Pokud člověk dělá věci poctivě, úspěch se dostaví, říká talentovaný klavírista

Matyáš Novák z Hradce Králové ještě studuje na Akademii múzických umění i věhlasné klavírní akademie Incontri col Maestro v italské Imole, ale už měl tu čest zahrát si vjednom z nejprestižnějších koncertních sálů světa v newyorské Carnegie Hall.

Pravidelně spolupracuje s profesionálními orchestry, je členem PETROF Art Family, podílí se na hudebním projektu s hrabětem Františkem Kinským v Kostelci nad Orlicí a má ještě jednoho velkého koníčka: chov slepic. „V loňském roce jsem si pořídil ještě husy a perličky,“ prozradil Salonkám.

Matyáši, je vám dvaadvacet let, jste velmi talentovaný klavírista a oproti mnohým vašim vrstevníkům toho máte už hodně za sebou. Nejste svými úspěchy tak trochu zaskočen?
Mluvíme-li o úspěchu v oblasti jako je klasická hudba, měli bychom si říci, co se tím vlastně myslí. Je to množství vyhraných soutěží, odehraných koncertů, prodaných nosičů, zhlédnutí na Youtube nebo snad objem nastudovaného repertoáru? Poměrně brzy jsem si uvědomil, že pokud chci v hudbě obstát, musím se snažit o co nejlepší výsledek a poměřovat svůj výkon s tím, jak si myslím, že by měl v ideálním případě vypadat. Pokud vím, že jsem zahrál nejlépe, jak to bylo v daný okamžik možné, jsem spokojený. Zvyk odvádět co nejdokonalejší práci jsem si z hudby přenesl i do ostatních činností, kterým se věnuji. Řekl bych, že pokud člověk dělá věci poctivě, úspěch se dostaví jako vedlejší produkt.

Začal jste hrát už v pěti letech. Kdo vás k tomu nasměroval? Pocházíte z hudební rodiny?
V naší rodině, ani v té širší, žádný profesionální hudebník nikdy nebyl. Rodiče navštěvovali v dětství hodiny klavíru a díky tomu zůstalo u každé babičky pianino. Jako malý jsem si na ně začal podle sluchu vyťukávat lidové písničky a vyjádřil přání chodit do hudební školy. Rodiče této myšlence příliš nakloněni nebyli, ale na naléhání dědy a babičky mě nakonec do ZUŠ zapsali. 6. března 2003 jsem měl první hodinu klavíru.

Projevil se váš talent už na začátku? Kdo tehdy přispěl nejvíce k vašemu hudebnímu rozvoji?
Je třeba říci, že na rozvoji nadání v dětském věku mají kromě odborníků vždy podíl jeho nejbližší. Malé dítě je zcela odkázáno na dospělé, kteří o něj pečují. Rozvoj nadání vyžaduje od všech zúčastněných velkou dávku odhodlání a nasazení. Kromě učitelů a rodičů mi v začátcích hodně pomohli děda a babičkou, kteří mě obětavě vozili do Prahy na hodiny. V pozdějším věku považuji za velké štěstí, že jsem mohl studovat na Konzervatoři Pardubice ve třídě profesorky Jitky Fraňkové.

Bavil vás klavír už v dětství nebo jste ho střídal i s jinými zájmy?
Vždy mě bavila a zajímala spousta věcí, nicméně hudba zabírala v mých aktivitách největší podíl. V šesti letech jsem začal hrát na housle a od osmi jsem navštěvoval hodiny sólového zpěvu.

V současné době studujete Hudební akademii múzických umění a klavírní akademii Incontri col Maestro v italské Imole. Co vám obě školy dávají? V čem se liší?
Za tohle skloubení jsem moc vděčný. Pražská HAMU je klasická vysoká škola, na které probíhá celotýdenní praktická i teoretická výuka. Naproti tomu klavírní akademie Incontri col Maestro je zaměřena pouze prakticky, a to tak, že frekventanti absolvují v pravidelných intervalech hodiny klavíru a v mezidobí pracují na zadaných skladbách. Na akademii studují klavíristé z celého světa a setkávat se s vrstevníky, kteří patří ke špičce v oboru, je velmi inspirativní.

