Od šachů do MMA klece, to je nevšední cesta zápasníka Davida Dvořáka

Máš za sebou několik dní v USA a mě, jako každého zajímá porovnání Amerika versus Hradec – kde je to lepší?
David: To je jednoznačný, určitě Hradec. Já už jsem se tak těšil, až se vrátím domů.

Co se ti tam nejvíce líbilo? Měl jsi vůbec čas si tam procestovat nějaká místa?
David: Tentokrát vůbec. Tím, jaká je ve světě situace s covidem, tak to všechno omezuje. Když jsme byli v Dallasu, zavřeli nás na čtyři dny na hotelu a pak jsme teprve přelétali do Los Angeles. Tam už to bylo otevřenější. Já si LA pamatuju jako krásné město, ale teď tam bylo hodně bezdomovců, někdo podpálil hory, kam jsme se chtěli jít podívat, prostě samé problémy. Byli jsme se podívat na Venice Beach, a když jsme odjeli, zjistili jsme, že ještě ten den se tam střílelo. Všude létaly vojenské vrtulníky a každý den se tam něco dělo. Pak jsme přeletěli do Las Vegas, tam nám hned vzali klíčky od auta a byli jsme celou dobu zavřeni na hotelu.

Jak jsi se k MMA dostal? Chtěl jsi vždycky zápasit?
David: Popravdě to byla docela náhoda. Dlouhou dobu jsem hrál šachy a pak jsme na střední škole měli sebeobranu, což mě začalo bavit. Jeden můj kamarád mi řekl, že v Sokolu je takový sport a že by mě to mohlo zajímat.  Do Sokol jsem chodil hrát ty šachy, takže jsem se pak jen přemístil z jedné místnosti do druhé a tam už jsem zůstal.

Kdy se koníček proměnil v životní cestu a práci?
David: To není zase tak úplně dlouho. Celý život jsem chodil do práce, na brigády a do toho jsem měl zápasy. Pak až s UFC se to změnilo, takže je to vlastně od února minulého roku.

Kdybys nedělal MMA, čí by ses živil?
David: Nad tím jsem přemýšlel ještě před tím, než jsem šel na vysokou školu a asi bych se přidal k nějakým ozbrojeným složkám. Policie, vojáci nebo něco podobného. Nakonec jsem se rozhodl, že si na škole vytvořím vlastní rozvrh tak, abych mohl hodně trénovat, a od té doby jsem směřoval k tomu, že se chci živit jako MMA zápasník. 

Adélko, co ty ráda děláš ve volném čase?
Adél: Moc ráda chodím na procházky a chodím také do stejné posilovny jako David na taekwondo tréninky. A pořád se snažím být někde venku, když teda zrovna neuklízím.

Máš ráda uklízení?
David: Je posedlá uklízením.

Adél: Nejsem a nemám to ráda. Jen mám ráda pořádek.

Jak jste se vůbec s Davidem seznámili?
David: Strčila mi prsty do talíře.

Adél: Na střední škole jsem měla kamarádku, která měla babičku v Benátkách u Hradce Králové. Občas jsme tam jezdily na víkend a chodily do místní hospody. Tam nám nabídli brigádu na nějakém mysliveckém posezení. Nikdy jsem na takové akci nebyla, takže jsem na to byla zvědavá. A na myslivce celkově. Začali tam chodit pánové kolem sedmdesáti let, pak jsem tam ale u stolu zahlédla tři kluky a zrovna vyšlo na mě, abych jim donesla jídlo. No, a Davidovi jsem v talíři nechala prsty, tak jsme si jeden druhého všimli. Souhrou různých náhod během celého večera si nakonec odnesl moje číslo. Asi po třech dnech mi napsal, domluvili jsme si rande a tam mi oznámil, že za tři týdny odjíždí.

David: Já letěl na tři měsíce do Thajska, takže jsme si dali jedno rande a já odletěl pryč. 

Je David často pryč? Jak to snášíš?
David: Vychází to tak, že jsem přibližně tři až čtyři měsíce v roce pryč.

Adél: Ze začátku jsem to moc nezvládala a dost jsem mu to vyčítala. Za to se teď omlouvám, protože jsem musela být hrozná. Jak to ale začalo být častější, tak jsem si na to zvykla a mám v tom už takový systém. Když odletí, je mi týden smutno, jsem doma, ale pak chodím s kamarády ven a dělám různé aktivity. Jsme celou dobu v kontaktu, ale je to těžší o to, že tam David pracuje a ani časový posun tomu nepomáhá. Když se potom vrátí, musím zvykat, že je zase zpátky.

Kdo u vás doma vládne?
David: Určitě Adél. Já jsem už domestikovaný.

Adél: Proč to říkáš takhle?

David: No a ne?

Adél: Máš mě rád, tak posloucháš.

Jak probíhá příprava na zápasy?
David: Přípravu jako takovou nemám. Snažím se být v kondici pořád, bez ohledu na to, jestli mám zápas nebo nemám. Nemáme žádnou sezónu a může to přijít kdykoliv, takže musím být připravený. Třeba ten poslední zápas mi oznámili třináct týdnů dopředu, takže jsme hned najeli na kemp, což znamená, že tréninky jsou náročnější a tvrdší. Dodržuji stravu, nakoukávám zápasy, připravuji strategii a neučím se nic nového. Jen pilujeme to, co už znám.

Máš nějaké oblíbené jídlo?
David: To asi nemám. Chutná mně tak nějak všechno. Co ale nemám rád, je šlehačka a káva. Jakmile mi někdo nedá tohle, jsem v pohodě.

Takže káva se šlehačkou by pro tebe byla naprosto ideální kombinace.
David: To bych umřel.

Mění se nějak David, když je v přípravě? Poznáš to?
David: To pozná každý.

Adél: Přesně tak, to pozná každý v okolí. Teď, když je v UFC, tu část přísné diety s ním tráví lidi z týmu, protože už je většinou v Americe. Jsem z toho tedy venku a kluci si ho užívají. Oni to berou jinak než já.

David: Kluci tam jsou jen jako ten čistě sportovní tým, takže oni za mnou nechodí, když jsem na dietě a neříkají mi, že si mám někde něco uklidit. Normálně to člověku nevadí, jde a uklidí to. Ale zkuste to říct člověku, který je na dietě. To je ta nálada hned jiná.

Vyzkoušela sis někdy být v jeho kůži, co se té diety týče?
Adél: Jednou jsem si řekla, že to zkusím, abych třeba neměla tolik řečí a poznala, jaké to je.  Vydržela jsem to maximálně tři dny. Počítala jsem si kalorie, snažila se nejíst sacharidy, ale tím, že nejím moc maso, jsem se to snažila dohánět, ale nešlo to. Nechutnalo mi to.

David: Ta moje dieta není moc dobrá. V Americe je to jiné. Mají tam spoustu speciálních jídel, které tady u nás nemáme, takže dieta je příjemnější. Můžu si dát těstoviny bez cukru, různé placky bez cukru a spoustu rostlinných jídel.

Sleduješ Davidovy zápasy? Jaké to pro tebe je?
Adél: Koukám na všechny. Mám vždycky hrozný stres, třeba dva dny dopředu. Je mi zle, pořád na to myslím, a když se ten zápas blíží, ani moc nemluvím. Jen koukám a čekám, co bude. Naštěstí jsem s ním prohru nezažila ani jednou, ale momenty, kdy mu třeba lámou ruku, ty nezvládám. Pořád si říkám, ať už to odklepne.

David: Já bych si ji nechal zlomit a pokračoval bych dál.

Co všechno jsi ochotný obětovat pro výhru?
David: Všechno. Je tam rozhodčí a zápas nekončí, dokud nerozhodne on. Mně se zatím nestalo, že bych to ukončil. Mám za sebou tři prohry, dvě z toho skončily na body. Při té třetí jsem měl tržnou ránu na hlavě a zápas zastavili. Chtěl jsem pokračovat dál, ale lékař rozhodl, že je moc velká a zápas ukončil.

Takže ty vůbec nemáš strach, že se ti něco stane?
David: Při zápasech vůbec ne. Do posledního zápasu jsem šel v takovém stavu, že spoustu zápasníků by to odvolalo. Mně to bylo v tu chvíli jedno. Měl jsem těžký výron kotníku a teprve týden před zápasem jsem začal chodit a trénovat. Přes půl roku jsem měl potíže s rukou a do toho jsem dostal stafylokokovou infekci do obou kolen. Stejně jsem ale do toho šel. Paradoxně jsem ale mimo zápasení dost opatrný. Přestal jsem dělat veškeré sporty nebo aktivity, při kterých by se mi mohlo něco stát. Jakmile jde o zápas, strach vůbec nemám.

Co tedy rád děláš, když nezápasíš?
David: Chodíme s kamarády hrát poker, rád jezdím na střelnice, na ryby a celkově mě baví být v přírodě. Jezdit na výlety a vyhýbat se velkým městům.

Tereza Karanská
tereza@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera