Trénovat Hradec je pro mě výzvou, řekl nový trenér fotbalových Votroků

Máte za sebou bohatou kariéru na hřišti i na lavičce. Pojďme se poohlédnout za tím, na co nejraději vzpomínáte z vaší brankářské éry?
Nejlepší období jsem prožil, když jsem byl v pražské Spartě. Moje hráčská kariéra je v podstatě spojena s dvěma kluby. Pět let jsem tenkrát působil v druhé lize v SK Kladno a dalších pět let ve Spartě Praha. Takže deset let dohromady, což není tak mnoho. Potom jsem se ale zranil a musel jsem kariéru ukončit, když mi bylo asi 32 let, pak jsem se stal trenérem. To období ve Spartě bylo nádherné. Hrál jsem tam v letech 1978 až 1982. Tenkrát to bylo celkem atraktivní, protože se hodně cestovalo. Byli jsme třeba v Jižní Americe, kterou jsme projeli celou, a skončili jsme ve Střední Americe. Byli jsme tam čtyřicet dnů. To už teď není moc možné kvůli termínové listině, kterou tvoří světový fotbal. To se zažije jen jedno za život a mě se to ve Spartě povedlo. 

V trenérské kariéře jste zažil i zahraniční angažmá, trénoval jste v Německu a v Číně. Co jste si z těchto dvou zemí odnesl? Je tam fotbal odlišný od toho našeho?
V Německu jsem byl ve třetí soutěži, což je taková poloprofesionální, v Číně jsem byl v té nejvyšší. Myslím si, že inspirativní bylo hlavně Německo. Asi nejpodstatnější poznání pro rozvoj v kariéře byla rozhodně jejich morálka a smysl pro fair-play. U nás jsme často zaskočeni tím, co dokáže někdo vymyslet za kombinace, aby tomu druhému ublížil. Tam to takhle vůbec nebylo. 

Čína byla ale asi zajímavější z pohledu poznávání jiné kultury, ne?
Nepochybně. Přiznám se, že jsem nebyl jen na hřišti, ale byli jsme i na Velké čínské zdi, na Náměstí nebeského klidu nebo v Zakázaném městě. Na tyto skvosty si člověk musí najít čas, takže když se mi to podařilo, rád jsem někam někam vyrazil. 

Teď jste jako hlavní trenér FC Hradec Králové a vracíte se po několikaleté pauze ke klubovému fotbalu. Co rozhodlo, že jste se vrátil zpátky na lavičku?
Já jsem už v pokročilejším věku, nejen z pohledu trénování. Vůbec jsem tedy nepočítal s tím, že půjdu ještě trénovat. Nicméně fotbal jsem sledoval velice pečlivě a do dneška stále sleduji. Pokud to mám říci stručně, rozhodl covid. Už jsem v důchodovém věku a zjistil jsem, že si člověk nemůže důchod ani pořádně užít, když jsou všude samá omezení a zákazy. Zamyslel jsem se nad tím, že když mi covid brání normálnímu životu aktivního důchodce, prostě půjdu pracovat. Nečekaně jsem dostal nabídku od Hradce Králové, která mě oslovila, protože jsem vždy Hradec považoval za velmi respektovaný klub. V tu chvíli se to pro mě stalo výzvou, nad kterou jsem se zamýšlel, a nakonec ji s radostí přijal. 

Výzva je to určitě i v tom, že přicházíte po trenérovi, který s týmem postoupil do první ligy, což je neobvyklá situace. Zažil jste už někdy v kariéře, že přicházíte po úspěšném trenérovi, a ne po vyhozeném?
To jsem určitě ještě nezažil. Většinou to bývá tak, že dostanete práci někde, kde se nedaří. Rozhodnutí pana Frťaly, že z osobních důvodů už nechce pokračovat, vytvořilo neobvyklou situaci pro mě.

Jaké jsou teď s týmem plány?
Čeká nás poměrně náročná sezóna, protože je tam obrovské břemeno stavby nového hradeckého stadionu. Nebudeme mít žádné domácí prostředí a budeme hrát 35 zápasů venku, což je pro nováčka v první lize těžké. Spoustu hráčů se ještě s první ligou nesetkalo a bez stadionu to pro ně bude o to větší novum. I bez domácích fanoušků v zádech to bude pro nás náročná sezona. Našim cílem je rozhodně se zachránit a adaptovat se. To bude naší povinností. 

Jaké máte zatím dojmy z hráčů?
Tady musím vznést kompliment na adresu bývalého trenéra, protože mužstvo je velmi slušně trénované. Převzal jsem tým, který je v dobré kondici, po herní stránce jsou to šikovní kluci a při nějakém dobrém citlivém doplnění si myslím, že můžeme tuto náročnou misi zvládnout.

Tereza Karanská
tereza@salonkyhk.cz
Foto: archiv FC Hradec Králové