Trocha nostalgie Hradečáky určitě nezabije – 9. díl

Na fotbal u nás v Hradci Králové chodím již mnoho let, a tak těch hezkých, ale i horších vzpomínek mám na naše černobílé kluky spoustu. Počítám se mezi pamětníky, a protože jsem se mezi fotbalisty celý život pohyboval, zavzpomínám na dobu již hodně dávnou. Hodně jsem chodil na staré hřiště i na tréninky a přátelské zápasy, a tak mi vzpomínky z těchto let ještě zůstaly v hlavě. Především díky mému dědovi Josefu Trávníčkovi, který mě přivedl na můj první fotbal, právě na staré hřiště, na kterém jsem jako kluk viděl jeden nezapomenutelný zápas.

Když Hradec postoupil do 1. ligy v roce 1956, hrál svůj první ligový zápas se Slovanem Bratislava s výsledkem 3:0. Fantastický výkon tenkrát podal Zdeněk Macek, který brankáři Schrojfovi nastřílel 3 branky. Viděl jsem tam také poprvé velkou osobnost v naší brance Frantu Matyse, který mě hned upoutal svým přehledem v trestném území, které naprosto ovládal. Jako klukovi se mi líbilo, jak se často během zápasu, když míč přeletěl nad jeho brankou, houpal na břevně své branky. Útočníci soupeře se před ním vždy měli na pozoru, protože Matys šel vždy do střetu s kolenem dopředu. Jako druhý brankář zde působil dlouhá léta Vondrouš, který hrál výborně i házenou za Ikar Kukleny jako útočník.

Vzpomínám na oporu štíhlého a dlouhého dvoumetrového stopera Chobota (pozdějšího trenéra) a střelce Pičmana na pravém křídle, když přišel do Hradce jako posila z pražské Slávie. Byl rychlostně na výši, výborný střelec, elegantní a hezky se na něho po fotbalové stránce koukalo. Nepřehlédnutelný byl také sympatický Franta Malík, velice populární postava hradeckého fotbalu, který bavil lidi jak na hřišti, tak i ve městě, když tam projížděl na svém kole s oválným převodem a velkými řídítky. Samozřejmě tam byli i další opory, jako
např. Andrejsek, Štěrba, Krejčí a další. Na místě levého obránce s trojkou na zádech hrával v tomto týmu Karel Mach a byla to taková rarita, která se dnes už nikde nevidí. Obránce Mach hrával také za Pardubice 1. hokejovou ligu, a tak když zápas v Hradci skončil, hned upaloval do Pardubic, aby stihnul začátek zápasu a odehrál další ligový zápas, tentokrát
hokejový.

V dalším soutěžním ročníku 1957 se hrálo tenkrát tříkolově až do jara 1958 (přechod na podzim−jaro). Přestože byl v Hradci kvalitní tým, sestoupili jsme nakonec do 2. ligy. V tomto období k nám přestoupil pozdější velice úspěšný brankář Jindřich Jindra z Přeštic, který do Spartaku přišel hned z vojny z Dukly Kostelec nad Orlicí. V té době zde byli 3 brankáři Matys, Mokrohajský a již zmíněný Jindra. V soutěžním ročníku 1958/59 však Hradec silně oslabil, když odešli z týmu opory Mokrohajský, Štěrba, Šindelář, Chobot, Mach, Šubrt, Karel
Dvořák, Šimonek a Jahoda. Přestože měl Spartak velice zúžený kádr, za trenéra Sedláčka si vedl velice dobře a se stoperem Pičmanem, který na tomto postu předváděl fantastické výkony, jsme postoupili opět do 1. ligy.

Do Hradce přišli v tomto soutěžním ročníku na přestup pozdější velké opory, fotbalisté Runštuk z Třebechovic, Černý a Tauchen z Náchoda. V dalším soutěžním ročníku 1959/60 jsme nastoupili s nevídanou posilou, reprezentantem Jiřím Hledíkem ze Spartaku Sokolovo (dnes Sparta), který tímto přestupem doslova udivil veškerou fotbalovou veřejnost v naší republice. Zdeněk Pičman přešel na své místo levého obránce a tím pádem jsme hned měli jednu z nejlepších obranných řad v lize. O tomto ročníku, který jsme jako nováčci soutěže velice překvapivě vyhráli, se toho napsalo již tolik, že je zbytečné se o tom dále rozepisovat.
Na dnešní dobu je to neuvěřitelné, s jakým úzkým kádrem jsme tento ročník absolvovali. Většinu zápasů jsme odehráli i s druhým brankářem v 17 lidech a děly se tam takové věci, kterým by dnes nikdo ani nevěřil. Jednou mi Jožka Buránský vypravoval, že cestovali vlakem k mistrovskému zápasu do Prešova a Franta Malík přišel na nádraží bez kopaček. Trenér Zástěra se tenkrát prý hrozně naštval a poslal na staré hřiště Frantu pro kopačky, kterému potom samozřejmě ujel vlak, a tak cestovali na těžkou půdu na Slovensko s druhým brankářem ve 13 lidech. Zní to jako pohádka, ale Hradec tam neprohrál a Franta Malík po návratu dostal od trenéra řádně vynadáno.

