Tichý hrdina. Vězeňský lékař z Hradce zachránil za války stovky lidí

Ladislav Vančura se narodil 20. února 1897 v Pachfurtu v dnešním Rakousku u hranic se Slovenskem. Jeho otec, který byl hlavním správcem rodiny Harrachů, si ovšem přál, aby se oba jeho synové učili češtinu. Proto se také rodina brzy přemístila na Harrachovo panství do Sadové u Hradce Králové. Po maturitě na gymnáziu v Novém Bydžově začal Ladislav Vančura studovat lékařskou fakultu na Karlově univerzitě v Praze. Jeho studia však přerušila první světová válka. Bojoval na italské frontě a za svou statečnost byl několikrát vyznamenán. Po konci války se vrátil ke studiu medicíny, které úspěšně zakončil v roce 1924.

V roce 1926 se Ladislav Vančura přestěhoval do Hradce Králové, kde si o rok později otevřel soukromou praxi a byl jmenován obvodním lékařem. Rozmanitá praxe dovedla Ladislava Vančuru postupně až na pozici hlavního lékaře ve vazební věznici v Hradci Králové. Už tak ponuré vězeňské prostředí se ještě zhoršilo krátce po začátku německé okupace. V červenci 1939 rozhodli nacisté o zřízení pobočky gestapa v Hradci Králové a pro tento účel obsadili třetí patro hradecké vazební věznice. Doktor Vančura jako vězeňský lékař od začátku okupace tajně pomáhal vězněným osobám. „Nejdříve jim donášel cigarety, jídlo, později zprostředkovával informace. Ještě v roce 1939 se na doktora Vančuru obrátil gestapák Müller s dotazem, zda nebude dělat vězeňského doktora i pro osoby vězněné gestapem. Vančura souhlasil pod podmínkou, že bude vyšetřovat v české ordinaci a za pomoci českého dozorce. V tu dobu začal pravý teror gestapa nejen na obyvatelích Hradce Králové a okolí. Vězni byli pravidelně biti, mučeni, některé to dohnalo až k sebevraždě, další byli umláceni,“ popisuje dění ve vazební věznici na začátku války historik Petr Fišer, který v současnosti sám pracuje ve vazební věznici jako strážný. Ladislav Vančura později uvedl, že funkci lékaře pro vězně gestapa přijal právě s myšlenkou, že se mu snad povede českým vězňům nějak ulehčit jejich utrpení.

Přelomový moment přišel pro Ladislava Vančuru 20. února 1940. Ten den si ho nechal zavolat samotný šéf hradeckého gestapa Albert Hardtke, který trpěl ledvinovými kameny. Vančura s pomocí rad docenta Jana Bedrny, kterého znal ze studií, dokázal Hardtkeho zbavit bolesti a vyléčit ho. Nacistický pohlavár byl svému lékaři vděčný a doktor Vančura vycítil možnost využít kontakt s vysoce postaveným nacistou pro dobro vězňů. Napoprvé se pokusil intervenovat ve prospěch dvou Čechů. Oba dva byli záhy z věznice na Hardtkeho příkaz propuštěni. Ladislav Vančura se proto do dohodě s doktorem Bedrnou rozhodl v léčbě Alberta Hardtkeho na oko pokračovat. Pravidelně docházel do jeho bytu a podával mu neškodné injekce destilované vody s tvrzením, že je potřeba proti onemocnění dále bojovat. Hardtke uvěřil tomu, že je pořád nemocný a svého lékaře nadále potřebuje. Doktor Vančura si tak dokázal na šéfa gestapa udržet vliv až do konce druhé světové války.

„Díky tomu dokázal během následujících pěti let zachránit opravdu stovky lidí. A také si proti sobě poštval hodně členů gestapa, neboť donášel Hardtkemu například o tom, jak někteří gestapáci krutě zacházejí s vězni. Hardtke pak na jeho přímluvu ty nejhorší dozorce nechal převelet jinam,“ vypráví Fišer. Ačkoliv brutalita na českých vězních úplně nezmizela, díky odchodu těch nejhorších dozorců se razantně snížila. Sám doktor Vančura po válce prohlašoval, že právě to byla jeho největší zásluha, jelikož na základě jeho přímluvy byli ti nejhorší gestapáci převeleni pryč z Hradecka.

Ladislav Vančura během let 1940 až 1945 dokázal zachránit nejméně tři stovky lidských životů. Intervenoval za politické vězně, odbojáře, studenty, úředníky i kohokoli dalšího, komu mohl pomoct. Za pomoci českých dozorců ošetřoval tajně vězněné osoby. Českým vězňům pomáhal fingovat nemoci. Zdokumentovaný je třeba případ, kdy byl vězeň s fingovaným zánětem slepého střeva převezen do nemocnice, kde mu chirurg Bedrna udělal povrchový řez. Po několika dnech pacient z nemocnice utekl.

