Trolejbus má velké výhody a jeho budoucnost je zajištěná, říká Daniel Ditrych

Někdo sportuje, jiný je třeba sběratel, další se potápí nebo létá a vy jste propadl trolejbusům. Co stálo u zrodu tohoto vašeho zájmu?
Má to rodinnou vazbu, protože dědeček celý život řídil trolejbusy v Pardubicích. Už od dětství jsem s ním jezdil. Když mi byly tři roky a nikdo nebyl ve voze, držel jsem se tyče a šlapal na pedály jízdy. Navíc mě děda občas s sebou bral do vozovny a pro mě bylo něco neuvěřitelného dívat se na seřazené trolejbusy. To všechno pro mě byl prvotní impuls a láska k trolejbusům přetrvala až do dneška.

Čím vás tak k sobě přitáhly?
Určitě svou tichou elektrickou elegancí. Je to moderní a technicky vyspělý dopravní prostředek, který dotváří kolorit města a pozvedá ho na vyšší úroveň.

Dá se říci, že naplňují váš život?
Ano, naplňují, je to příjemný relax. Je asi dobré, že to není moje zaměstnání, odpočinu si u toho, můžu se kochat tím dobrým a hezkým.

Zmínil jste eleganci tohoto dopravního prostředku. Zajímala vás i technická stránka jeho provozu?
Hlavní byl samozřejmě vzhled a design, například, že v každém městě se používá na trolejbusy jiný lak. Technická stránka mě také zajímala, jako třeba trolejové vedení, systém výhybek, jejich ovládání, pokrytí města trolejovou sítí, vytíženost trolejbusů, jak fungují v provozu a podobně.

Součástí vašeho zájmu je určitě i jejich historie. Které období je pro vás v trolejbusové dopravě u nás nejpřitažlivější a proč?
Nejbližší je mi období mého raného dětství na konci 80. a na začátku 90. let. Tehdy jezdily trolejbusy Škoda 9Tr a 14Tr, které jsou pro mě nejhezčí už proto, že provázely začátky mé cesty. Moc se mi také líbí období první republiky, kdy v Praze začaly, tehdy ještě vlevo, jezdit trolejbusy od roku 1936. Stihla se postavit jedna trolejbusová trať a druhá těsně po německé okupaci na levém břehu Vltavy a ty mě zajímají hodně. Mám doma publikaci, která se tomuto období věnuje. Zajímavostí je, a o tom mi vyprávěl můj děda, že trolejbusy po válce vjížděly i na Václavské náměstí. Vždy, když jdu z metra od Muzea směrem na Můstek, dívám se směrem do ulice, kudy jezdily.

Máte nějakou oblíbenou značku?
Za první republiky to byl trojlístek Škoda, Tatra a Praga. Mně osobně je nejsympatičtější trolejbus Praga TOT z roku 1936, který zahajoval dopravu v Praze. Tento trolejbus se mimochodem dochoval do dnešních dnů, je zrekonstruovaný, aby se mohl vystavovat, ještě chybí dokončit pohon. To je skutečně nádherný kousek ve stylu art deco z pozdní secese. Je to unikát a až bude v provozu, bude to perla.

Pokud vím, stal se z vás takzvaný šotouš, tedy člověk, který má zálibu ve fotografování veřejné dopravy. Kolik fotografií obsahuje vaše sbírka?
Ano, jsem šotouš a lítám v tom až po uši. Moje sbírka obsahuje tisíce fotografií, které postupně třídím. Mám také mnoho publikací o trolejbusech, a to i o zahraničních.

Kde všude jste v republice fotil?
Ve všech trolejbusových provozech. Je jich celkem čtrnáct včetně Prahy, kde byl obnoven v roce 2017. Je to náročné na čas, nejblíže jsou provozy v domovském Hradci Králové a Pardubicích, občas zajedu do Jihlavy, Prahy, Ostravy, Ústí nad Labem a teď nedávno jsem se po čtyřech letech vrátil do Mariánských Lázní.

A co v zahraničí? Kam jste se vypravil?
Už od střední školy se v Hradci scházíme jako fandové trolejbusů a říkáme si Sdružení pro elektrickou trakci. Jsme tedy parta sedmi nadšenců do trolejbusů a vyjíždíme společně na výlety. V roce 2007 jsme jako vysokoškolští studenti například vyrazili do Švýcarska, kde jsme projeli největší města. Byli jsme také například v Německu, Švédsku, Norsku, Polsku, Maďarsku, na Slovensku, vlakem jsme projeli Ukrajinu a evropskou část Ruska, prostě všude tam, kde jezdí trolejbusy.

Existuje nějaká země, která je v této oblasti evropskou nebo dokonce světovou jedničkou?
Jednoznačně Švýcarsko. Je tam velmi dlouhá tradice této dopravy už od 30. let minulého století, kterou stále rozšiřují. Mají mnoho provozů, kde jezdí trolejbusy dlouhé pětadvacet metrů. V této zemi pořád vyrábějí autentické trolejbusy, zatímco u nás se k výrobě používají autobusové karoserie, protože už se to ekonomicky nevyplácí.