Určitě si spousta pamětníků vzpomene, že někteří naši fotbalisté měli nějaké přezdívky. Kdo z vás ví, jak vznikla přezdívka Zdeňka Krejčího, kterému se po celou dobu jeho působení jako hráče i trenéra všeobecně říkalo Bochník? Franta Malík byl zase známý pod přezdívkou Atomové křídlo. Miroslavu Andrejskovi se nějaký čas zase říkalo, pro jeho chůzi a běh, Chaplin, ale tato přezdívka se nakonec neujala. Někdo to musel vymyslet, ale to určitě nikdo z vás nebude vědět. Jednou kopal Krejčí trestný kop a tak nějak to divně podkopl, že to přeletělo vysoko branku a balon letěl−neletěl. Ten dotyčný poznamenal, že balon letí jako bochník, a už měl Krejčí přezdívku. Malíkovi zase při jeho rychlém útočení říkal, že Franta řádí jako atomové křídlo, a bylo hotovo. Ten, kdo to vymyslel, byl v té době student Fakulty tělesné výchovy při UK v Praze, pozdější pan profesor a ředitel Gymnázia Boženy Němcové, můj dobrý kamarád Vladislav Král. Tyto dvě přezdívky se tak rozšířily a zdomácněly po fotbalovém Hradci, že kdo je Bochník, věděl každý hradecký fanoušek a Láďovi Královi za to dík.

Škoda, že už nežije pan Krejčí, určitě by stálo za to se ho na to zeptat, jestli ví, kde to jeho pojmenování Bochník vzniklo. Určitě by to nevěděl. Láďův otec byl profesor Miloš Král, který učil na Gymnáziu J. K. Tyla a nikdy v životě nebyl na žádném fotbale. Jednou ho Láďa vzal s sebou na staré hřiště a on prý koukal jak Alenka v říši divů. Přišel tam ustrojený, tak jak chodili na fotbal pánové z Poláčkova filmu Muži v offsidu, a když jsme dali gól, fandové panu profesorovi sundali klobouk a házeli s ním do vzduchu. Pan profesor Král byl ze začátku z toho dost špatný, ale během průběhu zápasu si na to zvyknul, a když šli potom s Láďou domů, tak mu otec povídal: „Láďo, moc se mi to líbilo a už se nedivím, proč stále chodíš na ten fotbal.“

Byla to nádherná doba s úžasnou atmosférou v hledišti. Pamětníci vzpomínají, že pomezní rozhodčí to neměli vůbec na starém hřišti jednoduché a stávalo se, že dostali občas i deštníkem po zádech, když se hradeckým fandům nelíbil jejich výkon. Kdo tuto dobu nezažil, tak by ani nevěřil, v jakých kabinách se fotbalisté převlékali a jak to nad nimi dunělo z dřevěné tribuny, že ani nebylo pořádně slyšet trenéra, jak uděluje pokyny před zápasem. Hradec hrál potom PMEZ, ale vše podstatné je též notoricky známo. Byla to nádherná doba a krásně se na ni vzpomíná.

V dalším období se potom přešlo na Všesportovní stadion v Malšovicích, kde byla úplně jiná atmosféra a našim fotbalistům se zde již tak dobře nehrálo jako na starém dobrém škvárovém hřišti U Nemocnice. Velká vzdálenost hlediště od hřiště začala postupně vadit asi každému fanouškovi. Jak jsem se již zmínil, s přechodem na nový stadion jsem jako kluk chodil pravidelně i na hřiště do Malšovic. Velice jsem obdivoval Ladislava Pokorného, který toho uměl s balonem hodně, a stávalo se často, že začal u jedné branky žonglovat s míčem oběma nohama, hlavičky, záda, a tak šel k druhé brance a nazpátek a míč mu nikdy nespadl na zem. Byl to vynikající technik a myslím, že snad nejlepší, jaký kdy v Hradci byl.
Když jsem se ho jednou ptal, kde se toto naučil, tak mi odpověděl, že byl v roce 1956 na zápase ČSR−Brazílie v Praze na Strahově a tam prý všechno viděl při rozcvičování Brazilců a od té doby to potom sám předváděl. Byl známý i tím, že absolutně dodržoval životosprávu, a když jsem se později ptal jejich maséra Ládi Kopeckého, jestli to tak opravdu bylo, tak jsem se dozvěděl, že jeho nejoblíbenějším pitím byla limonáda a k tomu tatranka.

