Pomocí dronu chci fotograficky zmapovat Královéhradecký kraj

Hradecký rodák Zdeněk Merta je prostě fotografem tělem i duší. „Přibližně před třemi lety běžel v televizi dokument o dvou francouzských fotografech, kteří fotili Paříž z dronu. Tehdy mě napadlo, že by bylo dobré udělat podobné fotky Hradce Králové,“ řekl fotograf v rozhovoru pro Salonky.

Nedávno byla na univerzitě představena nová kniha Velký Hradec Králové, která vyšla v nakladatelství Garavin a obsahuje dvě stě vašich snímků z ptačí perspektivy. Na co jste se při focení zaměřil?
Při focení pomocí dronu jsem se soustředil na detaily a strukturální architekturu ve všech čtyřech ročních obdobích. Potom se to rozšířilo na celou městskou aglomeraci včetně přidružených čtvrtí a vesnic. Celé jsem to zmapoval, vytvořil maketu, kterou jsem ukázal Pavlu Kubátovi, majiteli společnosti a vydavatelství Garavin. Dohodli jsme se a nabídli tuto knihu městu k 800. výročí první písemné zmínky o Hradci Králové. Kniha se krásně stihla vydat ještě před tímto jubileem.

Podle jakého klíče jste vybíral jednotlivé snímky?
Fotografie do knihy byly vybírány ze zhruba pěti tisíc záběrů. Pozornost jsem věnoval snímkům s význačnými stavbami Hradce Králové a to jsem doplnil záběry na jednotlivé čtvrti města, které se od sebe poměrně hodně liší. V tomto případě jsem se soustředil na tamní současnou architekturu, vždy s nějakou dominantou, jako je například nový fotbalový stadion v Malšovicích. Samozřejmě jsem při výběru fotek usiloval o to, aby na nich dobře fungovaly světelné poměry a byly kompozičně vyvážené.

Jak dlouho k focení využíváte dron a proč jste se pro něj rozhodl?
Přibližně před třemi lety běžel v televizi dokument o dvou francouzských fotografech, kteří fotili Paříž z dronu. Protože mám toto město v oblibě a občas tam jezdím, viděl jsem tam několik fotografií pořízených z dronu. Tam mě napadlo, že by bylo dobré udělat podobné fotky Hradce Králové. Tehdy mě to začalo velmi zajímat a pořídil jsem si dron, s nímž se lze důsledně zaměřit na detaily, které jinak nejdou vyfotit. Kniha Velký Hradec Králové je první o českém i moravském městě, které je tímto způsobem zmapováno. Navíc jsem se chtěl podělit se svým viděním z dronu s ostatními lidmi.

Co váš přivedlo na fotografickou dráhu?
V době, kdy bylo v padesátých letech založeno Divadlo Drak, tehdy Východočeské loutkové divadlo, tam můj otec fotografoval představení a loutky. Fotografování bylo jeho velkým koníčkem, já jsem ho v rodině převzal, fotografuji od svých sedmnácti let až dodnes. V Hradci Králové jsem absolvoval Lidovou konzervatoř u profesora Jána Šmoka. Pak jsem začal fotografovat pro tehdejší Divadlo Vítězného února, dnešní Klicperovo divadlo. Potom jsem byl třicet let v Praze a po roce 1989 jsem působil osm let v Lidových novinách jako reportér, fotil jsem také pro vládu i Senát.

Jak velký vliv na vás měl dnes už legendární profesor Šmok při vašem studiu na konzervatoři?
Byla to velmi osobitá postava československé fotografie. Nikdy nikomu do fotografování moc nemluvil, akorát upozorňoval na nějaké chyby, případně fotografie trhal, což bylo dostatečné k tomu, aby se člověk příště vyvaroval chyb. Pro jednotlivá setkání jsme měli za úkol tvořit tematické celky, s nimiž jsme se pak před profesorem Šmokem prezentovali. Ještě jsem měl dalšího důležitého učitele v Praze. Byl jím divadelní fotograf Jaroslav Krejčí, který učil na FAMU. Ten mě ve fotografování velmi posunul. Oba pánové ale všem nechávali prostor k vlastnímu vyjádření a pohledu.

