Připravujeme se na druhou vlnu pandemie, řekla ředitelka Lusková

Poté došlo k testování pracovníků i klientů a výsledky byly naštěstí negativní. Po dvojích testech mohla být zrušena karanténa a nákaza se dál nerozšířila. Domov učinil všechna nutná opatření s předstihem, aby eliminoval riziko zavlečení nákazy do domova. Ještě předtím, od 26. července, byl v tomto zařízení z bezpečnostních důvodů zákaz návštěv. I nyní v domově  platí zvýšená bezpečnostní a hygienická opatření.

Tento mimořádný případ byl pro toto hradecké sociální zařízení velkou zkouškou. Zkouška to ale byla také v kritické době od března, kdy pandemie koronaviru vypukla. V této době chyběly především ochranné pomůcky a informace. Zodpovědná ministerstva přinášela doporučení s velkým zpožděním, což rozčílilo ředitelku domova Danielu Luskovou.

Ta napsala ministru zdravotnictví Adamu Vojtěchovi a ministryni práce a sociálních věcí Janě Maláčové otevřený dopis Nedělejte z nás blbečky. „Ministryně Maláčová se měla od začátku března snažit o to, aby pro její resort byly pomůcky k dispozici, a ne čekat další tři týdny. To myslím úplně zazdila. Teprve na základě mého dopisu se Hamáček s Vojtěchem dohodli a pak už to šlo,“ řekla Salonkám ředitelka.

Jak dlouho vedete Domov U Biřičky v Hradci Králové?
Od roku 2014, tedy sedmým rokem.

Proč jste se vydala touto profesní cestou?
V sociální sféře působím celou svou profesní éru. Pohybovala jsem se v této oblasti na různých pozicích ve veřejné správě v obci s rozšířenou působností nebo na ministerstvu práce a sociálních věcí. Protože mě tehdy oslovili tehdejší představitelé Královéhradeckého kraje, abych se přihlásila do výběrového řízení na ředitele, stalo se to pro mě výzvou. V něm soutěžilo šest uchazečů, výběrové řízení jsem vyhrála a od té doby jsem tady. Musím říci, i když všechno jsem dělala ráda, že tato práce je jedna z nejhezčích a je pro mě skutečně srdeční záležitostí.

Jste také viceprezidentkou Asociace poskytovatelů sociální služeb České republiky. Co je hlavním úkolem asociace?
Je to největší zastřešující profesní organizace, která dnes sdružuje více než tisíc poskytovatelů sociálních služeb v zemi. Má za sebou řadu úspěchů na poli vyjednávání s veřejnou správou i ministerstvem v obhajobě zájmů právě sociálních služeb organizací, zaměstnavatelů či klientů. Zabýváme se například připomínkováním zákona o sociálních službách, vzděláváním, vyvíjíme nové interaktivní programy, pořádáme v průběhu roku řadu konferencí, vydáváme odborné publikace a podobně.

Posláním vašeho domova je poskytování podpory, pomoci a péče seniorům. V tomto směru se musím vrátit do nedávných týdnů koronavirové krize. Do jaké míry vás opatření s ní spojená zasáhla?
Přešli jsme do krizového řízení a činila se celá série opatření směřujících k tomu, abychom zabránili průniku nákazy do domova. V té době jsme samozřejmě neměli pomůcky ani potřebné informace. Vláda na to reagovala vyhlášením přísných opatření včetně zákazu návštěv, která však fungují jen tehdy, pokud jsou v komplexu.

Co vám tedy v krizovém období scházelo především?
Existují tři pilíře toho, co bylo potřeba řešit. Za prvé jsou to ochranné pomůcky, potom znalost managementu a personálu v jejich používání a dostatek personálu. V krizové době jsme už byli ochrannými prostředky, což jsou roušky, rukavice a dezinfekce předzásobeni. Chyběly nám respirátory a preventivní ochrany těla, tedy pláště. Měla jsem velký strach, že než stihnu tyto chybějící věci sehnat a personál dobře připravit, nákaza k nám pronikne. Snažili jsme se sice vše urychlit, ale nebylo to jednoduché. Protože máme 230 zaměstnanců, trvalo deset dní, než se s nimi všechno potřebné natrénovalo. Byl to pro mě subjektivně ohromný stres, protože jsem byla odpovědná za zaměstnance i klienty v nejrizikovější skupině, tedy ve věku od osmdesáti let výše. Personál i vrcholový management tady trávil neskutečné množství času, a to i v noci. 

Napsala jste ministru zdravotnictví Adamu Vojtěchovi a ministryni práce a sociální věcí Janě Maláčové otevřený dopis nazvaný Nedělejte z nás blbečky. Co vás naštvalo?
Dopis jsem napsala velmi spontánně v emočním vypětí a z obav o to, co se bude dít. V pátek 27. března vyšlo mimořádné opatření, které se nás dotýkalo, což jsme samozřejmě respektovali. K tomu vyšlo 28. března doporučení, které mě strašně rozčílilo. Byly v něm totiž pokyny k opatřením, z mého pohledu tehdy stupidní, protože naše asociace je zaváděla už začátkem března. Hlavně mě naštvalo to, že ministerstva s křížkem po funuse přijdou s tím, že máme měřit teploty, dělat zdravotní kontroly, bariérová opatření a podobně, přitom sociální služby neměly roušky, což byl základ, a o to se ministerstva nepostarala. Proto vznikl dopis s titulkem Nedělejte že z nás blbečky, jako bychom nebyli schopni dělat základní opatření a najít si informace. Ministryně Maláčová se měla od začátku března snažit o to, aby pro její resort byly pomůcky k dispozici, a ne čekat další tři týdny. To myslím úplně zazdila. Teprve na základě mého dopisu se Hamáček s Vojtěchem dohodli a pak už to šlo.
    
Jaká byla reakce adresátů na váš dopis?
Musím říci, že jsem ho jako sdělení pověsila na Facebook domova. Dopis ale okamžitě neskutečně rychle šířil po sociálních sítích, chytila se ho média a už to jelo. Díky tomu se věci daly do žádoucího pohybu. Nutno poznamenat, že jsem žádnou reakci neočekávala. Ministr Vojtěch nereagoval nijak a ministryně Maláčová se někde v televizi vyjádřila v tom smyslu, že jsem konfliktní osoba. To jsem nijak nerozporovala, my dvě jsme totiž neustále v profesním konfliktu. Jsem otevřeným kritikem řízení jejího resortu, protože jsem na rozdíl od ní odborníkem na sociální služby. Ministerstvo práce a sociálních věcí prostě pod jejím vedením tyto služby neumí dělat. Důkazem toho je, že Maláčová není schopna dovést do konce tolik potřebnou novelu zákona a změnu vyhlášky zvedající úhrady v sociálních službách. 

Pomáhali vám dobrovolníci?
Dobrovolníky máme i v běžném provozu, jde o zhruba patnáct lidí. Tato doba byla trochu výjimečná tím, že se zvedla mimořádná vlna solidarity. Možná také kvůli mediálnímu humbuku kolem zmíněného dopisu se hodně pomoci soustředilo k nám do Domova U Biřičky. Šlo zejména o dobrovolnou materiální pomoc, kdy ženy z Nového Hradce i širšího okolí doma šily roušky a nosily je k nám. Některé firmy k nám dovážely nápoje nebo snídaně, ozývali se nám lidé, zda nám mohou být v něčem nápomocní. S péčí nám pomáhala také skupina mediků nebo dobrovolníci, kteří se seniory chodili na procházku do parku v areálu domova. Provoz našeho zařízení ale samozřejmě na dobrovolnících nestál, ten jsme si museli zajisti sami.

Jak karanténu vnímali a prožívali senioři?
Bylo to nejdelší uzavření tohoto objektu v jeho historii. Za normálních okolností mohou návštěvy kromě nočního klidu přicházet kdykoli a na jak dlouho chtějí. To najednou nešlo. My jsme návštěvy do domova nepouštěly s předstihem už od 7. března a trvalo to prakticky tři měsíce. Obyvatelé domova tak nebyli v osobním kontaktu se svými rodinnými příslušníky. Pro řadu z nich to byla velká ztráta a zátěž, protože byli zvyklí na pravidelné návštěvy, pro jiné to neznamenalo vůbec nic, neboť rodiny je navštěvují třeba jen jednou za rok. Když z médií zaznělo, že jsou senioři ohroženou skupinou, objevilo se u nás deset rodin, které si je vzaly domů s tím, že u nás měli stále zachován pobyt a rodiny navíc nemusely nic platit. Pro nás to byla určitě velká pomoc, protože jsme z vyklizeného horního patra vytvořili infekční oddělení. Dnes už jsme zase v plném stavu.

