Střezina je velká rodina, která vás vždy podrží, říká Karel Šust

Salonky vás ocenily cenou za celoživotní přínos v oblasti kultury a školství. Jaká byla vaše první reakce?

Byl jsem překvapený. Salonky samozřejmě znám a fandím jim, je to pěkný časopis. Překvapilo mě hlavně to, že si někdo ještě vzpomněl na důchodce.

Co pro vás takové ocenění znamená?

Každé ocenění je samozřejmě dobré. Během aktivní práce na ocenění není moc čas, většinou se hledají na všem chyby a zapomíná se na celkový pohled. Člověk je pod tlakem aktuálních událostí – něco se staví, chybí peníze, věci se musí posouvat. Teď v důchodu mám konečně čas se podívat zpátky a žasnu nad tím, jak se to všechno dalo stíhat.

Už jste někdy podobné ocenění dostal?

Ano, hlavně s koncem kariéry. Podobné překvapení jsem zažil, když jsem dostal medaili v Hradci za dlouholetou činnost. Dokud je člověk v pracovním procesu, bere ocenění jako samozřejmost. Když pak odejde a někdo si vzpomene na jeho práci, je to fajn.

Jak se vám líbí naše cena?

Cena je skvělá. To 'S' je zajímavé, protože právě pracujeme na Střezině na novém logu. Souvisí to s mým odchodem i s celkovým vývojem vnímání grafiky. Nový vizuál Střeziny spolu s novým vchodem bude propojený. Střezina se stane součástí loga a to slovo bude provázet v takové vlající podobě všechny obory.

Vaše působení ve funkci skončilo teď v létě. Jak na něj s odstupem vzpomínáte?

Skončilo v létě s přesahem do prosince. Měl jsem ještě dohodu s magistrátem o mentorské činnosti pro nového ředitele, což bylo velmi moudré rozhodnutí. Během těch čtyř měsíců jsme si uvědomili, co všechno se na nového ředitele v jednom dni navalí. Pro mě byl ten přechod mírnější - jak on nasával, tak já jsem dozníval. Vlastně se nedá přesně říct, kdy jsem skončil. Pořád mám malou dohodu jako stavební koordinátor. Sleduji projekt, kterému jsem věnoval minimálně dvacet let praktického života a těch deset let předtím ještě plánování. Doufám, že to dosleduji až do konce.

Co obnáší vaše současná role koordinátora stavby?

Projekt vznikl podle mé vize a prošel několika změnami, které reagovaly na vývoj školy. Teď v průběhu stavby řešíme aktuální věci - někde se změnil účel místnosti, něco potřebujeme přidat nebo ubrat. Zastupuji školu z pohledu uživatele a dohlížím na to, aby to pro školu bylo přijatelné. Ten projekt znám do poslední čárky. Nový ředitel se perfektně zapojuje, ale nemá ty roky zkušeností s vývojem projektu.

V jaké fázi je teď stavba?

Začátkem března otevíráme nový ekonomický pavilon. O jarních prázdninách se škola stěhuje a od března budou žáci chodit novým hlavním vchodem s recepcí. Teď dolaďujeme poslední věci s projektantem, které se během stavby ukázaly, že nejsou zcela optimální.

Které vzpomínky na těch 34 let ve škole jsou pro vás nejvýraznější?

To je na knihu. Jsou vzpomínky na události související s budováním a vzpomínky na lidi, což je velká kapitola. Lidé, kteří prošli mým kruhem - někdo pobyl déle, někdo kratší dobu, ale byly to výrazné osobnosti. Jak stárnu, vzpomínám na všechny - od důchodců, kteří mě provázeli v prvních letech, až po lidi z posledních let. Jsou i úsměvné věci. Třeba když jsme v devadesátých letech budovali sál na půdě staré Střeziny. Nebyly tam ani schody. V nadšení jsem sehnal firmu, bez plánů, bez projektů. O prázdninách jsme udělali díru do stropu a lezli jsme tam po žebříku. Na místě se teprve zjišťovalo, co jde a nejde. Pořád jsem si myslel, že to stihneme do září. Pak přišel konec srpna, díra ve stropě zela prázdnotou, schody nebyly. Šel jsem na město a oznámil: Máme díru ve střeše, nemáme kde učit a nemáme peníze na opravu.

Když jste nastupoval do funkce, bylo vám 30 let. Jak jste byl připravený?

Vůbec. Byl jsem naprosto naivní trouba. Do té doby jsem hrál v kapele, v hradecké Lokálce a předtím v jiných kapelách. Můj ideál byl živit se jako umělec na volné noze. Pak přišla revoluce a všechno změnila. Najednou nebyl čas na legraci. Lokálka byla založená na parodiích té doby a najednou nebylo co parodovat. Během revoluce jsem poprvé zažil situaci, která mě naprosto pohltila. Do té doby šla politika kolem mě, chtěl jsem si dělat muziku. Díky kapele jsem se dostal k demonstracím na Velkém náměstí - náš zvukař tam měl aparát. Dodnes si pamatuju, jak jsem tam v zimní bundě přešlapoval pod pódiem. To mě tak vzalo, že když jsem pak přišel do školy a viděl, jak si tam všichni dělají svou muziku a nikdo se o nic nezajímá, začal jsem je pobízet k aktivitě. Najednou jsem tu školu nějakým způsobem strhnul. Ani jsem nechtěl být vedoucí, ale nějak mě to pohltilo.

Jak jste se stal ředitelem?

