Úterý

20. října 2020

Nyní

11°

Zítra

Svátek má

Penaltový specialista: Měl jsem na to nějaký grif a štěstí, říká

15. 6. 2020

page.Name
Před 25 lety, 14. června 1995, Votroci vyhráli Pohár ČMFS. Na cestě do finále vyřadili mimo jiné Slavii, Baník a Drnovice, v posledním utkání porazili v penaltovém rozstřelu Viktorii Žižkov. Pojďme si triumf připomenout rozhovorem s Tomášem Poštulkou, který právě v rozstřelech s Drnovicemi a Žižkovem čaroval.

Co si nejvíc vybavíš z tažení Pohárem ČMFS?
Je to výraznější díky tomu, že jsem v Hradci a stýkám se s lidmi, se kterými jsem to prožil. Jsou to krásné vzpomínky – a nejenom na finále, ale celá ta sezona. Byl to můj první rok tady, poznával jsem město... Tohle byla třešnička na dortu. Skvělá parta, výborní hráči – všichni v kariéře něco dokázali, bylo to dobře nakombinované.

Zapsal ses jako penaltový specialista. Tohle označení se s tebou táhne dlouhodobě, že?
Jo, určitě. Provázelo mě to celou kariéru. Myslím, že jsem pak měl pořád celkem dobrou úspěšnost na penalty – v zápasech i rozstřelech. Málokdy jsem rozstřel prohrál, i když zrovna v tom nejdůležitějším jsem úspěšný nebyl: se Spartou v předkole Ligy mistrů proti Dynamu Kyjev. V Teplicích jsme vyhráli rozstřel o Pohár UEFA... Měl jsem na to nějaký grif a štěstí.

Jaký to byl grif?
Bylo to jednoduché – rozhodnout se pro stranu a jít tam naplno. Nepochopím, když vidím, že gólman trefí stranu, ale jde tam napůl, nebo mu střela podjede pod rukou. Musíte věřit, že to tam ten hráč dá, a jít do té strany naplno i za cenu, že to dá na druhou stranu a vy proletíte. Když už si vyberete stranu nebo hráče navedete, musíte tomu věřit a jít tam naplno. Když to tam hráč opravdu dá a gólman se tomu sám diví, je to trestuhodné.

Jak si navedeš hráče na stranu?
Jsou různé typy naznačení. Bylo takové primitivní, že se brankář pohne na jednu stranu, a pak jde na druhou. To ale útočník prokoukne. Takže pak můžete taky naznačit dvakrát – pohnout se na jednu stranu, lehce na druhou, a pak skočit na tu první. Musí se to ale načasovat, abys neskočil brzy, nebo pozdě. Možná, že tohle jsem měl dobré – uměl jsem to načasovat.

V pohárové sezoně 1994/1995 jsi rozstřel absolvoval dvakrát, pokaždé jsi šel na hřiště speciálně kvůli tomu. Je to těžší, než když předtím odchytáš celý zápas?
To bych neřekl. Největší nervy byly v tom zápase – trefit moment, kdy tam mám jít. Mohlo se stát, že by už nebyla přerušená hra a já bych se tam nedostal. Ve finále mě trenér Pálka poslal na hřiště dost brzy, byly tam ještě takové situace, že třeba Viktorka kopala roh. Říkal jsem si, že tam můžu být za pitomce. Přijdeš do rozjetého zápasu, něco ti může vypadnout, můžeš něco podběhnout... Myslím, že jsem tam dokonce nějaký centr v závaru stahoval. V penaltách už jsem byl v psychické výhodě.

Jak to?
Hlavně se mi vytvořila nějaká aura, že penalty umím. A tu první jsem z Michala Bílka cítil. Znal jsem ho jako mladý ze Sparty, měli ze mě respekt. Dvě penalty jsem chytil a jednu někdo netrefil.

Trenér Pálka tě připravoval na to, že budeš chodit na penaltové rozstřely?
Ani ne. Vybavuju si z toho poháru zápasy, o kterých se dnes tolik nemluví, ale byly podle mě klíčové. Třeba v době, kdy jsme na tom byli v lize hodně špatně, jsme v Třebechovicích porazili Slavii, ve které byl Honza Stejskal, Patrik Berger a další frajeři. Porazili jsme je gólem Michala Šmardy z penalty. Pak jsme ještě vyhráli v Ostravě, to byly klíčové zápasy. Do Drnovic jsme na jaře jeli na popravu, protože tehdy hrály špici ligy, měly ambice, Chemapol, pana Gotvalda... A uhráli jsme tam remízu 1:1, pak jsme uspěli v rozstřelu.

Jak bral tohle střídání na konci zápasu Stanislav Vahala, který byl jednička?
Bral to. Když jsme před zápasem trénovali, všichni si šli kopnout penaltu a já jsem i tam měl velkou úspěšnost. Všichni to věděli, navíc to Eda Urban hecoval... Kluci na to trenéra upozorňovali. Jsem o patnáct let mladší než Standa, on už takovou rychlost neměl. Bral to v pohodě, nebo mi aspoň nedal znát, že by mu to nějak vadilo.

Měl jsi nějakého hráče obzvlášť přečteného?
To si nevybavuju. Vím ale, koho jsem chytat neuměl: Davida Kalivodu – ten na mě kopal dvě penalty v jednom zápase na Slavii, obě dal. U něj jsem to cítil obráceně, že nemám šanci. Měl utaženou střelu, vybral si kout a dostal to tam. Taky Míra Matušovič, který na mě kopal za Baník proti Teplicím taky dvakrát. A pokaždé mě v suchém triku poslal na druhou stranu. Měl takový drobný krok, jen jsem se nahnul na jednu stranu a on to tou malou nožičkou otočil na druhou stranu.

Poznával jsi podle rozběhu, kam kdo penaltu kopne?
To je strašně těžké. Dedukoval jsem to, u některých hráčů jsem věděl, kam to kopou, ale nebyl jsem jako Michal Špit – ten byl taky dobrý na penalty, vedl si u každého statistiky. Já jsem to nedělal, protože jsem si říkal, že mě statistika může i zmást. Když jsme hráli s Chrudimí, kde penalty kope Rybička, věděli jsme, že s Varnsdorfem ji kopl doprava od gólmana, v generálce taky. Tak jsem se ptal Oťase, kam by šel. Ale je to těžké – Rybička ví, že to víme, protože se stejně dneska všichni sledují. Takže je to hra. Dá ji na stejnou stranu potřetí, nebo to změní? A nakonec ji stejně kopal Mužík. Podle rozběhu je těžké poznat to.

Je rozdíl v tom, jestli chytáš penaltu v zápase, nebo v rozstřelu?
Jo. V rozstřelu máš pět šancí – jednu nechytíš, my dáme, tak se nic neděje. V zápase si nemůžeš po penaltě říkat: Tyjo, měl jsem jít na druhou. Musíš řešit další situace.

Co ze svého penaltového umění předáváš brankářům jako jejich trenér?
To je těžké, penalty se blbě trénují i z pozice střelce. V zápase nebo v rozstřelu je úplně jiný tlak, hraje tam roli psychika. Spíš je to mentální souboj.

A trpíš při penaltách?
Při těch proti nám ne. Trpím při našich. (směje se)

(hyš-tz-mp)
Foto
: fchk.cz