Drak je pro mě srdeční záležitost, říká herečka nominovaná na Thálii

Byla jste nominována na cenu Thálie. Co to pro vás znamená?
Byla jsem tou nominací velmi překvapená. Znamená to pro mě, že 5. října musím jít na galavečer do Národního divadla. Je to příjemné a jsem za to ráda, ale rozhodně to neberu jako nějaké zadostiučinění. Není to něco, na co bych čekala celý život, a moc si z toho hlavu nedělám.

Jste z toho předávání nervózní?
Určitě ano. Ale jak už jsem říkala, nechci z toho dělat moc velkou věc. Chci si to tam jet užít a doufám, že to bude sranda. Ať to dopadne jakkoliv, tak se podívám do Národního divadla a bude to skvělý zážitek. Beru s sebou všech sedm krkavců, snad všichni pojedou.

Z čí hlavy vzešel nápad, že budete v Draku hrát Sedmero krkavců?
Celý plán pro Divadlo Drak vymýšlejí Tomáš Jarkovský s Jakubem Vašíčkem. Už delší dobu měli v hlavě, že by se chtěli věnovat této pohádce. Pak si jen vybrali herce a mě dosadili do role Bohdanky.

Je to tak, že vybírají představení pro Drak podle vás, herců?
To byste se musel zeptat jich. Někdy mám pocit, že to tak je, jindy mi přijde, že se jim líbí ten titul a až podle toho nás tam dosazují.

Jaká je Bohdanka, kterou v Sedmeru krkavců hrajete, jako člověk?
Bohdanka je velmi statečná. Zachraňuje své bratry, což vyžaduje velkou dávku odvahy. Je trochu bláznivá, má trochu ADHD a hodně mluví. Často se tváří, že je vše v pořádku, i když to tak není. Trpí samotou, protože se s ní rodiče nebaví a ona neví proč. Snaží se s nimi navázat komunikaci prostřednictvím různých věcí, třeba si hraje na chlapce, ale ani to nepomáhá. Nejdřív si myslí, že chtěli kluka, a potom zjistí, že jich měli dokonce sedm. Začne pátrat po tom, kam její bratři zmizeli.

Které vlastnosti s Bohdankou sdílíte?
Jsem ukecaná. Bohdanka je taky trochu bláznivá a veselá, což máme společné. Kamarádi říkají, že v tom představení vlastně nic nehraju, že tam ztvárňuji sama sebe. Doufám, že to tak není, ale někdy to tak opravdu může vypadat. Když jsem byla malá, chtěla jsem být klukem, stejně jako ona. Měla jsem pocit, že to mají kluci jednodušší. Baví mě Bohdanku hrát, ale vždycky se těším do vrby, ve které šije košilky. Tam mám na chvíli klid a nemusím mluvit.

Vy byste zvládla udržet bobříka mlčení?
Rozhodně ne. Už při zkouškách režisér Jakub Vašíček přišel k vrbě a řekl: „Tak, a tady budeš mlčet.“ S tím jsem rozhodně nesouhlasila.

Líbí se vám příběh té pohádky?
Ano, líbí se mi moc. Mám pocit, že v Draku máme témata pro děti, která se týkají právě rodičů nebo nějaké osamělosti. Naráží se tam na věci jako to, jestli má dítě být dívkou, chlapcem a jak pochopit, kým vlastně je.

V představení hrajete i se svým manželem. Jak vám to pomáhá?
My jsme spolu začali chodit už na DAMU, byli jsme tam spolužáci. Osobně jsem to nikdy nebrala tak, že je to on, a že se tím něco mění. Kdyby tam byl někdo jiný, myslím, že bych to zahrála úplně stejně. Jsem ráda, že tam je, a užíváme si to, když můžeme hrát spolu, ale pak si užíváme i čas bez sebe.

Kdy jste se poprvé dostala k herectví?
Moje kamarádka z dětství chodila na dramaťák a jednou se mě zeptala, jestli nechci jít taky. Dala jsem tomu šanci a potkala tam Jarku Holasovou, která se mě hned ujala. Takže to byla vcelku náhoda, že jsem se k tomu dostala. Na ZUŠ v Jaroměři jsme měli skvělou partu a přátelství nám vydrželo až dodnes. Teď společně děláme multižánrový festival Jařinec, který se koná každý rok v květnu právě v Jaroměři.

Jak rychle se u vás herectví dostalo mezi koníčky až na první místo?
Těžko říct. Bavilo mě to hodně už od začátku. Zpočátku jsem dělala i jiné věci, třeba atletiku, ale nakonec mi zůstal jen dramaťák. Postupem času jsem tam trávila víc a víc času, nejdřív jsem tam chodila dvakrát týdně, pak jsem tam trávila i víkendy. S Jarkou jsme si vyráběly různé loutky, zkoušely různé hry. Jezdily jsme na divadelní festivaly, kde jsem poznala mnoho lidí, kteří se tím živí. V nějaký moment jsem si prostě řekla: „Jo, tímhle se chci živit.“

Kdy jste se rozhodla, že zkusíte jít na DAMU?
Asi ve chvíli, kdy jsem zjistila, že se něco takového dá studovat. To bylo někdy na konci základní školy. Měla jsem trochu dilema, jestli jít na konzervatoř, nebo na klasickou střední školu. Už tehdy jsem měla v hlavě, že chci zkusit DAMU, takže mi přišlo logičtější jít cestou mimo konzervatoř.

Jak těžké je dostat se na DAMU?
Já jsem se tam dostala napotřetí. Jsou tam tři kola, a v předchozích pokusech jsem se vždy dostala alespoň do toho závěrečného. Měla jsem tedy štěstí, že jsem si mohla vyzkoušet přijímačky až do konce. Ve třetím kole se už lidé vybírají podle toho, kdo se k sobě hodí. Dvakrát to nevyšlo, potřetí už naštěstí ano. Když nad tím přemýšlím zpětně, tak je vlastně dobře, že jsem se dostala do toho ročníku, ve kterém jsem byla. Myslím, že bych v těch třídách, kam jsem se původně hlásila, nebyla úplně spokojená. Nás měla Petra Tejnorová, která nám nabídla opravdu širokou škálu vyučujících a zajistila, že jsme si vyzkoušeli úplně všechno.

Kolik spolužáků z DAMU se herectvím živí?
Zrovna v našem ročníku se herectvím živí skoro všichni. Jedna moje spolužačka je v La Putyce, takže dělá pohybové divadlo. Já s Šimonem jsme tady v Draku, někdo točí filmy nebo je třeba na volné noze. Musím říct, že náš ročník byl opravdu povedený v tom, že jsme všichni alespoň nějakou dobu dělali to, co jsme studovali.

Kolik lidí se na DAMU dostane?
Nás přijali 11, ale mohou vzít i méně. Já jsem byla na alternativním divadle, na činohře je to trochu jinak, ale berou tam podobný počet lidí. Katedra, kde jsem byla, je otevřená různým možnostem. Zkusíte si tam všechno – od činohry přes pohybové divadlo až po loutky. Na improvizaci nás tam vedli Simona Babčáková s Jiřím Havelkou, a od nich se toho opravdu hodně naučíte.

Během těch dvou let, co jste se na DAMU nedostala, jste se živila divadlem?
Ne, divadlem se živím v podstatě až teď. Tehdy jsem zůstala v Praze a nastoupila na ČZU, kde jsem byla asi rok. Mezitím jsem si vydělávala různými pracemi, například jsem pracovala v bageterii. Měla jsem jasný cíl a byla jsem odhodlaná. Když jsem šla potřetí na přijímací zkoušky, byl to určitě můj poslední pokus. Poté bych to už znovu nezkoušela.

Jaký mají vztah k umění vaši rodiče?
Žádný. Když jsme se s mamkou bavily o tom, jaké kroužky bych mohla dělat, zeptala se mě, jestli nechci být mažoretka. Když jsem řekla, že nechci, divila se a říkala: „Proč? Vždyť jsou tak hezky ustrojené a mávají tou hůlkou.“ Já jí na to odpověděla: „No právě.“ A pak jsem přišla s tím, že chodím na dramaťák. Rodiče k tomu nikdy neměli vztah, ale na moje představení chodí. Táta už bohužel ne, protože už nežije, ale když tu ještě byl, měl velkou radost, že jsem se dostala do Draku.

Božena Němcová vás provází i jinde než v Sedmeru krkavců. Zahrála jste si menší roli v minisérii Božena (2021). Jaké to bylo?
Hrála jsem tam služku Boženy, která se jmenuje Manka. V podstatě na Boženu donášela, ale neměla úplně na výběr, protože potřebovala peníze. Policisté na ni hodně tlačili, aby jim přinášela informace. Nakonec ji ale trochu zachránila, protože když měli u Boženy najít zakázanou knížku, tak ji schovala. Poté, co policisté odešli, jí Božena poděkovala a ona si uvědomila, že musí odejít. Prožívá ten rozpor, kdy někomu ubližuje kvůli penězům a už to dál dělat nechce.

To muselo být něco úplně jiného než v divadle, že ano?
Ano, jsou to dva různé světy. V divadle se na stejném místě, ve stejné inscenaci mohou dít úplně jiné věci. Jde tam o setkávání s diváky, což u filmu není. Chybí tam ta přímá zpětná vazba. Proto mám radši divadlo.

Jaký máte vztah k Draku?
Je to pro mě srdcová záležitost. Když jsem tam jezdila jako malá holka, vždycky jsem byla nadšená. Ale rozhodně mě nikdy nenapadlo, že tam jednou budu působit. Když mi z Draku zavolali, jestli bych tam nechtěla jít, hodně mě to překvapilo. Bylo to zničehonic, ale v podstatě hned jsem souhlasila. Jsem ráda, že jsem to udělala.

Na jakou novinku se mohou diváci těšit tento podzim?
Premiéra bude 12. října – Knoflíková válka. Režíruje to Šimon Spišák. Já v tom tedy nehraju. Nechám se překvapit, ani jsem se nešla podívat na jejich zkoušku, abych to měla jako úplně čerstvý zážitek. Moc se na to těším.

Matěj Holaň
matej.holan@salonkyhk.cz
Foto: Milan Hajn