Trocha nostalgie Hradečáky určitě nezabije – 21. díl

To, že život tropí hlouposti, není nic neobvyklého. Mnoho z nás se o tom na vlastní kůži určitě také přesvědčilo. I já mezi ně patřím touto svojí příhodou z let minulých a dalo by se snad říct i dávných. Prázdniny končí, škola opět volá a Mezinárodní strojírenský veletrh v Brně začíná! Jedno velice známé přísloví praví, že všechny cesty vedou do Říma. To však, alespoň v šedesátých letech minulého století v tehdejším socialistickém Československu, neplatilo. Začátek měsíce září patřil moravské metropoli, Brnu, kam se sjížděly autobusové a vlakové zájezdy z celé republiky, aby obdivovaly vystavené výrobky českých a slovenských dělníků, techniků a inženýrů. Město Brno v tomto období žilo na plné obrátky.

Šaliny dopravovaly tisíce návštěvníků do areálu výstaviště. Místní obchody zaplnili nakupující, noční kabaret Rozmarýn a Roxy bar byly beznadějně vyprodány. Populární kavárna U Královny Elišky byla obsazena vídeňskými turisty, kteří si zde pochvalovali pro ně levná a kvalitní vína, a brněnské cukrárny
nestačily doplňovat svůj sortiment vyhlášených sladkostí. Kulturní Brno ožilo, když kapela Gustava Broma, Jožka Černý, vyhlášená dechovka Moravanka a další pořádali svoje vystoupení i několikrát za den, aby byli schopni uspokojit zájem návštěvníků. Zkrátka a dobře, po dobu veletrhu se Brno stávalo hlavním městem republiky a plně to potvrzoval text známé písničky „Brno je zlatá loď“, kterou v pozdějších letech nazpíval Ivan Mládek. Asi Ivan jezdil v září také do Brna. V dnešní době by platilo, že kdo nebyl v září na veletrhu v Brně, není in. No a přesně v tomto duchu jsem se svými kamarády v roce 1964 nasedl v Hradci Králové do zájezdového autobusu Československých hudebních nástrojů prožít si brněnskou atmosféru. A stálo to za to. Můj příběh, co se ten den udál, předběhl o jeden rok slavného oskarového filmového režiséra Miloše Formana. No posuďte sami.

Mám jednoho dobrého kamaráda a ten, když dávají v televizi film režiséra Miloše Formana „Lásky jedné plavovlásky“ z roku 1965, se vždy dívá a říká, že nejvíce se těší na božskou scénu z tohoto velice povedeného filmu. Určitě každý pozná, že se jedná o část, kdy přišla ve večerních hodinách za Jiřím Pucholtem jeho čerstvá známá Hana Brejchová, a protože neměla kam jít spát, rodiče ji tam nakonec nechali. Potom se ale začaly odehrávat nádherné filmové pasáže mezi rodiči Jiřího Pucholta, Josefem Šebánkem a Miladou Ježkovou. To je prostě špičkový scénář tohoto filmu v podání neherců, kteří ve filmu doslova excelovali. Další filmové záběry s Jiřím Pucholtem, jak spí na manželské posteli společně se svými rodiči, opět patřily k vrcholům tohoto díla pana Formana. Hana Brejchová spala ve vedlejším pokoji a slyšela, jak se všichni tři před spaním dohadují na manželské posteli. Jak jsem se již zmínil, film byl natočen v roce 1965. Když v televizi dávají „Lásky jedné plavovlásky“, když mohu, také se podívám a moc se bavím. Rok před premiérou, v roce 1964, jsem totiž zažil něco podobného. Kdyby se to dozvěděl pan Forman, myslím si, že by ještě změnil scénář a dal na moji radu. Můj zážitek je naprosto originální a nikdy jste nikdo z vás nic takového, zcela určitě, nezažili a ani asi už nezažijete. Posuďte sami.

Psal se rok 1964, probíhala „zlatá šedesátá léta“ a u nás v Československu zrovna frčely džíny, šusťáky a Beatles. V září tohoto roku pořádaly Československé hudební nástroje, dnešní PETROF, zájezd autobusem do Brna na Brněnský veletrh a my jsme tam s mými kamarády Mílou Česákem a Vaškem Špinou cestovali také. Byl krásný zářijový den a pravé babí léto mu dávalo příjemný nádech. Vše jsme si tam řádně prohlédli a jako mladí kluci si tam dali i trochu velice dobrého burčáku, takže velká spokojenost a pohoda. Na výstavišti jsme si také poslechli trochu muziky, tenkrát v podání velice populárního brněnského orchestru Mirko Foreta, a po koncertu jsme si ještě na závěr dne šli prohlédnout město Brno.

Na cestu do Hradce Králové jsme si tam dali ještě každý jedno pivo Starobrno a odebrali jsme se na sraz k odjezdu domů. Když jsme potom odjížděli k večeru z Brna směr Hradec, stopla si nás hned za Brnem mladá a velice atraktivní dívka jménem Monika. Byla to blondýna v kratičké minisukni a s delšíma nohama a prosila řidiče, jestli by ji nevzal do Hradce Králové, že je z Prahy a dál že by již pokračovala vlakem. Panu řidiči se asi zalíbila, takže si hned nasedla do našeho autobusu a odjela s námi.

Seděli jsme s kamarády úplně vzadu a ona si to namířila, k našemu překvapení, přímo k nám a sedla si mezi nás. To však holka neměla dělat, protože další hodiny s ní byly naprosto neobvyklé. Monika byla velice sympatická holka a výborně jsme se s ní až do Hradce bavili. Již si nepamatuji, v kolik hodin tenkrát odjížděl poslední vlak do Prahy, ale čím více jsme se blížili k Hradci, tím bylo děvče nervóznější. Když jsme projížděli Býští, už bylo jasné, že ten vlak nestihne. Mezi námi na zadním sedadle začalo velké dohadování, kdo se o ni postará, že ji přece nemůžeme nechat na pospas, a kdo z nás jí sežene nocleh. Kluci mi říkali, že mám dobré rodiče a jestli bych ji nevzal na noc k nám domů. Mně se moc nezamlouvalo přivézt si z Brna domů úplně neznámou holku. Tak se nakonec losovalo, já jsem prohrál a musel jsem jí tedy nějaký nocleh sehnat. Byl jsem tehdy ještě nezkušený kluk, a tak jsem to tedy vzal na sebe a v tom pozdním večeru jsem Moniku celý rozhozený přivedl k nám domů.

Moji rodiče a mladší bratři již leželi v posteli a pomalu to u nás už usínalo. Zazvonil jsem a čekal. Přišla mi otevřít moje matka a samozřejmě byla velice překvapená, koho si to vedu v takových večerních hodinách do našeho bytu. Moniky se hned ptala, kdo je a jak se známe. Když jsem jí říkal, že se známe jenom asi tři hodiny a co se jí přihodilo, Moniky se jí zželelo a pozvala ji dále. Naši tenkrát spali v ložnici na manželské posteli, bratři hned vedle v dětském pokoji a já jsem spal na rozkládacím dvoulůžkovém gauči v obývacím pokoji. Otec vstal z postele a v kuchyni vzápětí naše rodinná rada začala řešit nerudovskou otázku kam s ní. Velice tiše jsem navrhl, že by klidně mohla spát u mě, že mám dvoulůžkový gauč a místa je tam dost. To jsem si ale asi dovolil moc a hned jsem to od matky slízl. Můj otec se tehdy vůbec nevyjádřil, mírně se pousmál a nakonec jsem šel spát do svého pokoje sám.

Další krátké jednání potom proběhlo mezi tátou a matkou a vyšlo z toho resumé, že Monika skončila na manželské posteli mezi mými rodiči. Neuvěřitelné. Můj táta, když chodil spát, si vždy pustil v ložnici Radio Luxenbourg, poslouchal západní muziku a zapálil si cigaretu. Neskutečný zlozvyk a mně, jako celoživotnímu nekuřákovi, z toho jde ještě dnes mráz po zádech. Takže otec vyklepal popelník, řádně vyvětral ložnici, vypnul vysílání stanice Luxenbourg a tato prazvláštní trojice, tedy otec, matka a krásná Monika, která se znala asi hodinu, se na manželské posteli ponořila do tvrdého spánku. Jak se jim tam spalo, o tom jsme doma ale již nikdy nehovořili. Asi Pražanda Monika vypadala opravdu dobře, protože považte, nechat ji přespat mezi sebou, to bylo opravdu zvláštní. Dodnes jsem to nepochopil, jak se moji rodiče tenkrát naprosto zvláštně, ale skvěle zachovali. V té době bylo mému otci čtyřicet let a matce o tři méně.

Ráno jsem ji probudil, udělal snídani, vyprovodil na trolejbus číslo 2 směr vlakové nádraží a krásná Monika odjela v té své sexy minisukni do hlavního města Prahy. Myslím, že to i pro ni byl neopakovatelný a originální zážitek a musela z toho být také pěkně vykulená. Pokud si na tuto příhodu, co prožila v Hradci Králové, ještě v dnešní době zavzpomíná, musí nevěřícně kroutit hlavou, jestli se jí to
snad jenom nezdálo. Samozřejmě, že jsem už o ní nikdy neslyšel.

Pokaždé, když běží film „Lásky jedné plavovlásky“ v TV, si vzpomenu, že jsem vlastně něco podobného zažil i já, a bavím se. Kdyby byl pan Forman na živu a já jsem měl možnost mu tento příběh vyprávět, ani by mi to snad nevěřil a Hanu Brejchovou by ve svém scénáři dal opravdu nakonec do postele mezi Josefa Šebánka a Miladu Ježkovou. A myslím, že by tenkrát špičkový amatérský herec Šebánek byl více spokojen s Hanou Brejchovou než se svým synem Jiřím Pucholtem, který mu neustále bral deku na přikrytí. Byla to opravdu neuvěřitelná příhoda a já si nedovedu představit, že bych se svojí manželkou spal v manželské posteli a můj syn mi do bytu v pozdních večerních hodinách přivedl úplně neznámou dívku na nocleh, kterou jsme nikdy neviděli, a ona by nakonec skončila mezi námi v ložnici.

Nikdy jsem tento můj neobvyklý zážitek ani nikomu nevypravoval, takže tímto to činím poprvé a věřím, že jste se pobavili. Věděli o tom pouze moji kamarádi Vašek Špina, ale ten již není mezi námi, a Míla Česák, který dnes se svojí manželkou Helenou, za svobodna Stojanovou, žije někde v Kanadě na ranči a chodí mu tam kolem chalupy ohromní medvědi, takže má úplně jiné starosti. A na to Brno v roce 1964 by si už možná ani nevzpomenul.

Slávek Trávníček