Nechali jste průběžně a preventivně testovat své zaměstnance?
Ano. Vzniklo mimořádné opatření, které zahrnovalo povinnost testování zaměstnanců ve čtrnáctidenních intervalech. Protože všechny testy byly negativní, mělo to velký význam pro psychiku zaměstnanců. Ještě nám nějaké testy zbyly pro případnou podzimní vlnu koronaviru. Podílíme se rovněž na vývoji metody skupinového testování a spolupracujeme při tom s Ústavem organické chemie a biochemie. Pokoušíme se o to, abychom testování mohli dělat v zařízeních dlouhodobé péče sami našimi zdravotnickými pracovníky.

Jak jste připraveni na případnou druhou vlnu pandemie?
Pracujeme s možností, že nákaza může být do domova vnesena a na tuto situaci se připravujeme. Pro případnou druhou vlnu zvolíme jiný způsob práce. Když se někde vyskytne nákaza, tak se celé konkrétní oddělení stane infekčním. Je to lepší pro klienty, ale mnohem náročnější na udržení potřebných znalostí personálu. Jsem také v permanentním spojení s Krajskou hygienickou stanicí a očekáváme, že se počty nakažených zvednou. Je doba dovolených, tak bych byla ráda, kdyby návštěvy hned po návratu do domova nechodily a přišly třeba až za týden. Je to ale samozřejmě na jejich odpovědnosti. Máme připravena opatření, přes prázdniny se školí personál a pro případ nákazy v domově chystáme také psychologickou podporu. Navíc máme na jeden měsíc k dispozici dostatečné množství ochranných pomůcek a děláme revizi respirátorů, aby byly funkční.

Opusťme nouzový stav a vraťme se se zpět do současnosti. Kolik seniorů nyní žije v domově a kolik sociálních pracovníků o ně pečuje?
Kapacita domova je 340 lůžek, která je prakticky stále naplněná. V pořadí je zhruba 500 žádostí o uzavření smlouvy k poskytování služeb. Zájem je veliký, což je také dáno tím, že v Hradci Králové jde o jediné zařízení veřejné služby. V domově pracuje 230 zaměstnanců, od srpna by mělo dojít k navýšení o 10 pracovníků. Stále se zvyšuje zátěž na personál související s vyšší závislostí klientů na péči.  

Nepotřebovali byste navýšit kapacitu?
Hradec Králové jako jediné statutární město v republice nezřizuje své vlastní pobytové zařízení, což je tak trochu rarita. Sice na to stále poukazuji, že by město mělo něco nového zřídit, nicméně se v tomto směru nic neděje. Tři roky jsme se snažila získat pozemek, který navazuje na náš areál, pro novou výstavbu. Tím chci říci, že kapacita domova potřebuje určitě navýšit. Záměr Královéhradeckého kraje je postavit tady ještě jeden objekt. V současné době je to ve stadiu, kdy rada kraje bude schvalovat vyhlášení výběrového řízení na projektovou dokumentaci. Kapacita domova by se zvýšila o dalších 60 lůžek a tím by se zvýšil i komfort.

Jaké jsou u vás čekací lhůty a co musí případný budoucí obyvatel vašeho zařízení splňovat, aby se k vám dostal?
Datum podání žádosti není rozhodující, jde o aktuální sociální a zdravotní situaci případného klienta. Tým sociálních pracovníků vždycky posuzuje skupinu lidí, o kterých ví, že péči aktuálně nejvíce potřebují. Jsou také ve spojení s rodinami nebo zdravotnickými zařízeními. Čekací doba tedy může být měsíc, půl roku nebo také i dva roky. 

Pokud by s k vám zájemce o pobyt nebo potomek seniora chtěl podívat a zjistit, jak to u vás chodí, mají dveře otevřené?
Jistě. Je lepší předem zavolat sociální pracovnici a domluvit si návštěvu. Na místě pak dostanou potřebné informace. Důležité je, že senior musí vždy vědět, kam jde a musí s tím souhlasit. Rodiny to za svého seniora sami zařídit nemohou a nelze ho postavit před hotovou věc. Sociální pracovník pečlivě prověřuje svobodnou vůli toho člověka být v domově. Když nechce, smlouva s ním nebude uzavřena.

Co všechno pro seniory pořádáte, aby dobře trávili svůj volný čas?
Máme tady skupinu pracovníků, kteří se zabývají volnočasovými aktivitami obyvatel domova. Oblíbené jsou cvičení při hudbě, nebo vaření a pečení, k čemuž nám slouží mobilní trouba. Do domova také zveme muzikanty, pořádáme na zahradě drobné sportovní programy, provozujeme terapii se zvířátky, často k nám chodí se svým programem děti ze základních a mateřských škol. Specifickým obdobím domova je adventní čas, který je zahajován rozsvícením vánočního stromu a následuje velmi nabitý program. Peče se cukroví, perníčky, zdobí se oddělení, připravují se vánoční stoly, rodiny mohou v domově trávit tento čas se svými blízkými…

Populace stárne a péče o seniory je v současné době zřejmě prioritou. Má v tomto ohledu český sociální systém nějaké rezervy?
Když to porovnám s okolními státy Evropy nejsme na tom moc dobře kapacitně. Určitě mezery máme, ale můžu říci, že Královéhradecký kraj v tomto ohledu má strategii, jak postupovat, abychom se dostali na počet potřebných lůžek. Investuje navíc do sociálních zařízení a snaží se zvyšovat komfort. Musím ale konstatovat, že kapacita nebude nikdy dostatečná. Proto je principem, aby senioři zůstávali co nejdéle v péči rodiny s pomocí terénních služeb. Teprve potom, když už tato péče nebude stačit, přichází možnost pobytové sociální služby.

V minulosti, a není to tak dávno, bývalo běžné, že se potomci starali o své staré rodiče doma a domovy pro seniory byly vnímány negativně. Podařilo se vypořádat s těmito předsudky?
Před rokem 2000 sem přicházeli lidé, kteří si tím prioritně řešili vlastní bydlení. Byli tady „mladí“ důchodci, kteří jezdili na výlety, mělo to skoro charakter domu s pečovatelskou službou. To se ale za zhruba patnáct let změnilo. Sociální služby jsou nyní vnímány jako důležité a potřebné. Naše zařízení má sice dobrou pověst, ale služby nemusejí vyhovovat každému. Někdo má představy, které nedokážeme naplnit.  Obecně si ale myslím, že sociální služby mají dobré jméno zejména v komunitě lidí, kteří je potřebují.

Co podle vás seniory nejvíce trápí a zajímá?
Nejvíce samozřejmě zaznívají stesky na zdravotní problémy, které seniory provázejí. Souvisí to s jejich pokročilým věkem a je to přirozená věc. Pak je zajímá, co budou jíst, o tom se tady mluví hodně. Snažíme se jim vařit nejen to, co jim chutná, ale i to, co je pro ně z výživového hlediska dobré. Prioritní je pro nás nutriční péče, odvíjí se od ní zdravotní stav klientů. Také je potřeba, aby se senioři, kteří o to mají zájem, pobavili. Styk s rodinou je soukromé pole, a to si musejí rodinní příslušníci vyřešit sami. Když ale vznikne problém a rodina se neozývá, snaží se sociální pracovníci kontakt s rodinou zase zprostředkovat a podpořit. 

Máte představu, jak byste chtěla prožít stáří vy?
V naší rodině jsme se ve většině případů dokázali o seniory postarat. Závisí to ale na mnoha faktorech, jako jsou zdravotní problémy, nebo pracovní vytížení potomků či vzdálenost a podobně. Určitě je velkou výhodou, když je rodina místně blízko, což je náš případ. Jsme schopni si pomoci. Moje představa je, že si udržím slušnou kondici a zdraví do pozdního věku, abych byla schopná se o sebe co nejdéle postarat sama. Pak je samozřejmě mým přáním, abych byla, pokud to půjde, co nejdéle s mou jedinou dcerou. Pokud to nepůjde, využiji služeb nějakého zařízení, například tohoto, které mám tu čest nyní řídit, protože ho považuji za dobré. Jinak moje přání je standardní a má ho většina lidí: prožít si stáří doma.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera, Hynek Šnajdar