Trocha nostalgie Hradečáky určitě nezabije - 25. díl

V letošním roce to bude již šedesát pět let, kdy se stali v ročníku 1959/60 fotbalisté Spartaku Hradec Králové mistry ligy. A pamětníci tohoto historického úspěchu stále vzpomínají na toto období a mají v paměti ikonu a velkou oporu týmu Jiřího Hledíka. Tento skvělý fotbalista dosahoval takových výkonů, že kdyby v době, kdy hrával právě on, byly takové podmínky jako v dnešních dnech, zcela určitě by oblékal dres těch nejlepších celků v Evropě. Jiří Hledík odehrál celkem třicet jedna zápasů za národní mužstvo. Měl syna Jirku, narozeného 29. června 1957, ze kterého chtěl mít také fotbalistu, ale protože Jirka měl určité potíže s očima, fotbalista se z něho nikdy nestal a jeho otec to prý tenkrát těžce nesl. Po otci však zdědil sportovního ducha, a tak se věnoval zcela jiným sportům.

Protože ve škole prokazoval velice dobré vědomosti, odešel následně studovat do Prahy na ČVUT obor jaderná energetika. Jiří Hledík ml. dnes bydlí v Dobré Vodě u Českých Budějovic, je ženatý, jeho žena se jmenuje Jindřiška a je ekonomka. Mají spolu dvě děti, dceru Aničku a syna Vojtěcha. Jiří pracuje v jaderné energetice, kam patří Jaslovské Buhunice, Dukovany a zejména Temelín, kde se z něho stal také ředitel sekce inženýring jaderných elektráren.

Jeho koníčky jsou fotografování, lyžování, ale hlavním nábojem je pro něho velice náročný cyklistický ultramaraton, kterému se věnuje asi od svých čtyřiceti pěti let. Dnes je mu šedesát sedm let a za tu dobu získal spoustu vynikajících výsledků v této velice náročné sportovní disciplíně, která patří určitě k těm nejtěžším na světě. Pro představu, vůbec nejobtížnějším závodem na světě je ultramaraton Race Across America, který se jede v USA se startem v Oceanside a s cílem v Annapolis. Závodí se na 4 800 km za dvanáct dní s převýšením 37 000 m a to ještě žádný český závodník nedokázal. Jiří Hledík jel tento závod v roce 2008, kdy mu bylo padesát jedna let, ale ze zdravotních důvodů musel v průběhu závodu bohužel odstoupit. Jeho zatím největším úspěchem v závodech ultramaratonců byly však roky 2008 a 2013, kdy na Mistrovství světa v silničním ultramaratonu Glocknerman se startem a cílem 38 v Grazu v Rakousku – 820 km a 832 km – skončil v kategorii 50+ dvakrát na druhém místě s celkovým časem 53 hodin 23 minut a druhý závod 46 hodin 48 minut. To je jenom malý výňatek ze všech závodů, ve kterých dosahuje za dobu svého závodění v této náročné disciplíně obdivuhodných výsledků. Jezdí též závody na dvacet čtyři hodin a ročně najede včetně všech závodů až 14 000 km. Jíra, jak mu všichni říkají, se ale věnuje také vysokohorské turistice a jeho sportovní výkony jsou na vysoké úrovni.

Přestože Jiří Hledík ml. se nikdy fotbalem nezabýval a prakticky celý svůj život se věnoval úplně jiným sportům, je otázkou, jak by to dopadlo při jeho fyzických předpokladech a vůli, kdyby se nakonec splnilo přání jeho otce a on skončil u fotbalu. Třeba tím přišel český fotbal o dalšího vynikajícího stopera evropských kvalit, kam se řadil svými výkony jeho otec Jiří.

Rozhovor s Jiřím Hledíkem mladším

Jirko, jaké dětství jste prožíval v HK a kam jste chodil do ZDŠ?

Dětství jsem prožil v Hradci na dvorku za domem na třídě Obránců míru, dnes Gočárově ulici. Do základní školy jsem chodil na ZDŠ Pavlíka Morozova ve Farářství. Část dětství jsem strávil i na chatě ve Velkém Vřešťově, kam jsem s rodiči pravidelně jezdil na víkendy. Na jednu stranu jsem byl takový neposeda a pořád jsme s kluky na dvorku něco vymýšleli a hráli. Na druhou stranu jsem dokázal doma trávit stovky hodin s merkurem a později i se stavebnicemi vláčků, které jsem měl moc rád. Aniž bych to tenkrát tušil, oboje skloubilo moje sportovní geny po tátovi s kreativitou, pracovitostí a trpělivostí po mamince. To se potom později zásadně promítlo do mého života.

Vyrůstal jste v rodině slavného fotbalisty, reprezentanta Jiřího Hledíka. Tatínek z vás prý také chtěl mít fotbalistu. Proč se tak nestalo?

Musím se přiznat, že spíš jen tuším, než vím, že by otec takové přání měl. Nikdy jsme o tom spolu takto nemluvili. A kdyby to tak bylo, dalo by se to pochopit. Mnoho sportovců vede své děti od útlého mládí k té sportovní disciplíně, ve které vynikali, nebo alespoň k nějakému sportu. Takovým příkladem byli v Hradci například fotbalisté Pokorný a Černý, kteří si své následovníky vychovali. U nás to tak nebylo, přesněji ani nemohlo být. Příčinou byly moje zdravotní problémy. Od tří let jsem byl postižen těžkým strabismem obou očí, prošel jsem dvěma operacemi, několik měsíců jsem se léčil jako malý kluk v ozdravovně pro slabozraké děti ve Dvoře Králové. S tak špatným zrakem jsem fotbal na výkonnostní úrovni hrát nemohl, tak akorát na dvorku za domem a pro radost. Táta mě párkrát vzal s sebou na trénink na „staré hřiště“ u nemocnice, ale bylo jasné, že v jeho šlépějích nepůjdu. Přesto jsem na sport nezanevřel. Našel jsem si svoje sporty, které mě bavily a kterým jsem se věnoval hlavně na střední škole. Z kolektivních sportů volejbal, nohejbal a hlavně košíková. Z individuálních sportů hlavně běhy na jakékoli vzdálenosti, ale několik let jsem také pravidelně cvičil gymnastiku a skákal jsem na trampolíně. Na toto období vzpomínám moc pěkně; byl jsem vysportovaný, plný elánu a chuti do života.

Kam vedly vaše kroky po absolvování střední školy?

Po maturitě na SPŠ elektrotechnické v Jičíně jsem začal studovat na ČVUT Praha elektrotechnickou fakultu. Bylo to v roce 1976, na který moc rád vzpomínám. V tomto roce jsem odmaturoval a na základě studijních výsledků jsem dostal doporučení na ČVUT, kam mě už tehdy přijali bez přijímacích zkoušek. A třešničkou na dortu bylo vítězství a získání titulu mistra republiky v branně – orientačním běhu družstev. V mých 19 letech mně najednou „svět ležel u nohou“, ale táta to takto neviděl. Ale i s tím jsem se naučil žít. Na vysoké škole jsem bohužel na sportovní život z průmyslovky moc nenavázal. V Praze na studiích mě přitahoval jiný život. Rád jsem se učil. Zejména pak, když jsem si v pátém semestru vybral studijní obor jaderná energetika. Ve čtvrtém ročníku jsem také poznal mojí budoucí ženu Jindřišku. Ta v té době již dokončila studium na vysoké škole ekonomické a v Praze si dělala nástavbu. Brzy jsme se vzali. Já jsem měl díky výborným studijním výsledkům individuální studijní plán a do přípravy na svoje budoucí povolání jsem se s vervou zakousl. Byl jsem rozhodnutý, že budu jaderný inženýr a že chci pracovat na jaderné elektrárně. A ještě na studiích jsem si k tomuto oboru našel profesionální vztah a podle toho poslední čtyři semestry intenzivně studoval.

Jak jste se po škole dostal tak daleko od domova a do tak náročného povolání, jako je práce v jaderné elektrárně Temelín?

Cesta do Temelína byla opravdu dlouhá. Po studiích jsem měl možnost pracovat na Centrále, ale bez váhání jsem dal přednost práci na „jaderce“. V tu dobu se spouštěly bloky na „V2“ v Jaslovských Bohunicích, kde jsem studoval dál a později i stážoval a podílel se na spouštěcích a seřizovacích pracích a uvádění bloků do komerčního provozu. Hned od začátku to byla pro mne velká škola – dostal jsem velmi brzy šanci coby mladý jaderný inženýr uplatnit svoje teoretické a výpočtářské znalosti. Najednou jsem byl v centru dění a rychle se rodilo moje zapálení poznávat nové a nové praktické věci. Práce se mi stala velmi brzy i mým koníčkem! Nepotřeboval jsem žádnou motivaci, našel jsem v sobě pro můj odborný růst mnoho vášně a brzy jsem se tím zcela seberealizoval. Na sport v tu dobu nebyl vůbec čas, ale přiznám se, že ani pomyšlení. Buď jsem byl v práci, nebo s Jindřiškou.

Z Jaslovských Bohunic jsem pak odešel coby připravený jaderný specialista na Dukovany, kde jsem se od roku 1985 podílel na spouštění všech bloků. Protože jsem nemohl ze zdravotních důvodů pracovat jako operátor reaktoru (problémy se zrakem), stal se ze mne postupem času specialista a později i vedoucí inženýr. Na Temelín jsem přišel po spuštění Dukovan, tj. až v roce 1987.

Jak jste v Temelíně začínal a do jakých zařazení jste se postupem let dostal?

V Temelíně jsem pracoval od roku 1987. V dalších letech jsem se věnoval i řízení prací, tvorbě týmů, vedení lidí a dalšímu odbornému růstu včetně výchovy diplomantů a přednášení na vysokých školách. Prošel jsem řadou funkcí od specialisty po ředitele a dnes pracuji jako manažer inženýrského útvaru, který má na starost projekty obou jaderných elektráren a plní roli tzv. Design Authority. Je to již můj 5. pracovní tým, který jsem sestavil a který vedu. V Temelíně jsem toho prožil opravdu mnoho – přípravu údržby, změny projektu, spouštění obou bloků, vytvoření Centrálního inženýringu, přípravu modifikací projektu obou jaderek nebo práce na přípravě dostavby dalších nových bloků. V současnosti připravujeme bloky Dukovan na prodloužení jejich provozu za původně stanovenou mez 30 let.

Kdy jste se rozhodl, že se budete věnovat tak obtížnému sportu, jako je cyklistický ultramaraton?

S cyklistikou jsem začal ve svých 46 letech. Nejdříve jsem začal jezdit s partou cyklistů z Jeseníků a z Brna na Tour de France, kde jsme projížděli kultovní sedla a etapy slavné „staré dámy“. Současně s tím jsem začal jezdit pravidelně maratony české velo série a jezdil jsem na závody 24 hodin nonstop. Přesně v 50 letech jsem se rozhodl, že postoupím o patro výš a začnu se věnovat silničním ultramaratonům. Přirozeně jsem toužil jet na ten nejtěžší na světě na RaceAcross America (RAAM), který je 3.000 mil dlouhý a překonává více jak 55.000 stop převýšení. Byl jsem mnohým za blázna, ale moje nadšení, vytrvalost, elán, vášeň a energie mě nakonec v roce 2012 posunuly na startovní čáru do Oceanside na start RAAM! To už je totální extraliga světového ultramaratonu, kam se rozhodně každý cyklista nedostane. Jen pro vaši představu - na start tohoto závodu v divizi „solo“, na který se musíte kvalifikovat, se v 34 leté historii závodu postavili pouze čtyři Češi a dokončil pouze jeden jediný. Cesta na RAAM byla opravdu dlouhá, přetěžká a trvala ještě několik let, než jsem se k tomu se svým doprovodným týmem připravil a odhodlal.

Za celých 10 let co jezdím světovou ultramaratonskou sérii, jsem v zemích Visegrádské čtyřky nenašel ve své věkové kategorii přemožitele. Snad se jednou stanu inspirací pro ty sportovce, kteří věří v to, že i v takto pozdním věku se dá sport dělat na hodně vysoké úrovni. A já ještě nekončím. Příští roky chci pokračovat p,ostavit se potřetí na start mistrovství světa v rakouském Grazua v kategorii 60+ a bojovat o titul.

Jaké jsou zatím vaše největší úspěchy v této disciplíně?

Ve své kategorii nad 50 let (50+) jsem se stal dvakrát vicemistrem světa na trati Glocknermanclassic (2008, 2013). Vážím si toho, že jsem dokončil v časovém limitu největší evropský extrém RaceAroundAustria. Za úspěch považuji i 1. místo na Euro race zemí Visegradské čtyřky RaceAroundtheCentralEurope (2011). Na RAAM jsem se kvalifikoval do divize „solo“ celkem 4x. Nejvíc ze všeho však lpím na tom, že mě kolo stále baví a že jsem si udržel tu vášeň a nadšení pro tuhle sportovní disciplínu.

Co tomu říkal váš otec, že jste dělal tento sport a jak reagoval na vaše úspěchy, kterých jste dosahoval?

Budu upřímný – myslím, že mu to nic neříkalo, žádný obdiv ani respekt či pochopení pro to neměl. Snad někde v tom nejvíce ukrytém místečku mojí duše se ukrývala naděje, že přeci jenom přijde nějaké uznání, ale tím táta v životě hodně šetřil. Vůbec mu to ale nezazlívám, on takový prostě byl. Občas na tréninku, když jezdím daleko od domova v horách, přemýšlím, jak moc se touha po trošce uznání od mého otce podepsala na tom, proč to vlastně všechno dělám. Nikdy jsem to v sobě neuzavřel. Možná až jednou dopíšu knížku, kterou mám rozepsanou.

Jirko, je o vás známo mezi příznivci vašeho sportu, že jezdíte i do nejvyšších hor – tak které hory a země jste již navštívil?

Na kole to jsou samozřejmě Alpy – Rakousko, Švýcarsko, Francie, Itálie, Německo, Slovinsko a také Španělsko a Mallorca. Nejlepší vrchaři světového ultramaratonu jsou přirozeně z alpských zemí. Pro Alpy jsou charakteristická dlouhá stoupání mající až 30 kilometrů a řada z nich převýšení i více jak 2.000 metrů. Samozřejmě i tady se najdou brutální krpály se sklonem třeba i 25 procent. Často se s nimi musíme na trati závodu vypořádat a věřte, že taková stoupání, jako jsou na trati RaceAroundAustria dlouhé 2.200 kilometrů mající převýšení 30.000 metrů a kterou jedete stylem non stop, jsou pro závodníka absolutní extrém, který v Evropě můžete najít.

U nás jsem projezdil všechny hory – jako Jihočech nejvíce trénuji v Novohradských horách a na Šumavě. Moc rád jezdím do Jeseníků, kde jsou stoupání alespoň trochu podobná, jako jsou v Alpách. Přiznám se, že je to pro mne taková srdeční záležitost a proto do Jeseníků často jezdím na tréninkové kempy před velkými závody.

Určitě si vedete zápisy, kolik kilometrů jste již ve své kariéře najel. Musí to být dosti velké číslo.

Tak to vás, Slávku, zklamu. Nevedu, ale odhadnout to jistě umím. Ale to číslo pro mne není vůbec důležité a už vůbec bych se s ním nechlubil tak, jak to často činí mnoho cyklistů. Cyklistika je fyzicky velmi náročný sport a dvakrát to platí pro vytrvalostní disciplíny, jako jsou ultramaratony. Aby člověk mohl jezdit tak těžké závody dlouhé tisíc a více kilometrů stylem non stop, musí tvrdě trénovat, dřít, testovat, posilovat a závodit. Znamená to minimálně 10 měsíců v roce na kole tak, jak vám to dovolí práce a domácí povinnosti. Pokud tohle nezvládnete, nemáte v evropském a světovém měřítku žádnou šanci na dobrý výsledek.

Na závěr nám prozraďte něco o vaší rodině, a zda vás neláká někdy v budoucnu třeba návrat do Hradce, kde jste prožil svoje dětství?

S moji ženou Jindřiškou máme syna Vojtu a dceru Aničku. Jindřiška byla a stále je pro mne skvělý životní partner a velká inspirace. Hodně jsem se od ní v životě naučil. Za vše, co pro mě udělala, si ji velmi vážím. Vojta vystudoval obor diplomacie na VŠE v Praze. Dnes je mu 38 let a letos v létě se oženil. Pracuje v OSN na Centrále a momentálně žije a pracuje se svojí ženou Sorayou v Německu. Ještě jako malý kluk si hrál s počítačovým modelem jaderné elektrárny a vypadalo to, že právě on bude reaktor jednou řídit. Když mu bylo 17 let, odletěl na rok studovat do Colorada na střední školu a po roce se nám vrátil dospělý chlap, který už si pomalu a jistě šel svojí vlastní cestu. Zkrátka už tehdy, a tak brzy, z něj vyrostla osobnost. Anička se narodila v roce 1989. Vystudovala střední odbornou školu reklamní a uměleckou, obor management ve fotografii. Jde si svojí cestou, na které stále hledá a zkouší, co by ji nejvíce v životě bavilo. A tak prošla kurzem cvičitelky jógy, vizážistky a chystá se na kurz kosmetičky. Dnes žije v Praze se svým přítelem Matějem a stará se o našeho zlatého retrívra Joše. Dříve často jezdila do Hradce za mojí maminkou Anežkou.

A jestli bych se do Hradce někdy vrátil? To by nebylo vůbec jednoduché rozhodnutí. Hradec mám opravdu moc rád, je to krásné město, vždy se mně líbila jeho architektura a atmosféra, kterou toto město mělo a má. Nikoho tu ale neznám, nemám tu prakticky žádné vazby. Daleko více to do Východních Čech táhne Jindřišku, která pochází z Úpice, z kraje bratří Čapků. Ten opravdu oba milujeme stejně tak, jako Krkonoše a jejich okolí. Jsme zkrátka patrioti, a jak se říká „nikdy neříkej nikdy“. Takže kdo ví….

Slávek Trávníček