Dvě dekády jste také fotil dvojportréty známých i opomíjených osobností české kulturní scény, které pak vyšly v knížce A byli jsme…
Počátky to mělo v době mého působení v Lidových novinách, kdy jsem dost často dělal pro kulturní redakci. Chodil jsem dokumentovat výstavy a různé společenské události. Na jednom z prvních dvojportrétů se objevili Zdeněk a Jan Svěrákovi. Od té doby jsem se setkal se spoustou dalších osobností, které jsem přesvědčil k focení.

Na koho jste mířil objektivem?
Například to byli Bolek Polívka a Chantal Poullain, Karel Gott s jednou přítelkyní a mnozí další. Těch fotografií je v knize více než čtyři sta. Myslím si, že v dnešní době, kdy se více dbá na ochranu osobnosti, by už taková knížka nevyšla.

Kolik knih jste již vydal a co je jejich tématem?
Na začátku devadesátých let vyšel tiskem fotografický magazín, který jsem vymyslel a jmenoval se Židovská Praha. Potom vyšla kniha Velká kavárna Slavia, kde jsem měl fotografie převážně já. Společně se čtyřmi fotografy jsme také připravili knihu Praha–Bamberk. Dále to byly publikace Paměť Prahy – busty a pamětní desky, A byli jsme…, Divadelní pouť 1985–1989 zachycující mé dokumentování Divadelní pouti na Střeleckém ostrově v Praze v osmdesátých letech a nyní Velký Hradec Králové.

Od roku 1980 jste byl fotografem a grafikem Divadla Vítězného února, dnes Klicperova divadla. Jak jste se dostal do divadelního prostředí?
Myslím si, že jedna ze zásad už zmíněného divadelního fotografa Krejčího bylo zachytit vrchol gesta. Je to určitým způsobem reportážní záležitost, ale výhodou je, že divadelní jeviště je uzavřený prostor. Gesta herců jsou tam výraznější než lidí někde na ulici, kde se musí na nějaké gesto, které tam mnohdy zapadne, čekat.

Je pro fotografa důležité, aby viděl představení už předtím, než ho začne fotit?
U divadelní fotografie, alespoň pro mě, je důležitější, když představení dopředu trochu poznám, například už při prvních čtených zkouškách. Na generálkách už převážně vím, jak se postavy pohybují a reagují. Fotograf by měl podle mého názoru vyjadřovat atmosféru představení.

Ještě stále s Klicperovým divadlem spolupracujete?
Jsem v důchodu, a abych z toho prostředí nevypadl, dělám tam recepčního. Pro divadlo už nefotím, ale občas pro sebe si nějaké představení zdokumentuji. S Klicperovým divadlem jsem ale za ty roky spjatý.

Obdržel jste Cenu Divadelních novin za publikační počin v oblasti divadla. Za co konkrétně?
Tuto cenu jsem získal za už výše uvedenou publikaci Divadelní pouť. Lze v ní najít například bratry Formany, Evu Holubovou, Bohumila Klepla a další divadelní osobnosti.

Dokážete si divadelní představení vychutnat i bez fotoaparátu v ruce?
Spíše ne. Téměř sto procent představení jsem zhlédnul přes hledáček fotoaparátu.

Na čem v současné době pracujete?
Fotoaparát mám zpravidla stále u sebe a dělám si takové deníkové záznamy toho, co mě zaujme. Teď k focení používám hlavně dron, který zachytí všechny detaily jako na dlani, jichž si člověk normálně nevšimne.

Připravujete nějakou další publikaci?
Rád bych s pomocí dronu fotograficky zmapoval celý Královéhradecký kraj se všemi městy a vesnicemi. Už jsem s tím začal a jsem zhruba v půlce. Mám představu, že by to mohlo vyjít knižně po jednotlivých okresech. Je to ale ještě hudba budoucnosti.

 Jste hradecký rodák. Považujete se za patriota?
Když si prohlédnete novou publikaci Velký Hradec Králové, zjistíte, že je to jedno z mála měst, které má při pohledu shora krásnou strukturu i architekturu všemožných historických období. A to je úžasné. Mám prostě toto město rád.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Zdeněk Merta