Přišly za mnou tři kolegyně v důchodovém věku, včetně paní Vedlichové, klavíristky, a říkaly: Karle, ty bys tam měl jít. Odpověděl jsem, že se zbláznily. Nakonec mě přesvědčily, ale řekl jsem, že do toho půjdu, jen když půjde i jedna zkušená kolegyně. Udělaly se volby a já jsem sám volil tu kolegyni, dokonce jsem za ni i loboval. Nakonec jsem to hloupě vyhrál. Vůbec jsem si neuměl představit, co bude. Nic tehdy nebylo - nebyla právní subjektivita, nebyly školské úřady, s každou složenkou za školné jsme běhali na město. Záhy mi došlo, že to nepůjde dohromady s muzikou. Mezitím se kapela začala znovu rozjíždět, ale já jsem zjistil, že kvůli mně musí odmítat koncerty. Když jsem si musel vybrat, vybral jsem si školu, protože jsem za ni cítil odpovědnost.

Jak vznikla současná kapacita školy?

Kapacita školy je pro mě takové zaklínadlo. Na školském úřadu jsme měli schůzi ředitelů a tam nám řekli: Ředitelé, řekněte, jakou chcete mít kapacitu škol. Nikdo nevěděl, co to znamená a jaké to bude mít důsledky. Každý počítal podle aktuálního stavu - někdo měl 450 žáků, tak řekl 450. My jsme měli asi 1300 žáků, tak jsem řekl dva tisíce deset. Takhle vznikla kapacita Střeziny. Není to vypočítané číslo, je to číslo, které mě napadlo. Měl jsem vizi, že to bude velká škola, bombastický podnik, agentura, která bude mít spoustu souborů ve všech oborech. A ono se to vlastně splnilo. Máme spoustu samostatných souborů, orchestry, které už mají svoje spolky, divadelní soubory, tanečníky, výtvarníci mají galerii. K tomu jsme směřovali třicet let.

Jak byste popsal specifické klima Střeziny?

Jeden bývalý kolega napsal, že Střezina je taková velká rodina. A měl pravdu. V rodině se také všichni pořád neobjímají, ale víte, že když něco potřebujete, podrží vás. Já jsem si se všemi tykal okamžitě. Nevěděl jsem, s kým si tykám a s kým si vlastně vykám, tak jsem se rozhodl, že všem budu tykat. Nepotřeboval jsem, aby mi říkali pane řediteli a klaněli se přede dveřmi. Dveře byly pořád dokořán, v tom si myslím, že to nový ředitel převzal a jsem za to rád. Když měl někdo jednání, moje práce počkala. Za to jsem očekával od učitelů určitou otevřenost a to, že pro Střezinu budou dělat na prvním místě, tak jak jsem to musel udělat já.

Byla na Střezině tato atmosféra už od v té době, kdy jste sem přišel?

Vytvářela se celých třicet let. V devadesátých letech to bylo intenzivnější, dělali jsme celovečerní pořady z učitelských show. Bylo to výborné, propojené. Dneska je to víc separované podle budov a ti lidé se třeba navzájem ani tolik neznají. Není tolik času na společné akce. Ale doufám, že se to změní, až se za dva roky dostaví a budou všichni tady na Jihu. Ta moje vize jde ještě dál - na nové jesličky v areálu. Pokud se to podaří, tak bude prostor k tomu, aby nový ředitel školu sjednotil a stavěl na tom velkém kolektivu. Aby si jedni všímali toho, co dělají druzí a vzájemně si fandili.

Kam se podle vás bude posouvat kulturní vzdělávání?

Toho se všichni poněkud obáváme. Doufám, že si lidé uvědomí, že osobní kontakt a emoční prožitky z hodin jsou nenahraditelné umělou inteligencí. Vnímáme jako učitelé, že klesá domácí příprava dětí, každý chce něco zkusit, je to hodně roztříštěné. Na druhou stranu špičky nemizí, ty jsou pořád.

Jaký byl váš rozlučkový koncert?

V rámci interního učitelského večera každý obor něco připravil. Byly to dojemné a perfektní věci. Byl jsem rád, ne za to, že oslavují mě - možná byli rádi, že jedu pryč - ale za to, že se ti lidé zase stmelili a že jim stálo za to udělat divadelní pásmo nebo vymyslet srandičky. Byl to takový pohled do starých dob, i když to bylo jen mezi námi učiteli.

Chodíte teď na školní koncerty?

Sleduji to, ale zatím se na ně moc necpu. Říkám si, že až budou chtít, tak mě pozvou. Byl jsem na výročním koncertu orchestru Filharmonie k jeho desetiletí, to bylo krásné, byli tam i naši absolventi. Na běžné akce nechodím, spíš čekám na pozvání.

Hrajete v nějaké kapele?

Ne, dneska už nehraju. Mám nemocné klouby, nezavřu pořádně ruku. Občas si s někým na kytaru brnknu, ale už nejsem aktivní. Musí i tady být nějaká hranice.

Jsou v tomto roce nějaké kulturní akce, na které se těšíte?

Určitě navštívím Národní soutěž v komorní hře na kytaru Hradecké Guitarreando, kterou jsem před čtvrtstoletím založil. Jsem rád, že pokračuje i po mém odchodu. Ujalo se toho kytarové oddělení, je to skvělá věc. Letos tam bude v porotě Pražské kytarové kvarteto. Je to taková profesní záležitost, půjdu se podívat, jak se daří mému už dospělému dítěti.

Matěj Holaň
matej.holan@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera