Rád hraju záporáky, říká herec Klicperova divadla Jan Vápeník

Ty jsi vystudoval Vyšší odbornou školu hereckou ve Zlíně, protože tě nepřijali na JAMU ani DAMU. Nelitoval jsi toho někdy?
Nelitoval, protože mně jako první přišel dopis z vošky, že mě vzali a až potom ten z JAMU. Myslím, že to pro mě dopadlo úplně nejlíp, protože jsem zažil několik báječných let života v divadle se vším, co k tomu patří.

Po škole jsi šel přes celou republiku do divadla v Chebu. Bylo něco, co sis na tom hereckém životě představoval jako student jinak?
Hlavně jsem si nepředstavoval, že budu vstávat v půl šesté a jezdit s pohádkami po republice. A abychom mohli v devět hrát, tak jsem opravdu museli v šest stát u autobusu. Pak jsme jeli někam, kde neměli stálý soubor, tam nám svezli děti z okolí a těm jsem potom předvedli, co jsme uměli. V Chebu jsme tehdy měli skvělou partu. My jsme tam byli všichni zhruba stejně staří a když jeden z nás neměl peníze, tak šel k druhému na oběd a naopak. A když přijeli rodiče některého kolegy a zásobili ho, tak po jejich odjezdu jsme k němu naskákali jako kobylky. Byli jsme tam spolu hodně.

Musím říct, že jsem tě viděl hrát spoustu záporných rolí, ať už to byl Claudius v Hamletovi na Shakespearovských slavnostech v Ostravě nebo záporák v sérii Spravedlnost od České televize. Oba si zahrál skvěle. Jak to děláš, že takové postavy dokážeš zahrát tak děsivě uvěřitelně?
To nevím. Musíš se zeptat těch, kteří mě do těch rolí obsazují. Asi je něčím irituju.(smích)

A ty je hraješ rád?
No jasně. Ono je to vlastně jednodušší, než být pořád usměvavý a sluncem zalitý. To mi přijde často jako nuda. Tady u těch charakterově posekaných a polámaných lidí si můžeš dovolit spoustu jiných odstínů a barev. A občas být i hodný, ale ne moc.

V té Spravedlnosti jsi hrál šéfa mafiánů a jezdil jsi v moc pěkném autě, že?
Ano. To byl mustang. Čtyřlitrový nebo pětilitrový. Nevím. Bylo to fáro úplně neskutečné. Na tom se potvrzuje, že je úplně jedno, jak vypadáš a co máš na sobě, když máš takové auto. Oni ho potřebovali převézt z jedné lokace na druhou, tak jsem se nabídl, že to udělám a měl jsem na sobě takový hadí obleček, byl jsem ověšený zlatými řetězy a hezky učesaný. No krasavec jsem byl. Sedl jsem si do auta, přejížděl přes celou Ostravu a na prvním přechodě na kterém jsem zastavil jsem úplně zapomněl, že sedím v takovém autě. A teď holky chodily přes přechod a mrkaly na mě. A já nechápal. Až po chvíli mi došlo, že sedím v takovém autě, tak jsem jim zatůroval. A tohle, když jsem udělal na každém semaforu, tak se otáčeli dámy, pánové, psi i tráva.(smích)

Loni v létě si na pražské Kampě hrál Jana Wericha. Jaký to pro tebe byl pocit, když přišla ta nabídka?
Ze začátku jsem byl hodně nejistý. Když jsem tam ale přijel, všichni mě přijali s velkou láskou. Takže jsem moc rád, že mě do toho projektu režisérka Adéla Stodolová Laštovková navezla. Bylo to moc fajn.

Co pro tebe bylo na zkoušení postavy Jana Wericha nejtěžší?
Obecně pro mě bylo docela složité ukázat pana Wericha ve světle, ve kterém jsme chtěli. Tedy ne úplně se svatozáří, ale jako normálního chlapa, který má své problémy.

Jak velký tlak pro tebe představoval fakt, že jsi alternoval s Václavem Koptou?
Vůbec žádný. Naopak musím říct, že jsme si navzájem pomáhali. Vašek je zlatý člověk.

V současnosti tě lidé mohou vídat na televizních obrazovkách v seriálu Zoo. Jak se ti v něm hraje?
Je to seriál, který je pro to, aby se diváci dvakrát týdně pobavili. Tu postavu mám rád. Kdo by také neměl rád kluka, který fotí zvířátka, píše básně a je nešťastně zamilovaný a uhání svou vyvolenou i přes klacky, které mu všichni hází pod nohy. Jak to s ním ale dopadne upřímně ani já zatím nevím.

Píšou vám hercům ze seriálu diváci?
Píšou. Dokonce i přímo mně na sociální sítě chodí zprávy a já jim za ně děkuju. Dokonce jsem dostal pozvání na kafe od paní, která mi napsala, že ráda poslouchá můj krásný smích.

Zažíváš takovou vlnu popularity poprvé?
Ano, ale myslím si, že 43 letech už je trochu pozdě na to, abych se z toho úplně zbláznil. Je to příjemné a hezké, ale mám svou rodinu a ta je pro mě prioritou.

Věnuješ se také muzice a píšeš si vlastní autorské písničky. Dlouho jsi zpíval ve dvojici s Jarkem Plesarem v uskupení s názvem Malá sada. Proč jste se rozpadli?
S tím, jak se mi začaly vršit pracovní nabídky v televizi a v divadlech, tak jsem to přestal stíhat. A řekl jsem si, že než něco dělat napůl, tak je rovnější přiznat, že to prostě nestíhám.

Věnuješ se zpěvu aspoň částečně?
Teď třeba zpívám s Big bandem Jirky Pavlíka, kde dělám swingové věci. Moje autorské věci jsou zatím v šuplíku. Také nějakým způsobem spolupracuju s rockovou kapelou Č.p.01, všechno to ale naráží na časové vytížení nás všech.

Vítek Martinec, Tomáš Kulhánek
tomas.kulhanek@salonkyhk.cz
Foto: Tomáš Kulhánek