Pokud se něco mezi fotbalisty slavilo, pan Pokorný prostě nikdy nepil alkohol. V květnu 2018 jsem byl na setkání bývalých hradeckých fotbalistů a povedl se mi tam unikátní snímek pana Pokorného, jak drží půllitr s pivem a moc si pochutnává. Hned jsem k němu přišel, vyfotil ho a říkal jsem mu: „Pane Pokorný, kdyby vás dnes viděli vaši spoluhráči Jindra, Hledík, Pičman, Michálek nebo Andrejsek, tak by si mysleli, že se vám snad něco stalo.“ Moc se mu to ode mě líbilo, spokojeně se usmíval a pochutnával si na pivu.

Jednou mi zase s úsměvem pan Pokorný vypravoval, že Franta Malík byl takový exot, že byl schopen na starém hřišti při mistrovském zápasu při hře u plotu ještě balit holky. A ještě k tomu dodal, že když hrál Hradec s Duklou Praha, levé křídlo Franta Malík prokecal s pravým obráncem Šafránkem dlouhé minuty zápasu. Poslední mušketýr a velká legenda našeho mistrovského týmu Ladislav Pokorný bohužel zemřel 18. ledna 2023 v nedožitých 88 letech, právě v ten den, kdy se postavilo první lízátko na novém stadionu, takže otevření nového stadionu se bohužel nedočkal.

Někdy si i vzpomenu na vynikajícího fotbalistu Rudolfa Tauchena, na kterého jsme my kluci, co jsme milovali fotbal, koukali jako na Boha. Ruda, když šel po městě tou svojí chůzí s rukama od těla, tak šel pan Někdo a my jsme procházeli kolem něho s otevřenou pusou. V té době by mě ani nenapadlo, že až mi bude o něco víc roků, tak se s Rudou budu znát osobně a nějaké pivo spolu vypijeme. Rudolf Tauchen byl velice slušný a skromný člověk, kterého musel mít každý rád, jak lidsky, tak i fotbalově. V té době by se uplatnil v každém našem ligovém mužstvu. Své fotbalové fanoušky zarmoutil v roce 2001, když v pouhých 61 letech zemřel.
Dalším nepřehlédnutelným fotbalistou byl elegán Edmund Schmidt, který přišel do Hradce z Hronova jako dorostenecký reprezentant v roce 1962 a hned začal hrát v tomto mužstvu ještě nedávno ligových přeborníků. Když se Eda potom vrátil domů z vojny, stala se z něho na dlouhá léta opora hradeckého týmu, a dokonce si zahrál i ve dvou zápasech za národní mužstvo ČSSR. Ten první se odehrál na slavném Wembley, kde nastoupil v roce 1966 proti Anglii, která se v tomto roce stala mistrem světa s výsledkem 0:0, kdy Anglie nastoupila v té nejsilnější sestavě. Eda byl též v Hradci velice oblíbený a vždy slušný a skromný fotbalista.
V mistrovském mužstvu Spartaku Hradec Králové však působili dva fotbaloví reprezentanti Jiří Hledík a Zdeněk Pičman, kteří měli takovou výkonnost, že by si v té době zahráli v těch nejlepších evropských mužstvech. Bohužel v těch letech to nebylo vůbec možné, a proto dohráli svoji úspěšnou a bohatou kariéru v Hradci Králové. Hradečtí fanouškové je oba milovali. Těch dalších výborných fotbalistů mistrovského celku Spartaku Hradec bylo samozřejmě ještě více a byli to například střelec Milouš Kvaček, tvůrce hry Zdeněk Krejčí − Bochník, útočník a pozdější obránce Jiří Černý, brankáři Jindřich Jindra a Milan Paulus, útočník Zdeněk Macek, levonohý záložník Miroslav Michálek a další. Takoví fotbalisté, jací se sešli v tomto památném mistrovském ročníku, se scházejí, jak se říká, jednou za 20 let.

Jak jsem se již zmínil, mistra ligy získali tito fotbalisté prakticky v 17 lidech. Brankáři – Jindra, Paulus, obránci – Andrejsek, Hledík, Pičman, záložníci – Krejčí, Michálek, Runštuk, útočníci – Macek, Malík, Kvaček, Pokorný, Černý, Buránský, Tomášek, Čermák a Tauchen (od 1. 10. 1959 vojna Dukla Praha). My pamětníci máme stále před očima také ročník 1972/73, kdy jsme porazili v Malšovicích 3:2 před 33 000 diváky pražskou Spartu, když našimi střelci byli Lubas, Kuchař a Schmidt. Tento zápas, to byl takový zážitek pro hráče i pro diváky, že se o něm i po padesáti letech mluví po hradeckých hospodách až do dnešních dnů. Ale o tom třeba zase příště.

Slávek Trávníček