousta lidí má strach, já ho mám taky, v zápase se může stát cokoliv. Údery jsou vedené plnou silou a bodované jsou techniky, které viditelně zranily soupeře, způsobily mu škodu. Z té podstaty je to nebezpečné, ale to mě na tom táhne.

Jaké jste prodělal nejzávažnější zranění?
Zranění jako taková se mi naštěstí vyhýbají, nejzávažnější byly asi přetržené vazy v kotníku. Nejhorší ale je, že když člověk dostane knokaut a je v bezvědomí, utrpí těžký otřes mozku. Otřesů, které můžete za život schytat, je omezený počet a s každým dalším vzniká větší riziko, z čehož mám největší strach. Po prvním knokautu jsem měl rok pauzu od jakéhokoliv kontaktu, aby si hlava odpočinula. Několikrát jsem měl také zlomený nos a pár tržných ran, ale nic, co by mě vyřadilo na dlouho.

Pamatujete si, co jste po tom knokautu prožíval?
Naší hantýrkou se říká, že je člověk „vyplej". V obou případech jsem to dostal na bradu, kde je trojklanný nerv. To je nejcitlivější místo, proto tam směřují všechny údery. Poprvé se mi to stalo na mistrovství v Itálii, kdy mě trefil Rusák. Probral jsem se ještě v ringu a odešel za zbytkem reprezentace. Oni byli zamlklí, měli strach, ale pak si ze mě začali dělat srandu, jestli vím, kdo jsem, kde jsem a co je za rok. Já to ani půl hodiny po zápase nevěděl. Řekl jsem jim Rakousko a loňský rok. Ani jsem nevěděl, jestli mám rodiče. Byla to taková úzkost, až mi vyhrkly slzy.

Postupně jste si vzpomněl?
Věděl jsem, že ty informace nezmizely, ale mozek se k nim nemohl dostat. Když to člověk zažije poprvé, je to šok a bezmoc. Když jsem dostal K. O. podruhé, což bylo nedávno, tak jsem o sobě zase nevěděl, ale vzpomněl jsem si na to svoje poprvé. Už jsem si jen říkal, že je to tady zase, a v hlavě si zkoušel vzpomenout na svoje jméno.

Co následuje pak? Asi to nemůžete jen tak přejít.
Byl jsem na CT a magnetické rezonanci, jenže tato vyšetření zjistí jen úrazový stav, třeba krvácení do mozku. Nezkoumá, jestli byla poškozená paměť nebo prostorové vnímání. Na to je neuropsychologické vyšetření, které jsem také absolvoval. Psycholožka měla připravené barvičky a kostky, tak jsem jí říkal, že tak špatně na tom ještě nejsem. Nakonec jsem tam strávil dvě hodiny, kdy mi zkoumala jednotlivé oblasti, akorát to neměla s čím porovnat. Pokud bych dostal znovu, což se snad nestane, tak už by možná něco zjistila. Odchylky se zjišťují jedině srovnáním stavů.

Ovlivňuje vás ta nepříjemná zkušenost v dalších zápasech? Jste třeba opatrnější?
Teď jsem měl první zápas po druhém knokautu a je to jen o tom, jak si to v hlavě nastavíte. U mě funguje mentální cvičení, kdy si zápas představuji do posledního detailu, aby mě realita nepřekvapila a abych zůstal v klidu. Nesmíte v tom zápase odletět myšlenkami jinam, což se mi dřív kvůli adrenalinu stávalo, nic jsem si z toho pak nepamatoval. Snažím se zůstat přítomný, to mě uklidňuje a víc se koncentruji na zápas.

Jaký je naopak pocit, když K. O. dáte vy soupeři?
Rozdal jsem jich spoustu, takže si říkám, že to musím umět přijmout i já sám. Na jednu stranu je to dobrý pocit, že jsem vyhrál zápas, ale pak opadne opojení, a když vidím, že se ten kluk probere až v šatně, tak mám strach. Nejsem zvíře a nechci nikomu způsobit zranění, ale na druhou stranu tam s tím jdeme.

Jdete do zápasu vyloženě s tím, že soupeře knokautujete?
Často jsou K. O. údery náhoda. Nikdy si neříkám, že teď ho knokautuji, bývá to spíše kombinace pěti technik zakončená úderem, který soupeř zaspí a neví o něm. Ani to nebývá rána, spíš takové plesknutí třeba z blbého úhlu, které ten druhý nečeká.

Je mezi soupeři přes to všechno cítit respekt?
Po zápase si podáme ruce, s nikým nemám zlou krev. Je to sport, jsme soupeři a tohle k tomu patří. S některými bývalými boxery jsem kamarád a bavíme se spolu. Se současnými ještě ne, prostě jsme soupeři, takže se nestane, že bych šel boxovat s kamarádem.

Jak se liší box, thajský box (Muaythai) a kickbox?
Především v pravidlech. V kickboxu v disciplíně K1, které se věnuji já, se nesmí údery lokty a nesmí se „klinčovat”, takže soupeři do sebe nesmí být zaklesnutí. Kickbox je dynamičtější než thajský box, který je ale naopak komplexnější, je to takové MMA v postoji. Můžete tam strhnout protivníka na zem, ale jakmile je jeden ze soupeřů na zemi, boj nepokračuje. V klasickém boxu se nemůže kopat a další techniky.

Proč jste si vybral zrovna kickbox?
Líbí se mi boj v postoji, na tu zem jsem nikdy nebyl. Půl roku jsem zkoušel MMA, ale úplně mě to nechytlo. Tím, že jsem začal dosahovat výsledků v thajském boxu a kickboxu, tak jsem se rozhodl jít tímto směrem. Třeba bych do budoucna MMA zkusil, ale ve svém sportu mám pořád dost soupeřů, takže můžu pořád stoupat výš.

Jak na to, že jste si zvolil bojové sporty, reagovala rodina?
U mě i většiny zápasníků to je tak, že otec je v pohodě, pyšný a rád za dobré výsledky, a matka má strach. Když jsem byl malý, tak mi boxování rozmlouvala. Zkusil jsem hodně sportů, ale u ničeho jsem nevydržel. Vždycky jsem viděl sestřih těch nejlepších a chtěl je napodobit, ať už na skateboardu, kole, bruslích nebo snowboardu, dělal jsem i breakdance. Zkusil jsem závody, ale jakmile se ukázalo, že se těm nejlepším nevyrovnám, tak mě to přestalo bavit. Ve třincti jsem se dostal k thajskému boxu a už jsem u boxování vydržel.

Co kolektivní sporty?
Ty mě nikdy moc netáhly, protože je člověk závislý na zbytku týmu. Já jsem spíš sólista, takže si rád věci dělám sám a chci mít pocit, že když něco pokazím, tak za to můžu jen já sám.

Trochu mě překvapilo, že váš otec Jakub Krofta je divadelní režisér. K umění vás to netáhlo?
Máme to v rodině hodně odlišné, máma je soudkyně. Oba moji rodiče šli ve šlépějích svých rodičů a na nás s bráchou bylo, jestli budeme pokračovat, ale nakonec to nedopadlo. Brácha je strojní inženýr a já kopu lidi do žaludku. Byl jsem vždycky akční typ, který běhal venku a lezl po stromech. Možná bych i školu zvládl, ale chtěl jsem jít vlastní cestou.

Chodíte do divadla?
Když jsem byl malý, tak jsem v divadle trávil hodně času, ale postupně jsem tam přestal chodit. Občas jsem vystupoval, třeba recitování před lidmi mi nikdy nedělalo problém a bavilo mě. Teď už ale mám jiné zájmy a k divadlu vztah nemám. Chodíval jsem na tátovy premiéry, ale tím, že pracuje v Polsku, tak už ani nemám moc příležitostí.

Jak často trénujete?
Když se připravuji na zápas, tak někdy i dvakrát denně šest dní v týdnu. Musím to operativně měnit v závislosti na mé práci. Jeden den v týdnu si nechávám volno.

Hlídáte si hodně i životosprávu?
Od těch 13 let, kdy jsem začal boxovat, si dávám pozor na to, co jím. V restauraci si neobjednám knedlíky ani hranolky, ale spíš třeba brambory. Mám už v sobě zakořeněné, že nejím špatné věci, ale zase mám rád sladké, takže si občas koupím bonbóny. Alkohol si dám, ale ne když se připravuji na zápas, to pít nesmím. Potom to jdu samozřejmě oslavit, ale všechno s mírou, nepřeháním to. Snažím se také hodně spát.

Co je při té přípravě nejdůležitější?
Disciplína. Trénovat se musí, i když se člověku nechce a je už unavený. Samozřejmě mám občas chuť si zajít dát vepřová žebra s chlebem, ale to nejde. Když má člověk disciplínu, tak potom funguje i ta mentální příprava, protože ví, že do toho dal všechno a nic neošidil.

Co považujete za svůj největší úspěch v aktivní kariéře?
Každý vyhraný zápas je úspěchem, ale snažím se neupínat na výsledky. Příprava trvá třeba dva měsíce a zápas je pak za devět minut čistého času pryč. Je to docela nepoměr, proto si užívám tu samotnou cestu, snažím se kvalitně nachystat a být v danou chvíli v životní formě. Pak se totiž může stát cokoliv, nesedne vám prostředí, soupeř nebo třeba i rozhodčí, kteří dávají body.

A jeden konkrétní výsledek?
Co se týče amatérského ringu, tak na jaře jsem byl druhý v Rakousku na Austrian Classics. Finálový zápas jsem projel o jeden čistý kop, takže o kousíček. Za tři dny jsem podstoupil čtyři zápasy. V profi ringu jsem rád za každé vítězství. Chci porážet kvalitnější soupeře a nabírat zkušenosti. Pořád mám v hlavě, že je to nebezpečný sport a já se mu chci věnovat co nejdéle. Upínat se na výsledek člověka jen stresuje.

Na živobytí si přirozeně vyděláváte jako trenér. Kdo jsou vaši svěřenci?
Trénuji převážně klienty ve středním věku, kteří upřednostňují práci a potřebují přijít na jiné myšlenky, zlepšit kondici a třeba i zhubnout. Baví mě s nimi pracovat, protože mě zároveň motivují tím, co v životě dosáhli. Chci jim pomáhat, aby se cítili dobře.

Jak vypadají tréninky?
Nejsem zastáncem toho, že by se člověk měl hnát do kondice na úkor techniky. Nejdřív je to tedy hodně o technice, zkoušíme obranné i útočné situace, věnujeme se také mobilizaci a protahování. Kondiční část probíhá na boxerských aparátech jako lapy nebo pytel. Snažím se, aby lidé zvládali základní pohybové vzorce, takže udělat správně dřep, klik a ohnout se s rovnými zády, a aby uměli dýchat do břicha, což je základ pro zvládnutí pokročilejších technik. Vyloženě na hubnutí zaměřujeme až další fázi.

Co jako první řeknete zájemci, kteří přijde s tím, že se chce dostat do kondice a zhubnout?
Že základem je pevná půle a že do toho musí jít na sto procent, nejde nic ošidit. Člověk musí být disciplinovaný, dodržovat základy stravy, ne nějak drasticky hubnout, a především musí mít pravidelný pohyb. Pomáhám lidem i s jídelníčkem, ze kterého vyřadíme vyloženě špatné věci. Není to o tom, že si nemůžou dát večer pivo, ale musí se kvalitně najíst něčeho, co má dobré výživové hodnoty, ne jako třeba utopenec.

David Záruba
david@salonkyhk.cz
Foto: archiv Jakuba Krofty a Ondřej Littera