Ve vašem životopise stojí, že patříte díky mimořádnému harmonickému cítění, širokému repertoáru a vynikající úhozové technice k nejperspektivnějším pianistům své generace. Máte vůbec nějaké herní slabiny?
Každý má nějaké slabiny. A také různě velké předpoklady. Platí, že to, co je pro někoho maximum, je pro jiného nedostatečné. Může se stát, že interpretův výkon vzbudí nadšené reakce, ale on sám ví, že je schopen zahrát ještě lépe. A platí to i opačně.

Jste vítězem mnoha klavírních soutěží nejen v České republice, ale také v dalších zemích Evropy i USA. Skromnost stranou. Jsou pro vás tyto triumfy potvrzením toho, že patříte mezi nejlepší na světě? Čím jsou pro vás důležité?
To, že vyhrajete soutěž, z vás neudělá světového interpreta, ale je to určitý signál, potvrzení toho, že jako interpret jdete po správné cestě. Na soutěži musíte podat v daný okamžik co nejdokonalejší výkon a zúročit tak práci mnoha měsíců. Pro mě osobně je soutěžní klání testem psychické odolnosti a schopnosti koncentrace. To jsou vlastnosti, které jsou cenné i v běžném životě.

V roce 2017, kdy vám ještě nebylo ani dvacet let, jste získal první cenu na Bradshaw & Buono International Piano Competition a s ní právo vystoupit na koncertě vítězů v Carnegie Hall. Jak jste reagoval na skutečnost, že budete hrát na této proslulé newyorské scéně?
Dva základní pocity, které se mě zmocnily, byly radost a zvědavost. Pro řadu interpretů je právě tato koncertní síň onou vysněnou metou. A nelze se tomu divit, uvážíme-li, kdo všechno v této budově v minulosti vystoupil. Na druhou stranu lidé, kteří se o hudbu nezajímají, nemají často tušení, co to Carnegie Hall je. Vzpomínám si, že když jsem o svém vystoupení vyprávěl jedné známé, utěšovala mě, abych si z toho nic nedělal, že jsem ještě mladý a někde začít musím. Za podobné reakce jsem svému okolí vděčný. Pomáhají mi držet se nohama při zemi.

Jak se vám tam hrálo? Měl jste trému?
Výhodou takto prestižního sálu je dokonale připravený nástroj.  V kombinaci s geniem loci koncertní síně a vnímavým publikem to byl opravdu koncert za odměnu. Pokud jde o trému, před každým vystoupením cítím určitý respekt, ale jakmile začnu hrát, soustředím se už pouze na hudbu.

Pamatujete si, s čím jste tam tehdy vystoupil a jaký byl ohlas publika?
Pro své vystoupení jsem zvolil hudbu Ference Liszta a ohlas publika byl stejně vřelý jako jinde.

Cestujete po celém světě se sólovými recitály, byl jste například i v Číně. Kde hrajete nejraději? Kde je pro vás ideální publikum? Jak se liší?
Je řada koncertů a míst, na které mám krásné vzpomínky. Hezky se mi hrálo na Slovensku, v Norsku, ve Španělsku. Velmi rád hraji v malých českých a moravských městech. Mým velkým koníčkem jsou klavíry jakožto nástroje a v Čechách a na Moravě mají pořadatelé k dispozici často velmi zajímavé kousky. Pokaždé, když mám koncertovat v nějakém městě, kde jsem ještě nehrál, jsem velmi napjatý. Na rozdíl od jiných instrumentalistů máme my klavíristé tu výsadu (někdy nevýhodu), že nikdy nevíme, jaké překvapení na nás na pódiu čeká.

S jakými hudebními tělesy spolupracujete?
Jako sólista spolupracuji s různými komorními a symfonickými orchestry. Brzy vyjde moje nové album s Wihanovým kvartetem s nahrávkou vybraných klavírních koncertů W. A. Mozarta, které jsme v létě natočili.