Chirurgická klinika v Hradci Králové po válce potvrdila, že jim Vančura posílal minimálně jednoho, ale většinou více vězňů týdně s předstíranými chorobami, aby se mohli z nemocnice zachránit útěkem anebo se alespoň domluvit s přáteli co dál. Lékař chirurgické kliniky Jan Bedrna později uvedl, že alespoň třetina všech operovaných za války byla dodána Vančurou z věznice a že šlo o operace falešné.
Dalším vězňům zachránil Ladislav Vančura život tím, že jim zařídil pobyt v psychiatrické léčebně. Předával informace, které pomohly řadě lidí k útěku před okupanty. Vězňům radil, jak mají u výslechu vypovídat, aby se dostali na svobodu nebo neskončili na popravišti. Několikrát se mu povedlo prosadit uznání lidí vězněných gestapem za neschopné vazby a jejich následné propuštění. Zprostředkovával také kontakty mezi různými skupinami protinacistického odboje a přes vliv na Hardtkeho dokázal dostat některé české vězně i z koncentračních táborů.

Za svůj život vděčil Vančurovi i již zmíněný světově uznávaný chirurg Jan Bedrna, který byl členem odbojové skupiny na brněnské univerzitě. Ladislav Vančura se dozvěděl, že na Bedrnu vydalo zatykač gestapo v Brně. Informoval ho a zároveň nahlédl u Hardtkeho doma do spisu, ke kterému měl díky ošetřování šéfa gestapa přístup. Bedrnovi poté Vančura poradil, jak má vypovídat, což mu zachránilo život. Po profesoru Bedrnovi je dnes mimochodem pojmenován jeden z pavilonů hradecké fakultní nemocnice.

O život šlo během války několikrát i samotnému doktoru Vančurovi. Na konci války stál v čele odbojové skupiny, která i přes přítomnost německých orgánů zachránila 5. května 1945 přibližně 50 vězňů. O dva dny později Vančuru zatklo gestapo a plánovalo ho zastřelit. Ve chvíli, kdy už stál v kasárnách před zdí, naštěstí popravu zastavil Albert Hardtke.

Po válce obdržel Ladislav Vančura ocenění od ministerstva spravedlnosti za zásluhy v odboji a v roce 1946 dostal československou vojenskou medaili za zásluhy I. stupně od tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše. Po komunistickém převratu v roce 1948 se všechno změnilo. Vančura a jeho rodina byli pronásledovaní za pro svůj vyhraněný protikomunistický postoj a pro majetek, který nashromáždili celoživotní prací. Komunisté doktora Vančuru v červnu 1948 zatkli a uvěznili. V říjnu 1948 byl souzen Mimořádným lidovým soudem ve veřejném zinscenovaném procesu za zločin proti státu a proti majetku. „Na obranu Ladislava Vančury přispěchaly desítky lidí. V soudním spisu je popsaných celkem 62 svědeckých výpovědí. Všichni ti lidé tam vyloženě říkají, že jim doktor Vančura zachránil život, pomohl jim z koncentračního tábora, léčil je zadarmo, předával jim informace nebo zprostředkovával kontakty mezi různými skupinami protinacistického odboje,“ popisuje soud z roku 1948 historik Petr Fišer. Díky všem svědectvím byl Ladislav Vančura nakonec osvobozen.

Ačkoliv se komunisté snažili o to, aby se na doktora Vančuru zapomnělo, zinscenovaným procesem dosáhli úplného opaku. „Díky soudnímu spisu, který do dnešní doby vydržel v archivu, i po 80 letech víme, čeho Ladislav Vančura dosáhl. A to je záchrana více než tří stovek lidských životů,“ říká pětatřicetiletý historik Petr Fišer.

I přes osvobození u soudu nebyl podzim Vančurova života vůbec jednoduchý. Komunisté ho postupně vyloučili ze Sokola, Svazu osvobozených politických vězňů a Svazu bojovníků za svobodu. V roce 1950 byl Vančura zbaven funkce obvodního lékaře s odůvodněním, že „pozbyl důvěry pracujícího lidu“. Před smrtí Ladislava Vančury v roce 1960 přišel on a jeho rodina prakticky o všechen majetek.

Příběh Ladislava Vančury by možná navždy zůstal zapomenut, kdyby historik Petr Fišer při psaní své diplomové práce o historii hradecké vazební věznice nenarazil na soudní spis z roku 1948, který je plný svědectví o Vančurových hrdinských činech. „Po tom všem, co jsme o panu doktoru Vančurovi zjistili, jsem přesvědčen, že si zaslouží nejvyšší státní vyznamenání. Byl to opravdový tichý hrdina. Velice skromný člověk a velký vlastenec, který nepovažoval svoje činy za něco výjimečného. Doktor Vančura se svým životem a svými činy nesmazatelně zapsal do historie Hradce Králové. Troufnu si říct, že neznám větší hradeckou osobnost,“ zakončuje příběh Petr Fišer, kterému se na původní hradecké adrese Ladislava Vančury z roku 1948 podařilo vyhledat jeho dceru Jitku Procházkovou. Díky ní se podařilo ověřit fakta z téměř 80 let starého soudního spisu a dokreslit celý fascinující příběh velkého hradeckého hrdiny.

Tomáš Kulhánek
tomas.kulhanek@salonkyhk.cz
Foto: Archiv Jitky Procházkové