Trocha nostalgie Hradečáky určitě nezabije – 4. díl

Hotel Paříž – byla zde kavárna, restaurace, jídelna, herna a hotelové pokoje – byl u nás v Hradci Králové velice oblíben a chodila sem směsice různých lidí a zájmů. Např. do oblíbeného výčepu na stojáka sem každý den přicházeli milovníci piva a pravidelní návštěvníci, jakými byli zejména taxikáři, řezníci, úředníci, právníci, kominíci, různí řemeslníci a milovníci piva dalších povolání. Zde se dalo dozvědět a sehnat vše od řemeslnických prací až třeba po rady právnické, a kdo sháněl třeba nedostatkové zboží jako např. játra, barevný televizor nebo kolo, v Paříži ve výčepu vše určitě sehnal. Řešil se tu fotbal, hokej, holky, politika a vše další, o čem se v hospodě nejvíce povídá. Někdy tam bylo tak plno, že číšníci, kteří tam chodili pro pivo pro hosty v restauraci, měli problém se do nevelkého výčepu vůbec dostat. To potom musel zasáhnout vrchní číšník Pepa Šrajer a začal to tam rovnat. Za chvilku ale přišli další hosté a opět tam nebylo k hnutí. Bylo to tam jako na perském trhu, ale bylo tam moc dobře a pivo od výčepního Pepíčka Klímy chutnalo náramně. Pány Šrajera a Klímu znal každý pravidelný návštěvník této restaurace a byli zde oba velice oblíbeni. Pepa a Pepíček, jak jim tam štamgasté a zaměstnanci Paříže říkali, byli důležité osoby tohoto podniku a prostě tam patřili.

Právě výčepní Josef Klíma (narozen 1. 1. 1941) zde strávil celou svoji profesní kariéru. Přišel sem ve svých 14 letech jako učeň číšník a působil zde dlouhých 38 let svého života. Začínal tady 15. 9. 1955 a skončil k 31. 10. 1993, kdy vlastně tento proslulý hotel Paříž společně s vedením zavíral. Zde se také seznámil i se svojí manželkou Marií Klímovou (roz. Kokešovou), která zde byla také nějaký čas zaměstnaná. Spolu s panem Klímou se postupně za výčepem vystřídali také pánové Václav Svoboda, Josef Svíčka, Václav Hes (pozdější vedoucí Hradní vinárny na Starém městě) a další. Za celou dobu, co zde výčepní pan Josef Klíma pracoval, se tam vystřídalo tolik zaměstnanců, že si ani podle jeho slov nejde na všechny vzpomenout. Začínal v herně jako obsluha a poté přešel do výčepu, kde potom působil mnoho let, ke spokojenosti návštěvníků a milovníků piva. 

Dlouholetým úspěšným vedoucím hotelu Paříž byl pan Josef Málek, který tam měl i svoji manželku Emílii, která tam působila jako pokladní. Pan Málek byl přísný šéf, který vyžadoval naprostý pořádek, ale mezi zaměstnanci byl velice oblíben, a když bylo potřeba, tak jim vždy podle jejich zásluh pomohl. Pracovali zde postupně číšníci Josef Šrajer, Josef Rufer, František Rašín, Erik Auer, Zdeněk Pokorný, Milan a Vilda Mezsárošovi, Jiří Košťál (jeho manželka byla provozní Marie Košťálová), Josef Bajer, Milan Netík, Karel Backo, Jan Šindelář, Sváťa Popek a další a další. Servírky – Marcela Volejníková, Miluška Bažantová, Irena Švarcová a další. Kuchaři – Emil Šolc a jeho manželka Marie Šolcová, Mirek Lán, pánové Mihulka, Felgr a spousta jiných. Jako topič zde byl pan Mikuláš, pan Stanislav Šimek býval údržbářem a na lednice chodil jako opravář pan Pulpán. S hotelem Paříž byli propojeni i taxikáři Jaroslav Petříček a Miroslav Barták.

