Pomoc ostatním naplňuje mou duši, řekla talentovaná studentka Soňa Kleinerová

Na gymnáziu je totiž šéfredaktorkou kvalitního studentského časopisu Gybonoviny. Kromě toho je na stáži ve zpravodajské internetové televizi DVTV. „Ráda vystupuji ze své komfortní zóny, a to bych chtěla doporučit i ostatním. Je to určitě dobrá cesta,“ řekla v rozhovoru pro Salonky talentovaná a aktivní studentka.

Není to tak dávno, co jste získala cenu Top student Česka 2024. Bylo to pro vás velké překvapení?
Bylo to pro mě určitě obrovské překvapení, protože náš nový pan ředitel Pavel Lehar mi sdělil, že jsem v Top 3, i když už věděl, že jsem první, protože poznamenal, že by byla sranda, kdybych vyhrála. Cenu jsem získala 1. října na Českém vysokém učení technickém v Praze při konferenci #ČESKObudoucnosti. Nemohla jsem tomu uvěřit a je to pro mě neuvěřitelná pocta.

Čím konkrétně jste si toto ocenění vysloužila?
Za aktivity, kterými se zabývám, od oblasti marketingu přes charitativní akce až po vědu.

Na svém profilu na LinkedIn jste v této souvislosti napsala: Vyhrávat mě nikdy nebavilo… ale teď se to stalo a je to paráda! Jaké pocity vás při tomto triumfu, když jste stála na pódiu a držela v ruce ocenění za první místo ve středoškolské kategorii, provázely?
Na jednu stranu mě to opravdu překvapilo, protože vyhrávat mě skutečně nikdy moc nebavilo. Vždycky jsem se soustředila spíš na to, co mě baví, co mě posouvá a co dává smysl. Ale když jsem stála na pódiu a držela v ruce ocenění, měla jsem hrozně silný pocit vděčnosti a radosti. Bylo to jako potvrzení, že cesta, kterou jsem si vybrala, má smysl. Bylo to úžasné, ale zároveň mě to motivovalo k tomu, abych se dál snažila a nikdy neuvízla na jednom místě.

Studujete na Gymnáziu Boženy Němcové v Hradci Králové. Dá se říci, že to bylo zároveň ocenění i pro tuto školu?
Myslím si, že ano, ale hlavně pro našeho ředitele Pavla Lehara, který mi dává svůj hlas, dost mě podporuje a spoluúčastní se na projektech.

Aby toho nebylo málo, v listopadu jste získala další cenu.
Byla to cena Jana Opletala, což je nejvyšší studentské ocenění za společenskou angažovanost, která se vyhlašovala v pondělí 11. listopadu v pražském Divadle X10. Každoročně ji uděluje Studentská komora Rady vysokých škol společně se spolkem Díky, že můžem. Celkem bylo nominováno padesát tři studentů, cenu převzali tři z nich, včetně mě.

Řekla jste, že jste studentkou, která se nebojí výzev. Mohla byste tento výrok rozvést?
Hodně ráda vystupuji ze své komfortní zóny, přestože jsem velký introvert a nerada mluvím před velkou skupinou lidí. Právě proto moderuji akce, jako jsou konference Pražský Barcamp nebo Prezentiáda, což je soutěž v prezentačních dovednostech pro žáky základních a středních škol. To jsou výzvy, které fakt nemám ráda, ale posouvají mě dopředu, takže do nich jdu. Ráda bych všem doporučila, aby také, stejně jako já, pravidelně vystupovali ze své komfortní zóny. Je to dobrá cesta, která člověka může posunout dopředu ze dne na den.

Máte možnost pracovat na vědeckých projektech Biochemik Junior na MUNI v Brně a absolvovat stáže v Akademii věd České republiky. Co to všechno obnáší?
Vědecký projekt na MUNI zahrnoval kurz, kdy jsme pět dnů strávili v přírodovědecké části univerzity a věnovali se izolaci DNA, spektrofluorometrům a laterálním flow testům. Učili jsme se vlastní testy skládat a pracovat v praxi s naučenými dovednostmi. Na akademii věd jsem byla letos na dvou stážích. Ta první se zaměřila na popularizaci anorganické chemie na Ústavu anorganické chemie ve výzkumné stanici v Řeži v rámci projektu Otevřená věda. Druhá stáž byla v Liběchově, ale v Ústavu experimentální medicíny, kde jsem izolovala plasmidy a „pečovala“ o HEK buňky pod vedením úžasné studentky Evy Kamenné.

Kam vás stáže posunuly?
Posunuly mě v praxi a zároveň ukázaly, že by to mohl být ten správný a inspirativní směr, kterým se chci vydat. Pochopila jsem, že věda není o tom, co už vím, ale spíš o tom, co se chci naučit.

Čím vás věda v tak mladém věku fascinuje?
Velmi mě baví, protože většinou nemá hranice, a to je právě to, co mám ráda. Ve vědě se stále děje něco nového a neobvyklého. A to mě fascinuje.

Neodmyslitelnou součástí vašeho života je také charita a podpora ostatních. Proč?
Souvisí to i s vědou, protože věřím, že i tam můžu jednou udělat něco pro ostatní. Moje nejlepší kamarádka trpí leidenskou mutací, což je porucha srážlivosti krve, a jedním z mých snů je pokusit se najít způsob, jak ji vyléčit – pokud to už neudělá někdo přede mnou, což by mě i tak těšilo. Podobně vnímám charitu. Pomáhat druhým je pro mě nesmírně důležité a to mi doslova naplňuje duši.

Jak se v této oblasti angažujete?
Ve škole jsem zavedla buddy systém na podporu nových studentů. Pravidelně pořádám a organizuji charitativní sbírky, starám se při tom o komunikaci a účastním se sbírek na pomoc lidem s různými onemocněními, potravinových bank a podobně.

Pokud vím, věnujete se i novinařině. Kde a v jakém směru?
Jsem už čtyři roky šéfredaktorkou školního časopisu Gybonoviny, do nějž přispívá patnáct úžasných redaktorů-studentů. Časopis se neustále vyvíjí a zahrnuje reportáže, rozhovory, příběhy, aktuální témata a studenti v něm mohou publikovat své názory. Příspěvky vydáváme jednou týdně, vždy v úterý, na webu Gybonovin a na sociálních sítích, v tištěné podobě vychází jednou za rok. Od Svazu novinářů jsme letos dokonce obdrželi cenu, jako třetí nejinspirativnější školní časopis Česka v roce 2023. Mám také stáž ve zpravodajské internetové televizi DVTV a kromě toho jsem byla redaktorkou na Olympiádě dětí a mládeže.

Co na vaši rozmanitou činnost říká rodina a přátelé?
Popravdě si do svých aktivit moc nenechám mluvit. Rodiče mě sice vždycky podporují, ale v poslední době mě občas upozorní, že bych mohla trochu zvolnit. Naštěstí mám i skvělého blízkého kamaráda, který mě umí povzbudit, ale zároveň mě dokáže zastavit, když je potřeba, a vždycky se na něj můžu spolehnout. Sama si ale v kalendáři hlídám, abych měla čas na odpočinek a vyhnula se vyhoření.

Byla jste už od dětství zvídavá dívka, která chtěla realizovat své myšlenky?
Doufám, že ano. Hodně mě v tom posunula organizace Mensa, protože už od osmi let jsem jezdila na jejich kempy pro nadané děti a mládež.

Rodí se vám v hlavě nějaký plán či sen, který byste si chtěla v budoucnu splnit?
Mám vždycky spoustu snů, ale momentálně mě nejvíc motivují dva. Jedním z nich je pokusit se jednou vyřešit leidenskou mutaci, pokud mě v tom někdo nepředběhne. Druhým je otevřít vlastní prodejnu s plátěnými taškami přes rameno, které bych zdobila svými návrhy. Kreslení se totiž věnuji už přes jedenáct let, pravidelně docházím na výtvarný obor do Základní umělecké školy Střezina, a design mě baví.

Kde byste ráda studovala po maturitě? Jaké máte ambice?
Ráda bych studovala na Karolínské univerzitě ve městě Solna na severním okraji Stockholmu ve Švédsku, kde je vědecký výzkum na špičkové úrovni.

Co je pro vás v životě podstatné a důležité?
V mém životě je klíčová upřímnost. Váží si toho, když jsou lidé kolem mě otevření a upřímní na sto procent. Stejně důležitá je pro mě podpora ostatních. Zároveň potřebuji svobodu, možnost jít vlastní cestou, dělat to, co mě naplňuje, a mít prostor pro své aktivity. Respekt a volné pole působnosti jsou pro mě zásadní.

Máte nějaký životní vzor?
Mým velkým životním vzorem je můj taťka, i když to možná zní jako klišé. Moji spolužáci a kamarádi mu říkají pan Legenda, a není to náhodou. Kdykoli za ním přijdu s nějakým problémem, dokáže mi poradit, protože má spoustu zkušeností a všechno si sám vyzkoušel. Má neuvěřitelně široký záběr aktivit a myslím, že právě po něm jsem zdědila svůj zápal pro různé činnosti. Je to doslova renesanční osobnost, úžasně všestranný člověk, kterým bych jednou chtěla být i já.

Co vás baví v naplánovaném volném čase?
Miluji latinskoamerické tance, kterým se věnuji zhruba dvě hodiny týdně. Baví mě také jízda na elektrické jednokolce, což je pro mě skvělý způsob, jak si užít volný čas. Kromě toho si ráda kreslím, to mě vždycky uklidní a inspiruje.

Je pro vás Hradec Králové, v němž žijete, město vašeho srdce?
Jsem hrdá na to, že pocházím z Hradce. I když mě život možná zavede jinam, vždycky na něj budu ráda vzpomínat a s chutí se sem vracet.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Soni Kleinerové