Jaký je váš oblíbený hudební skladatel minulosti i současnosti a proč?
Skladatelů, kteří mi jsou blízcí, je víc. Hodně záleží na tom, co aktuálně hraji. K mým srdečním autorům patří dlouhodobě W. A. Mozart a F. Liszt, ale mám rád i hudbu J. Brahmse, F. Schuberta, R. Schumanna, S. Prokofjeva a A. Skrjabina. Ze současných autorů mám v oblibě spíše jednotlivé skladby různých autorů.

Která skladba je pro vás srdeční záležitostí, a proto ji rád často hrajete?
Momentálně je to Klavírní koncert č. 1 Johannese Brahmse, ale skladby, které rád hraji, by vydaly na několik dní. Vzhledem k tomu, že si repertoár vybírám až na výjimky sám, nehraji nic, co by se mi nelíbilo. A protože pro klavír bylo napsáno obrovské množství krásné hudby a já mám to štěstí, že se učím rychle, mám rozsáhlý repertoár a mnoho oblíbených skladeb.

Koho na světové klavírní scéně znáte osobně a považujete ho za mimořádnou hudební osobnost?
Na zahraničních kurzech, na soutěžích i na klavírní akademii v Itálii potkávám řadu vynikajících pianistů. Osobně jsou pro mě velkými osobnostmi mí dva pedagogové. Pan profesor Ivan Klánský z pražské HAMU a profesor Boris Petrushansky z Imoly. Oba jsou výteční muzikanti a skvělí lidé. To, že mohu studovat právě u nich, pokládám za jeden ze svých největších hudebních úspěchů.

Jste členem PETROF Art Family, což je volné sdružení profesionálních pianistů a významných světových umělců sympatizujících s touto proslulou světovou značkou z Hradce Králové. Jste na to hrdý? Hrajete s potěšením na nástroje této firmy?
Firmu PETROF pokládám za jeden ze symbolů našeho města. S PETROFem mě pojí nejen láska ke krásným nástrojům, ale také osobní přátelství. Fakt, že mohu být součástí PETROF rodiny, je pro mě velkou ctí. V řadě měst České republiky mají pořadatelé k dispozici nástroje PETROF. I to je důvod, proč tak rád hraji na domácí půdě.

Ovládáte kromě klavíru i jiné nástroje?
Deset let jsem hrál na housle. Mým největším úspěchem coby houslisty byla 2. cena na mezinárodní Kocianově houslové soutěži.

Celé společenské dění včetně kultury zasáhla covidová pandemie. Jak se s tím vyrovnáváte? Co podnikáte, když nelze veřejně vystupovat?
To, co zažíváme, nemá v dějinách obdoby a teprve s odstupem času budeme moci situaci vyhodnotit. Nemám právo si stěžovat, protože na rozdíl od jiných lidí neřeším vážné problémy. Pravda ale je, že mi osobní kontakt s publikem velmi chybí. Nedávno jsem hrál pro rodinu a při vzpomínce na živý koncert se mi draly slzy do očí. V těchto dnech se snažím smysluplně vyplnit čas, což v případě hudby znamená, že jsem nastudoval velké množství nových skladeb a doufám, že je někdy budu moci veřejně provést.

Po úspěšném prosincovém komponovaném pořadu Adventní neděle v Novém zámku v Kostelci nad Orlicí jste se společně s jeho majitelem Františkem Kinským rozhodli k dalšímu natáčení. Jak tento projekt pokračuje a na co se mohou posluchači těšit?
S Františkem máme v plánu vysílat každý měsíc jeden díl, a to vždy poslední neděli v měsíci na Facebooku Kinsky Art Media, FB Matyas Novak Pianist, FB Nový zámek a Youtube kanálu Kinsky Art Media. Jednotlivé díly jsou zaměřeny na významné svátky, výročí, tradice a události daného měsíce. Zatím jsme odvysílali jeden díl a z reakcí posluchačů máme velkou radost.

Co vás s panem hrabětem svedlo dohromady a jak vzájemnou spolupráci hodnotíte?
Agentura Kinsky Art Media, jejímž jednatelem je František Kinský, mě od loňského roku zastupuje. Jak František Kinský, tak manažerka agentury paní Jana Dioszegi jsou nesmírně hodní, poctiví a pracovití lidé a já jsem vděčný osudu, že nás svedl dohromady.

Co na vaši kariéru spojenou s úspěchy říká vaše rodina a přátelé?
Mé okolí má radost, že se věnuji něčemu, co mě naplňuje. Kdyby to nebyla hudba, ale něco jiného, těšilo by je to stejně. Já jsem se rozhodl pro dráhu profesionálního hudebníka, což možná v momentální situaci nevypadá jako dobrý nápad, ale snad se vše v dobré obrátí.

Ještě bych se rád na chvíli zastavil u vašeho velkého nehudebního koníčku, kterým je chov slepic. Proč zrovna drůbež? Čím vám učarovala?
Jako malý jsem často pekl a tatínek mě kritizoval za velkou spotřebu vajec. Tehdy jsem se začal zajímat o to, jak by se dala zvýšit snáška u slepic, které měla babička. Zjistil jsem, že jsou různá plemena, která se liší užitkovostí a exteriérem, a původní zvědavost přerostla ve velkou vášeň. Začal jsem chovat několik plemen, pořídil líheň, vybudoval chovnou stanici.

Jak velký máte chov?
V současné době chovám čtyři plemena slepic: drážďanky, štýřanky, německé krahujcovité slepice a araukany. V loňském roce jsem si pořídil ještě husy a perličky.

Je možné plnohodnotně skloubit toto hobby s hraním na klavír?
Skloubení hry na klavír a chovatelství určitě možné je. Navíc musím konstatovat, že díky tomuto svému koníčku zažívám každý den něco, co bych nazval pocit normálnosti. U slepic je totiž všechno jako dřív, drůbež si pandemii vůbec nepřipouští.

Kdo se o slepice stará, když jste na turné?
Na turné to v současné době nevypadá, ale v minulosti mi pomáhal děda.

Přestože doba je nejistá, stejně… Jaké má do budoucna plány klavírista Matyáš Novák? Co připravuje a čím chce své posluchače překvapit?
Plánovat něco v dnešní době je opravdu složité. Jak už jsem řekl, nastudoval jsem spoustu krásného repertoáru a budu si přát, abych jím mohl posluchače překvapit na nějakém živém koncertě.

Máte nějaký hudební či nehudební dosud nesplněný sen, který byste rád proměnil ve skutečnost?
Pokud se dá říci, že tahle doba přinesla něco pozitivního, pak je to u řady lidí změna priorit. Ve svém okolí vidím, že lidé přehodnocují své plány a to, co je důležité, vidí z jiné perspektivy. V tuhle chvíli je snem asi každého z nás, abychom zůstali zdraví a mohli se co nejdříve vrátit k životu, na který jsme zvyklí.

Kde se lze kromě řady rozmanitých vystoupení s vaší hudbou setkat? Vydal jste CD?
Svoji zatím poslední nahrávku jsem natočil společně s Wihanovým kvartetem v srpnu loňského roku. CD by mělo vyjít na jaře. Jedná se o tři koncerty W. A. Mozarta doplněné mými vlastními kadencemi (pozn. redakce: kadence je sólová vložka, která se vkládá na závěr věty.  Původně byla ve skladbě pouze vyznačena a dávala tak interpretovi příležitost, aby volnou improvizací předvedl svoji virtuozitu. Od doby Mozartovy se autorovy kadence zapisují.)

Pocházíte z Hradce Králové. Je pro vás toto město důležitou a zásadní životní destinací? Proč?
V Hradci Králové jsem se narodil a už 22 let zde bydlím. Spousta lidí mě tady zná od miminkovského věku. V Hradci mám rodinu, přátele, své chovné zařízení, v Hradci sídlí PETROF, je zde gymnázium, na kterém jsem studoval, z Hradce pochází má manažerka, mám tady svá oblíbená místa, Filharmonie Hradec Králové je první orchestr, s nímž jsem vystoupil. Sečteno a podrženo: Hradec mám moc rád.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Lenka Hatašová