Ale vůbec nejznámější osobou Paříže byl v té době holka pro všechno Jirka Honl, po Hradci zvaný Prskavý Jirka. Jirka tam často sloužil jako poslíček a rád zařizoval pro zaměstnance různé služby – stál třeba fronty na lístky do kina, chodil kupovat zaměstnankyním i dámské hygienické potřeby a často tam prý v obchodě ženskou frontu předbíhal. Někdy Jirka prováděl úkony velmi úsměvné, ale ve své podstatě velice smutné. Jednou nesl faktury na ředitelství RaJ do Avionu a cestou je prý všechny k nelibosti úředníků ředitelství rozkousal. Ve všech hospodách, kam přišel, mu výčepní vždy natočili jeho oblíbený šnyt a Jirka byl všude velice spokojen. V Paříži, když mu zadali nějaký úkol, při práci hlasitě nadával na prezidenta Husáka a další tehdejší nejvyšší představitele státu. Jirka si to tenkrát prostě mohl dovolit, i kdyby tam měli schůzi třeba komunisté v čele se soudruhem Františkem Tesařem. Bylo o něm také známo, že když měly Restaurace a jídelny nějakou konferenci, Jirka se vždy dostavil v čistém obleku, dobře naladěn a promluvil tam ke spoluzaměstnancům a podle svědků prý velice dobře a vždy sklidil veliký potlesk. Tolik tedy stručně o populární postavičce Paříže a celého Hradce Jirkovi; budiž mu země lehká.

V hotelu Paříž byla také hezká a útulná jídelna, která byla hojně navštěvovaná a hlavně zásluhou vrchního číšníka pana Josefa Rufera si udržovala vždy určitou úroveň. Hodně lidí, kteří tam v té době chodili na oběd, panu Ruferovi jinak neřekli než Chruščov. Jeho podoba s nejvyšším představitelem Sovětského svazu Nikitou Sergejevičem Chruščovem byla opravdu neuvěřitelná. Pan Rufer, to byla uznávaná stará škola a lidé do Paříže rádi chodili jak na obědy, tak povečeřet. Kuchaři, pánové Šolc, Mihulka a Lán, byli zárukou, že hosté odcházeli z této jídelny spokojeni.

V Paříži se také odehrávaly svatby a další různé společenské akce. Bývalý výčepní pan Josef Klíma také vzpomíná na různé slavné osobnosti, které tento podnik navštívily nebo v něm nocovaly. Byl to např. Karel Gott, Eva Pilarová, Michal Tučný, Miroslav Horníček a další a další. V Paříži bylo vždy rušno a stále se tam něco dělo. Pravidelným návštěvníkem restaurace byla i známá postava Hradce Králové bohém Eda Řezáč, který když měl náladu a chtělo se mu, byl zaměstnán jako zřízenec ve zdravotnictví. V té době už vrchní číšník Josef Šrajer odešel do důchodu, nepracoval v restauraci a stal se z něho pan recepční. Protože se oba pánové spolu velice dobře znali, dosti často se stávalo, že Eda Řezáč dal recepčnímu dvacku a ten potom zahlásil rozhlasem do kavárny, že doktor Eduard Řezáč má v recepci důležitý telefon. Eda poté pomalu vstal a pomalým krokem se loudal na chodbu do recepce. Když se potom vrátil ke stolu, dámské společnosti suše oznámil, že musí jít do fakultní nemocnice k důležité operaci. Dámy u stolu zpozorněly, ale horší to bylo vždy s placením, neboť Eda celý svůj život prakticky nepracoval a moc těch peněz nikdy neměl. Rádi ale panu doktorovi útratu zaplatily, když tak spěchal. Jindy zase z něho recepční Šrajer udělal pilota a Eduard v hotelu Paříž tenkrát takto balil holky.

Zcela jiný druh návštěvníků, spíše starších a mnohdy lecčíms zajímavých, navštěvoval hernu, kde se hrály karty a další různé hry. Taková atmosféra, jaká panovala v této herně, dnes už nikde v Hradci Králové neexistuje. Hned vedle byla kavárna, kde se velice příjemně sedělo; byly tam boxy, které jí dávaly důstojný, ba až noblesní řád. V této kavárně pracoval i známý hradecký číšník elegán Sváťa Popek, který své řemeslo ovládal dokonale. Na place se pohyboval naprosto profesionálně s noblesou a vždy byl perfektně oblečený a naladěný; tak, jak by měl správný číšník vždy ve svém zaměstnání vypadat. Je to velká škoda pro naše město, že ta stará dobrá Paříž již neexistuje v takové podobě jako dříve; právě takový podnik s touto tradicí Hradečákům přímo ve středu města dnes moc chybí. Pro pamětníky, kteří dnes  chodí kolem tohoto domu, je to vždy určitě nostalgická vzpomínka na dobu, kdy chodili k panu Josefu Klímovi do populárního výčepu na dobrou Plzeň nebo na kus řeči s kamarády. Ty časy se však bohužel už nevrátí. Dnes procházejí bývalí štamgasti kolem drogerie, ale tam tak dobré pivo, jaké jim tenkrát točil jejich oblíbený výčepní Pepíček Klíma, už určitě nedostanou.

Slávek Trávníček