Šéf Factorial! Orchestra: Důležité pro nás je, abychom hráli to, co nás baví

Váš big band z Hradce Králové se jmenuje Factorial! Orchestra. Jak vznikl tento název a kdo ho vymyslel?
Před čtrnácti lety v Holicích vymyslel tento název zakladatel orchestru a tehdejší klavírista Jaroslav Mlejnek, absolvent matematicko – fyzikální fakulty a pozdější učitel. I když bylo na začátku návrhů více, nakonec vyhrál tento. Nicméně se nám spíš líbilo, jak to zní, než že by tam byla nějaká hlubší spojitost s matematickou funkcí faktoriál. Až zpětně jsme tomu dodali interpretaci, že faktoriálem by se teoreticky dal vypočítat mix všech hudebníků, žánrů, not...

Kam sahají začátky orchestru a co stálo u zrodu?
Vše začalo v roce 2008 jednorázovým projektem, který se objevil ve zmíněných Holicích. Český jazzový skladatel, aranžér a pianista Milan Svoboda v roce 1992 se svým orchestrem natočil desku českých koled upravených pro big band do jazzových, funkových a rockových aranží. Zpívaly tam tehdejší hvězdy Kamil Střihavka, Lucie Bílá, bratři Tesaříkové a další osobnosti. Svoboda tyto skladby na svůj web poskytl zdarma ke stažení. Místní muzikanti se toho chytli a jednorázově je nazkoušeli pro předvánoční turné. Po novém roce si řekli, že vytvoří big band. V té době si přizvali i mě a další muzikanty z východních Čech. První vystoupení, už pod názvem Factorial! Orchestra, se konalo v červnu roku 2009 při slavnostech Dny Holicka.

Jaký byl jeho další vývoj?
Hráli jsme většinou v regionu, vyjeli jsme ale také do partnerských měst Holic na Slovensko a do Polska. V průběhu existence docházelo v orchestru k různým personálním obměnám a po pěti letech existence byla většina členů orchestru z Hradce Králové, kam také přesídlil. Tam nám poskytl azyl Dům dětí a mládeže, kde jsme měli zkušebnu. V té době jsem se stal dirigentem a uměleckým vedoucím orchestru a převzal ho po původním kapelníkovi a zakládajícím členovi Jirkovi Havránkovi, kterému musím za první odvážné pětiletí, kdy orchestr vedl, velmi poděkovat.

Byl váš playlist od začátku složen téměř výhradně z originálních aranží známých skladeb převedených do funku, popu nebo moderního jazzu?
To se vyvíjelo v průběhu existence orchestru. Na úplném začátku jsme hráli aranže různě postahované z internetu nebo vyměněné s okolními kapelami. Zhruba rok předtím, než jsem se stal kapelníkem a než jsme přesídlili do Hradce Králové měl jsem menší krizi a chtěl z kapely odejít. Místo toho, abych za sebou naštvaně „práskl dveřmi“ jsem se ale zapřel a pokusil se pozitivně přispět ke směřování kapely tím, že se pokusím napsat vlastní aranžmá. Měl jsem totiž na konzervatoři štěstí na skvělého profesora povinného klavíru Martina Brunnera mladšího, který se mnou řešil harmonii a vytváření akordických sazeb. Zkušenosti, které jsem získal právě ze hry na klavír na konzervatoři, mně daly základ k tomu, abych se zaměřil na vlastní aranže. Několik jsem jich napsal, hrály se zhruba rok a v tomto duchu se pak pokračovalo. Od té doby vše dělám na míru a je to jedna z velkých devíz našeho orchestru. Vybírám společně se zpěváky skladby, které jsou nám blízké a já se pak rozhoduji, jestli budu víc ctít originál nebo do nahrávek autorsky vstoupím. Úpravy dávají známým písním nový rozměr a já se snažím vystihnout ducha té písničky tak, jak ji zamýšlel autor.

Podle čeho si vybíráte repertoár?
Vybíráme ho tak, aby nebyl nahodilý a měl nějakou linii. V playlistu máme aktuálně rockovou a popovou hudbu od 80. let do současnosti. Například moji zamilovanou kapelu Toto, nebo Bruna Marse, Robbieho Williamse či Tinu Turner. Největší radost mám z toho, když se podaří vybrat skladbu, která je téměř neznámá, ale i přesto je na koncertech pro posluchače zajímavá. Například, když s námi v roce 2018 vystupovala zpěvačka a hradecká rodačka Iva Marešová, snažil jsem se najít v originálu duet pro dvě ženy. Jediná písnička, kterou jsem v tomto žánru našel, je Sisters Are Doin´t It For Themselves v podání Annie Lennox a Arethy Franklin. Sice se mně na to Ivu nepodařilo přesvědčit, ale zazpívaly to zpěvačky z našeho orchestru a z toho jsem měl radost. Ta píseň není tak provařená, ale přesto posluchačsky funguje.

Váš big band se vymyká tím, že se odlišuje vizuálně. Mohl byste to přiblížit?
Klasický big band má většinou oddělenou dechovou a rytmickou sekci. Z pohledu diváka jsou na pravé straně pódia dechy, většinou ve třech řadách za sebou, na druhé straně pódia je rytmická sekce bicí, basa, kytara, klavír a uprostřed zpěváci. Tento zaběhnutý systém mně přišel trochu neosobní, statický a nekompaktní. Myšlenka poskládat big band jinak ke mně přišla od našeho saxofonisty. V Praze šel na koncert islandské kapely Samúel Jón Samúelsson Big Band, jejíž dechová sekce stála v jakémsi oblouku. Sám jsem pak byl svědkem stejného rozložení muzikantů u dalšího, tentokrát německého orchestru Monika Roscher Big Band, před nímž jsme s orchestrem z konzervatoře hráli. Stáli jsme na pódiu jako oni, aby se nemuselo předělávat pódium. Najednou jsem zjistil, že je to ono, že nejen jako dirigent, ale i jako řadový hráč vlastně vidím na všechny své spoluhráče. Pak jsme to zkusili naostro na jednom koncertu a od té doby se toho držíme.

Z kolika muzikantů se skládá vaše hudební těleso?
Celkem je nás na pódiu čtyřiadvacet, z toho jsou tři zpěváci. Na některých postech se ale muzikanti střídají, takže celkový počet členů orchestru je kolem třiceti.

V dubnu jste vydali CD Fact! Party Live, jehož křest se konal ve Vinohradském pivovaru v Praze.
Loni došlo ke kompletní obměně repertoáru v souvislosti s příchodem nového zpěváka Kuby Kubína. Proto jsem chtěl připravit po všech stránkách dobře dramaturgicky vymyšlený koncert, z nějž bychom vytvořili CD i DVD. To se provedlo loni v listopadu v malém sále královéhradeckého Aldisu. Z tohoto koncertu jsme udělali audio nahrávku, vydali jsme ji na CD, které křtili v Praze. Myslím, že nám to vlilo novou krev do žil.

Kde a při jakých příležitostech vystupujete?
Vystupujeme při všech možných příležitostech včetně svateb, firemních akcí, galavečerů a festivalů. Nejvíce vystupujeme v královéhradeckém regionu, ale rádi bychom expandovali do dalších míst republiky. Nedávný koncert na mělnickém náměstí byl takovou první vlaštovkou.

Jste bandleaderem orchestru, ale zároveň i jeho skladatelem, aranžérem, dirigentem, trombonistou a bubeníkem. Je těžké skloubit všechny tyto funkce?
V tomto orchestru jsem především dirigent, umělecký vedoucí, případně aranžér, což vyžaduje přípravu. Když nediriguji, hraji na trombón, pouze občas zaskakuji jako bubeník. Je to všechno propojené, jsem na to zvyklý, takže zase není tak těžké to všechno skloubit.

Na který moment leadera vzpomínáte nejraději?
Těch momentů je spousta. Velká radost, ale i zodpovědnost, je fakt, že téměř deset let dostávám důvěru, abych nás řídil. Těší mě, když vše funguje jak má, členové si to užívají, baví je hrát a baví to i posluchače. Pokud bych měl ale vypíchnout nějaký moment, který mně utkvěl v paměti, byla to první zkouška po covidové pandemii. Na první pohled bylo vidět, jak se všichni těší. Na rozdíl od všech předchozích zkoušek jsem tentokrát nemusel muzikanty shánět a přemlouvat, aby už šli hrát, naopak hned na úvod zcela spontánně začali hrát naši orchestrální znělku, kterou začínáme všechny koncerty.

Jaké ambice má váš orchestr?
Hrát na větších akcích, a to i mimo Hradec Králové, případně v zahraničí. Důležité ale je, aby nás to stále bavilo a hráli jsme to, co je nám blízké. Moji ambicí ale také je, abychom začali hrát zpívanou autorskou tvorbu a dělat vlastní písničky. Vím, že to bude hodně těžký úkol, ale je to plán na nejbližší dobu.

Máte nějakou zpětnou vazbu od posluchačů?
Po každém koncertě se najdou lidé, kteří nás osloví osobně nebo poté na sociálních sítích, aby nám sdělili, že se jim naše vystoupení líbilo. Ale nejlepší reakce jsou ty, co jdou z publika přímo na koncertě. A to nás samozřejmě těší.

Kdo konkrétně vás přivedl k hudbě? Byli to rodiče, kteří ovlivnili vaše hudební začátky?
Myslím, že profesionálního hudebníka v rodině nemám, snad jen strýc dědečka z tátovy strany hrál někde ve filharmonii na flétnu. Táta amatérsky na varhany a trubku. Rodiče nás ale vedli k hudbě aktivně, doma jsme ji často poslouchali. Vzpomínám si na zásadní okamžik, když jsem v televizi viděl koncert symfonického orchestru, kde mě zaujal trombonista se svým nástrojem, což mě jako kluka hodně zaujalo a chtěl jsem na něj hrát. To se po čase splnilo a tím začala moje hudební kariéra.

Co vám hudba v životě dává?
Přináším mně především radost z koncertů, tvoření, psaní písniček, nebo když se podaří natočit klip nebo vydat cédéčko.

Co rád posloucháte?
Je to taková všehochuť. Od metalu až po pop. Čím jsem starší, tím mám raději dobře udělanou hezkou popovou písničku, než složitý intelektuální jazz.

Máte při vašem konání podporu v rodině?
Od své ženy mám naprosto úžasnou podporu, ona je totiž zpěvačka našeho orchestru. Protože máme děti, věci musíme plánovat. Mám také velkou podporu od mých i manželčiných rodičů, kteří nám, když to potřebujeme, hlídají děti.

Kde mohou posluchači přes léto vidět a slyšet Factorial! Orchestra?
Hráli jsme 28. června před Klicperovým divadlem v rámci Mezinárodního divadelního festivalu Regiony. V průběhu léta budeme vystupovat v Chlumci nad Cidlinou, Sobotce, Praze a zase v Hradci. Rád bych ale posluchače pozval na příští rok, kdy oslavíme patnáct let Factorial! Orchestra. Absolvujeme při této příležitosti speciální koncert s žijící legendou české hudby, jejíž jméno zatím nemohu prozradit. Pokud se to ale povede, bude to můj splněný dětský sen. Koncert by se měl uskutečnit na podzim roku 2024 ve Filharmonii Hradec Králové.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Jura Třos, archiv Factorial! Orchestra, Matěj Sládek, Hynek Šnajdar