Příběh basketbalistky, která porazila nádorové onemocnění

Jak jste prožívala moment, když vám lékaři oznámili diagnózu?

Ty momenty byly velmi náročné, protože jsem nevěděla, jak se s touto informací mám vyrovnat. Ale ve chvíli, kdy jsem měla jasno v tom, co je nutné podstoupit a zvládnout, řekla jsem si, že to prostě zvládnu. Jsem typ člověka, který rád ví, co ho čeká, a když jsem to věděla, bylo mi lépe. Řekla jsem si, že tohle je cesta, kterou projdu, zvládnu, a pak věci budou víceméně v pořádku, jako byly předtím.

Co vám v těchto těžkých chvílích nejvíce pomáhalo?

Asi to, že jsem věděla, že mi tohle bylo naděleno proto, abych to zvládla. Nedokázala bych se dívat na někoho blízkého, kdo by si musel procházet něčím podobným. Tak jsem to brala.

Měla jste pochybnosti, že se vrátíte k basketbalu?

Pochybnosti jsem měla, ale nepřipouštěla jsem si je. Věděla jsem, že pauza bude na 6 měsíců nebo celý rok. Basketbal je obrovská součást mého života. A já jsem věděla, že v jakékoli podobě se k němu vrátím dříve nebo později. Už jsem se nemohla dočkat, až se to stane.

V létě jste přestoupila do Hradce. Stihla jste vůbec tým poznat a jak prožívaly spoluhráčky váš návrat k basketbalu?

V létě jsem podepsala kontrakt u Hradeckých Lvic, ale vlastně jsem sem nikdy nedorazila. Spoluhráčky tedy pouze slyšely, že má přijít nějaká Slovenka, ale fyzicky jsme se nepotkaly. Když jsem v prosinci poprvé poznávala tým, tak to přijetí bylo velmi laskavé a jsem ráda, že tu jsem. Cítím se v Hradci velmi dobře.

Jak byste popsala atmosféru v kabině?

Jsem v kabině nejstarší, ale vůbec se tak necítím. Máme mladý tým a myslím si, že to je skvělé. Trávíme spolu hodně času, umíme se bavit a smát se. Ale také umíme hrát basketbal. Na závěrečném turnaji CEWL jsme ukázaly, že jsme konkurenceschopné a zvládneme se postavit prakticky komukoliv.

Je něco, co vás zde překvapilo?

Asi mě překvapila rodinná atmosféra v klubu, které si velmi vážím. Také mě překvapila sounáležitost všech v týmu, protože na profesionální úrovni už není tak časté, aby byly tak přátelské vztahy.

Jaký máte vztah s trenérkou Romanou Ptáčkovou? Pomáhala vám nějak v těžkých chvílích?

Myslím si, že máme pracovní vztah, jaký by měl být mezi trenérkou a hráčkou. Vnímám ji jako velmi klidnou osobu a pomohlo mi to, že měla pochopení pro můj návrat po nemoci. Nenutila mě do ničeho a nevyvíjela na mě žádný zbytečný nátlak.

V průběhu léčby jste byla součástí reprezentačního týmu Slovenska. Co pro vás znamená reprezentovat svou zemi?

Většinu času, kdy jsem se zotavovala, jsem byla jen doma s rodinou. Byla jsem nesmírně vděčná, že mi reprezentace umožnila být její součástí. V tu chvíli to pro mě znamenalo opravdu hodně. Byla jsem zpět v basketbalovém světě, blízko kamarádkám a přátelům.

Jak vnímáte svou roli v reprezentačním týmu?

Myslím si, že role v reprezentaci se vždycky odvíjí od každého kvalifikačního cyklu, protože záleží na tom, které hráčky jsou trenérovi k dispozici. Ale myslím si, že pro naši reprezentaci jsem nosičem energie a vášně pro basketbal.

Jak se vám v Hradci líbí?

Líbí se mi tu opravdu moc. Našla jsem si pár kaváren, kam se ráda vracím. Celkově ráda procházím okolím, pořídila jsem si pejska Arona a společně objevujeme nová zákoutí.

Jaké jsou vaše sportovní cíle do budoucna?

Přiznám se, že jsem měla v poslední době čas uvažovat nad touto otázkou. Mám nějaké možnosti, ale říkám si, že až mě tato otázka zastihne a budu muset najít odpověď, tak ji budu hledat. Před půl rokem bych uvažovala nad životem úplně jinak než dnes. Určitě vím, že basketbal se nedá hrát celý život, a proto podnikám i další kroky mimo něj, abych měla nějaké zajištění. Konkrétní odpověď momentálně nemám, protože nevím, co mě v životě ještě potká.

Jak relaxujete mimo basketbal?

Dělám spoustu jiných věcí, včetně aktivní regenerace, jako je procházka se psem, nebo sama. Velmi mě zajímají sociální sítě. Když jsem mimo sezonu, ráda trávím čas s lidmi, s kterými se během sezony normálně vídat nemůžu. Je to taková socializace a dohánění zameškaného.

Co byste vzkázala lidem, kteří procházejí podobně náročným obdobím?

Možná to bude znít jako klišé, ale opravdu věřit a nevzdávat se. Měla jsem před sebou jen jedinou možnost a zaměřila jsem se na ni. Proto jsem udělala všechno, co šlo. Když přišly myšlenky jako 'co když' a 'co by se stalo', snažila jsem se je potlačit. Pracovala jsem na tom, aby těchto myšlenek bylo co nejméně, a když náhodou přišly, prostě jsem je poslala pryč. Pořád jsem měla jediný směr - že tohle všechno zvládnu a bude dobře.

Matěj Holaň
matej.holan@salonkyhk.cz
Foto: Jan Bartoš, Martin Detvan