Sobota

28. listopadu 2020

Nyní

Zítra

Svátek má

Basket je důležitá součást mého života, říká basketbalista Ondřej Peterka

11. 11. 2020

page.Name
Měří bezmála dva metry a je kapitánem týmu Královští sokoli Hradec Králové, který hraje nejvyšší soutěž v republice – Kooperativa Národní basketbalová liga. Ondřej Peterka (29) pochází ze slavné basketbalové rodiny. Jeho otec Vladimír je šéftrenérem hradeckých mužů, bratr Martin hrál ještě nedávno v mistrovském Nymburku a od začátku září působí v německém Braunschweigu.

Basket je pro Ondřeje celoživotní vášní. „Mým prvním vzorem byl určitě můj otec. Z basketbalových hvězd, které se staly celosvětovými ikonami, to pak byli Michael Jordan a Scottie Pippen,“ prozradil Salonkám Ondřej, kterého by potěšilo, kdyby se Královští sokoli v letošní sezóně v tabulce posunuli více nahoru.

Když váš táta hrál basketbal, předpokládám, že vás k němu vedl od malička. Je to tak?
My jsme se s bráchou už jako malí kluci chodili koukat na jeho zápasy v Pardubicích. Potom nám vždycky dal balon a házeli jsme na koš. Už od dětství jsme sledovali zápasy, a navíc i naše mamka hrála basketbal. Je to taková rodinná záležitost a zároveň předurčenost pro to, abychom se s bráchou vydali stejnou cestou jako rodiče. Nad ničím jiným jsme nepřemýšleli a bavilo nás to.

Pamatujete si, kdy jste poprvé vstoupil na palubovku a hodil míč do koše?
To jsem ještě neuměl chodit. Táta mě po zápase vzal do náručí, podal mi balon a už jsem házel na koš.

Byla také vaše výška tím, co rozhodlo, že budete dělat právě tento sport?
Předpoklad to určitě je. Vím, že je i spousta menších hráčů, jsou ale rychlí a ten výškový handicap doplňují atletickými předpoklady, rychlostí, výskokem, šikovností... Není tedy úplně pravidlem, že hráč vyšší, než dva metry musí být zároveň dobrým basketbalistou. Třeba v americké NBA jsou hráči, kteří jsou relativně malí, ale mají neskutečný výskok a jsou schopni v pohodě zasmečovat do koše.

Kdo byl vaším vzorem?
Mým prvním vzorem byl určitě můj otec. Z těch hvězd to byli Michael Jordan a Scottie Pippen, kteří se v basketu stali celosvětovými ikonami. Zápasy, kde oni hráli, byly pro mě neskutečným zážitkem. Prostě byli naprosto dokonalí. Protože byl Pippen mým velkým vzorem, mám doma jeho dres.

Čím jste za svou kariéru prošel, než jste se dostal na vrcholovou úroveň?
Působil jsem v mládežnickém klubu v Pardubicích, tam jsem byl od malička a prošel si všemi věkovými kategoriemi. Když mi bylo osmnáct let, už jsem hrál v A týmu mužů, kde jsem se prosadil a strávil tam čtyři roky. Potom jsem šel na rok do Svitav a pěkné dva roky jsem strávil v Prostějově, kde se nám podařilo vyhrát Český pohár. Pak jsem se rozhodl, že se vrátím do Hradce, kde jsem už hostoval v první lize, to mi bylo pětadvacet. Chtěl jsem pomoci Hradci, kde jsem hrál už na plný úvazek, postoupit do nejvyšší soutěže, a to se nakonec povedlo.

Která pozice v týmu vám od začátku nejvíce seděla?
V podstatě můžu hrát cokoliv. Na rozehrávce, křídle, pivotu. Kde je to potřeba, tam se snažím zaskočit. Nedá se tedy říci, že bych měl za poslední roky nějakou danou pozici, zvládnu jich více.

Kterých svých basketbalových úspěchů si nejvíce vážíte a proč?
Když jsem byl čtyři roky v Pardubicích, tak se nám třikrát povedlo urvat třetí místo. Bylo to fajn, každý rok jsme hráli o nejvyšší příčky. Ještě musím zmínit Český pohár, který rok nebo dva nehrál Nymburk, takže to byla šance pro ostatní týmy. Nám se to povedlo, v Brně jsme ve finále porazili Děčín o třicet bodů. To byl dobrý zážitek. V roce 1994 vyhrál Český pohár taťka a potom také brácha. Nevím, jestli se to některé basketbalové rodině podařilo, myslím, že ne.

Kdy jste vy a váš otec přišli do Hradce?
My jsme přišli vlastně společně. Hrál jsem v Pardubicích druhou nejvyšší soutěž a ta se pak přesunula do Hradce. Po zhruba čtyřech pěti letech jsme se začali zlepšovat, postupně jsme hráli několikrát baráž a vyústilo to v postup do nejvyšší soutěže.

Jak vás spoluhráči přijali v týmu, který vede váš otec?
Ono nás z Pardubic tehdy přišlo více. Zpočátku to bylo trochu těžké, protože najednou v týmu byli kluci z obou měst, ale postupně se to urovnalo.

Je na vás táta přísnější než na ostatní?
Někdy to tak je, vůbec se mně nesnaží nějak prosazovat, že bych měl nějaké výhody nebo protekci. Vždycky jsem si to musel urvat a vybojovat sám. 

Váš bratr Martin hrál za Nymburk, ale teď se přesunul do Německa.
Ano, oficiálně to bylo 1. září, ale on už tam jel o čtrnáct dní dříve kvůli covidu. Nastoupil za tým Braunschweig a myslím, že je tam spokojený. Doufám, že se mu tam bude dařit.

Nymburk loni, když tam ještě bratr hrál, vyhrál nejvyšší soutěž? Jak jste v rodině komentovali tento úspěch?
Je to už ohraná písnička a Nymburk vyhrává každý rok, s Martinem počtvrté. Samozřejmě je to úspěch, ale brácha nám přeje, abychom se zlepšovali. My jsme se spíše vždy hecovali, když jsme hráli proti sobě. Kdo dá více bodů, platí večeři a podobně.

V minulém ročníku Královští sokoli skončili devátí. To asi nebyl příliš důvod ke spokojenosti. Proč to nebylo lepší?
Pořád nám chybí výhry nad nějakým silným soupeřem s top šestky, což by nás posunulo a určitě by nám to pomohlo. Jdeme cestou postupných kroků. První rok jsme hráli baráž a udrželi se zuby nehty, druhý rok bylo deváté místo a ve třetím se třeba ještě zlepšíme.

Sezónu poznamenal koronavirus. Věřil jste, že bude nová zahájena?
Myslím si, že sport musí jet dál nejen kvůli hráčům a trenérům, ale také fanouškům a sponzorům. My sice nemáme takový příjem ze vstupného jako třeba hokejisté, ale musí se najít způsob, aby se hrálo. Je to jediná cesta pro všechny.

Jak jste se v té době připravovali?
Příprava byla specifická, kratší a hráli jsme pak hodně zápasů. Moc jsme se na to těšili a doufáme, že nás covid neovlivní, budeme pokračovat, vydrží to co nejdéle a dokončíme sezónu.

Co je silnou stránkou vašeho mužstva a kde vidíte rezervy?
Silnou stránkou je, že už třetí rok zůstává osa týmu stejná, máme stejného rozehrávače, umíme si vyhovět v útoku a hrajeme kolektivně. Slabinu vidím v obraně, musíme stále pracovat na zlepšení. Když se nám to povede, můžeme porazit i lepší týmy z první šestky.

Jste kapitánem. V jednom rozhovoru jste řekl, že nechcete být kapitánem týmu, který spadne. To zřejmě stále platí, ne?
To určitě. To jsem asi řekl v prvním roce, kdy Hradec hrál nejvyšší soutěž. Celý tým dělá vše pro to, aby se to nestalo.

Čeho tedy chcete dosáhnout v nové sezóně?
Když letos všechno klapne a zůstaneme zdraví, máme ambice zahrát si play-off. To je náš hlavní cíl v nové sezóně.

Toužil jste po tom zahrát si profesionálně nejslavnější soutěž světa NBA v USA?
Jako malý kluk jsem o tom určitě snil, ale postupem času jsem zjistil, že se ten sen asi nesplní. Tu soutěž včetně těch nejvyšších evropských samozřejmě pořád sleduji. Můj aktuální sen je, někdy se na zápasy NBA podívat. Mám rád taky fotbal a hokej. Až bude více času, rád bych si udělal výlet třeba na zápasy Chelsea nebo Barcelony. Bude to ale asi až po konci mé basketbalové kariéry.



Jakou máte představu o vaší další kariéře? Jak dlouho potrvá?
To se dá těžko říci. V Kolíně hraje David Machač, kterému je čtyřicet. Je to individuální, hodně záleží na zdraví, zda se mi vyhnou zranění a podobně.

Pokud mám dobré informace jste trenérem mládeže. Stane se pro vás role trenéra budoucí profesí?
Už čtvrtým rokem trénuji jedenáctileté děti. Bere mně to sice hodně času, ale moc mě baví, když vidím, jak se děti zlepšují a posunují. Jednou, po konci kariéry, bych se asi rád věnoval právě trenérské práci.

Čím je pro vás basket?
Od malička nedělám nic jiného, je to důležitá součást mého života.

Jste basketbalová rodina. Otec šéftrenér, vy a bratr basketbalisté, maminka také hrála basket. Skoro si myslím, že když se sejdete, nebavíte se o ničem jiném. Je to tak?
Po zápase, když jsme hráli proti bráchovi, jsme si sedli a o basketu hodně mluvili, stejně jako po nějakém vyhroceném utkání. Někdy v létě při grilovačce se snažíme o basketu nemluvit a řešíme i jiné věci, hrajeme třeba společenské hry.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera