Stopem kolem světa s jedním batohem

Jak jste se vlastně dostal k cestování stopem?

První stopování bylo z Jaroměře, když jsem jako student šetřil na pivo. Pak jsem udělal první větší výlet do Itálie, kde jsme nakonec dojeli až do Řecka. Tam jsem zjistil, že se dá cestovat poměrně levně, a navíc potkáš zajímavé lidi. Někdy tě někdo vezme na párty a pak spíš u něj doma. Postupně jsem začal dělat další výlety po Evropě a chtěl jsem vymyslet něco většího. Inspirovali mě různí cestovatelé a chtěl jsem vidět svět.

Jak vznikl plán na cestu kolem světa?

Dlouho jsem hledal někoho, kdo by do toho šel se mnou. Nakonec se to nějak sešlo a na třetím rande jsem se zeptal své tehdejší přítelkyně, jestli by nechtěla na cestu kolem světa. Nejeli jsme hned - když jsme původně chtěli vyjet, přišla první covidová vlna. Ale možná to bylo dobře, měl jsem víc času to pořádně naplánovat.

Kolik času jste věnovali přípravě?

To opravdové plánování začalo asi půl roku před odjezdem. Řešili jsme vakcíny, víza. Zjistili jsme, že s evropským pasem se dostanete skoro všude na světě bez problému. Když je někde problém, většinou to znamená zaplatit dvacet dolarů za vstup.

Které kontinenty a země jste navštívili?

Pět kontinentů a padesát zemí. Projeli jsme Jižní Ameriku, Severní Ameriku, Evropu, Asii a Austrálii. Nedávno jsem nad tím přemýšlel a zjistil jsem, že jsem viděl všechny oceány na světě. Afrikami zatím ve výčtu chybí, ale to bylo pragmatické rozhodnutí - uvědomil jsem si, že by to bylo stopem až moc rizikové.

Jaké to bylo v Austrálii?

Jeli jsme tam v zimě, což znamená, že přes den je tam 25 stupňů. Byli jsme v té pravé, "offroadové" Austrálii, ne o pobřeží, kde žijou všichni. Já letoviska a velká města moc nevyhledávám, snažil jsem se trávit čas v národních parcích. Tam to má jeden problém – všude jsou obrovští hadi a pavouci. Několikrát jsem tam zavřeštěl jak malá holka, protože když vidíš pavouka velkého jako tvůj obličej deset centimetrů od hlavy, není to pro mě jako pro Evropana příjemné.

Co vám Austrálie ukázala kromě místní fauny?

Díky tomu, že jsme byli mimo civilizaci, jsme viděli, co způsobila evropská kolonizace. Strávili jsme hodně času s Aboriginci, kteří nám vyprávěli o svých tradicích a životě. Zjistíte, že před 200 až 300 lety to byli lovci a sběrači, pak přijeli Evropané a prakticky je vyhubili. Holanďané přijeli a řekli, že tam nikdo nežije, přitom tam žilo půl milionu lidí. Je smutné vidět, když přijedete třeba k Uluru. Pro ně je to posvátné místo, ale vedle je brutální turistický komplex. Dokážete si spočítat, kolik těch deset hotelů vydělává. Řeknou vám, že určité procento zisku jde na místní školy a charitu. Ale když se podíváte do osady Aboriginců, zjistíte, že nemají okna, nemají vodu, nemají nic. Regulérně se mi chtělo brečet z toho, co naše civilizace udělala.

Jak vás místní komunity přijímaly?

Prakticky vždycky, když jsme přišli k nějaké komunitě, ať to bylo kdekoliv na světě, a dali najevo, že máme zájem o jejich kulturu, tak nás přijali skvěle. Třeba v Jižní Americe na vás nejdřív koukají skrz prsty a nadávají vám "gringo". Ale když řeknete, že nejste gringo, že jste z Evropy a jste tam za poznáním, najednou vás berou a rázem jste u nich doma.

Kde jste vlastně během cesty spali?

Převážně ve stanu. Čím víc jsme byli v nábožensky progresivnějších zemích, tím víc nás lidé zvali k sobě. Každé náboženství říká "ubytuj pocestného". Třeba v Patagonii je Svatý objevitel, uctívají cestovatele. Skoro každá kaplička je udělaná tak, aby se tam dalo ukrýt před špatným počasím. Když tam spíš, nikdo ti nic neřekne.

Neměli jste strach spát ve stanu v divočině?

Tohle o mně moc lidí neví, ale od malička jsem se bál tmy. Pro mě být v lese bylo dost brutální. Nevím, jestli jsem nějaký sebedestruktivní, ale vybral jsem si tuhle cestu, která obsahovala spaní ve tmě. Když se bojíš tmy, a ještě k tomu spíš v pralese a slyšíš všechny ty zvuky... Jednou nám na stan skočil klokan. Normálně si tam skákal, lekl se, narazil do plotu a spadl nám na stan. Pak se ještě víc vyděsil a hopsal dokola.

Jak jste řešili finance na takovou cestu?

Měl jsem vyhrazených asi dvě stě tisíc. Sto tisíc jsem si nechával na nový začátek po návratu. Něco jsme si vydělali po cestě. Některé země byly míň nákladné, některé víc. Nejdražší pro nás bylo Mexiko, protože tam nemáš bezpečná místa, kde postavit stan, takže 80 % času spíš v hotelech. A když jsi Evropan, všechno tě stojí víc - mají dvojí ceny.

Jak dlouho jste nakonec cestovali?

Patnáct měsíců. Teoreticky jsme mohli cestovat dál, ale už jsem byl vyčerpaný. První tři, čtyři měsíce máš ten dobrodružný stav, pak další tři měsíce se ti stýská po domově. Poté převládá už takový stav, že jsi cestovatel a když už jsi tady, tak to dokončíš. Nejvíc se mi stýskalo po domově asi třetí den v Americe, když jsme koukali na oceán a uvědomil jsem si, že Evropa je na druhé straně té velké louže.

Jak jste zvládali jazykovou bariéru?

Anglicky jsem mluvil docela dobře díky počítačovým hrám, ale psaní mi nikdy nešlo. Se španělštinou to byl porod. Překročil jsem hranice do Mexika s tím, že jsem neuměl ani pípnout, maximálně "cerveza". Postupně jsem se naučil, jak si říct o vodu, o jídlo, jak najít spaní. Teď se španělštinu učím už půl roku na Duolingu a myslím, že ji umím líp než němčinu, kterou jsem měl ve škole.

Co bylo na cestě psychicky nejnáročnější?

Bylo to tvrdý na hlavu. V Peru jsme zažili politický převrat, lidé zapalovali policejní auta, všechno stálo, nefungovaly platby kartou. Neměli jsme hotovost, takže jsme tam tři dny vydrželi o minimálním jídle. Paradoxně jsme díky tomu zažili něco unikátního - byli jsme úplně sami na Siete Colores, duhových horách, což je jedno z nejnavštěvovanějších míst na světě. Normálně tam jsou tisíce turistů denně.

Jak jste řešili jídlo během cesty?

Většinou jsme si vařili sami. Vždycky jsme navštívili supermarket, přemýšlel jsem nad tím, kam pojedeme a kolik hlavních porcí budeme potřebovat. Když jsem začal cestovat, měl jsem 86 kilo, na konci na Islandu jsem vážil o čtrnáct míň. Naše strava byla většinou jednoduchá - těstoviny s rajčatovou omáčkou a fazolemi, nebo rýže, kukuřice a tuňák. Dost si zvykneš na prázdný žaludek a pak je to jednodušší.

Co vám celá ta cesta dala?

Je to těžké popsat v kostce, ale určitě duševní klid. Vidíš spoustu věcí, dobrých i špatných, vidíš, jak se ve světě žije na hrubo. Zjistíš, že se máš doma fakt dobře a jsi rád za maličkosti. Rozhodně mi to dalo větší vztah k přírodě a odpor ke konzumu. Ku podivu mi to cestování dalo větší smysl pro rodinné zázemí, začal jsem si víc vážit dlouholetých vazeb.

Je něco, co byste na cestě udělal jinak?

Možná jsem udělal chybu, že jsem na cestě jen zapisoval do deníku. Ten je sice skvělý, ale kdo dnes čte deníky? Měl jsem asi dělat vlogy, i když jsme byli 60 až 70 procent času offline. Ale nikdy jsem necestoval proto, abych se tím živil. Mám rád svůj domov a vždycky se chci někam vrátit.

Máte ještě nějaké cestovatelské sny?

Určitě si chci projet Asii, tu jsme na velké cestě přeskočili. Už jsme cestovali 14 měsíců a baterky došly. Věděl jsem, že bych musel projít podobnými nesmysly jako ve střední Americe, a na to už jsem neměl energii. Chci vidět ta místa a kultury znova, ale už ne jako vandrák s batohem. A určitě bych chtěl vidět Afriku, ale jiným stylem.

Organizujete teď i Mistrovství republiky v autostopu. O co jde?

Je to skvělá akce, která spojuje cestování s charitou. Dvanáct posádek jede na čas, plní různé úkoly a lidé mohou přispívat SMS-kami, což se započítává do celkových bodů. Peníze pak putují na Konto Bariéry. Není to jen o ježdění po dálnicích - máte úkoly, které vás dovedou na zajímavá místa. Třeba ve Finsku jsme museli přesvědčit místní, aby s námi dělali jejich národní sport - nošení manželek.

Co byste poradil někomu, kdo by chtěl začít cestovat stopem?

Dojdi na konec ulice a někam jeď. Nepotřebuješ k tomu nic extra vědět. Stůj tam, aby tě nikdo nepřejel, aby mělo auto kde zastavit, a ukazuj palcem. Cedule není potřeba. Když překonáš tu morální bariéru, ten komfort, tak vlastně všechno je možné, jenom musíš najít cestu. A hlavně - neboj se mluvit s lidmi. Na pozitivní bázi ti většina lidí vyjde vstříc.

Matěj Holaň
matej.holan@salonkyhk.cz
Foto: Archiv Josefa Chmelíka