Nechystáte se zmapovat tento druh dopravy i za oceánem, v Americe a Kanadě?
Kamarádi z našeho sdružení, na něž se nabalili další z celé republiky, jezdí za trolejbusy po celém světě, byli v Japonsku, Severní Koreji a v USA. Například Jan Marek, původem z Hradce Králové, který žije v Praze, zajišťuje všechny výjezdy do zahraničí. V březnu jsme byli v maďarských městech Budapešť a Szeged a také ve francouzském Lyonu. Amerika a Kanada jsou mým snem, ale naráží to na mé časové možnosti. Věřím ale, že se to jednou určitě stane.

Jaká je úroveň trolejbusové dopravy v České republice?
Úroveň je město od města různá. Záleží na tom, jací srdcaři pro tento druh dopravy jsou na magistrátech. Město tuto dopravu objednává, financuje a záleží také na spolupráci s dopravním podnikem. Myslím si, že potenciál v republice máme, ale všude je v tomto směru stále co zlepšovat.

Jaký byl váš dosavadní největší trolejbusový zážitek?
Byla to jízda trolejbusem na Krymu, když jsme byli v roce 2010 s kamarády na Ukrajině. Projeli jsme tam celou trať ze Simferopolu přes tamní hory až na Jaltu. Je to nejdelší trolejbusová linka na světě a měří téměř devadesát kilometrů. Jeli jsme skoro tři hodiny trolejbusem Škoda 9Tr, téměř před rozpadnutím a u nás z provozu vyřazeným už v polovině 90. let. Byla to tedy poměrně náročná jízda, ale myslím, že stála za to. Další velký zážitek se odehrál v roce 2012 v ruském Krasnodaru, kde jsme jeli tak zvanou scepkou. To bylo v té době právě v Rusku a na Ukrajině hodně rozšířené trolejbusové vozidlo. Šlo o dva standardní dvanáctimetrové trolejbusy spojené pevnou tyčí, kdy se řízení přenášelo z jednoho volantu do druhého s tím, že řidič byl v prvním trolejbusu. Bylo zajímavé sedět v druhé soupravě, jet a dívat se na opuštěné stanoviště řidiče. Scepky jsme tehdy zažili krátce předtím, než byly staženy z provozu.

Jaké pocity vás, jako vášnivého vyznavače trolejbusů, provázejí, když v něm jedete nebo vás jenom míjejí na ulici?
Když mě míjejí na ulici, vždy se podívám, jaké mají evidenční číslo a o kterou linku jde. Pokud v něm jedu, sledují interiér i okolí a hledám nejhezčí místo, kam bych se mohl pěšky vrátit a trolejbus nafotit.

Měl jste někdy příležitost je řídit?
Zatím neměl. Jednou bych to chtěl zkusit, ale nejdříve si musím udělat příslušné řidičské oprávnění.

Nikdy jste neuvažoval o tom, že byste se jim věnoval profesně?
Uvažoval jsem o tom před lety, když jsem přecházel z jedné práce do druhé. Tehdy jsem si říkal, jestli bych to nezkusil, ale nakonec jsem zůstal u geodézie.

Jakou budoucnost má tento druh dopravy?
Dnešním trendem je elektromobilita, což trolejbus splňuje už více než sto let. Je tedy elektromobilní od začátku a nevylučuje škodlivé zplodiny jako autobus. Navíc trolejbusům hodně pomohly moderní baterie, které jim umožňují jezdit i do míst, kde by nebylo ekonomicky výhodné stavět trolejové vedení. Když je celá trasa pod trolejemi, mohou jezdit prakticky nonstop. Trolejbus má tedy podle mě stále své velké výhody a věřím, že jeho budoucnost je zajištěná.

Co je vaším trolejbusovým snem?
To je už zmíněná návštěva severní Ameriky a také to, aby se v Praze podařilo osadit trolejemi místa, která jsou v plánu. Mým snem pak je projet je během jednoho dne.

Zdá se vám o nich někdy?
Občas se mi o nich zdá a vždycky v dobrém. Není to rozhodně žádná noční můra.

Jak váš koníček vnímá rodina?
Manželku jsem před lety provezl trolejbusem v Ústí nad Labem nejdelší tehdejší linkou 51. Myslím, že můj koníček toleruje. Moji sedmiletou dceru to velmi zajímá, takže společně projíždíme trolejbusové trasy například v Praze, Brně, Plzni, Pardubicích a samozřejmě i v Hradci Králové. Pravidelně také spolu navštěvujeme vozovnu Dopravního podniku v Pardubicích, kde máme možnost vidět seřazené trolejbusy. Dcera si to určitě moc užívá a baví ji to.

Povoláním jste geodet. Proč jste si vybral právě tuto profesi, která s vaším koníčkem vlastně nemá nic společného?
Ještě na základní škole jsem si rád kreslil fiktivní mapy měst a do nich zakresloval linky městské hromadné dopravy – červeně tramvaj, zeleně trolejbus a modře autobus. Tehdy jsem si říkal, že bych se mohl věnovat geodézii. Už v deváté třídě jsem byl na návštěvě geodetické firmy, pak jsem šel tento obor studovat na střední školu a potom na vysokou školu, kde jsem zjistil, že mapy jsou spíše kartografické odvětví a geodézie zaměřování v terénu. I tak mě to uchvátilo a vydržel jsem u této profese dodnes.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Daniela Ditrycha