Trombon považuji za nejkrásnější hudební nástroj

Kromě toho je vášnivý jazzový muzikant a navíc fotí své kolegy v akci, za což získal druhé místo v prestižní soutěži Jazz World Photo. Rád také svůj objektiv zaměřuje na atmosféru bleších trhů ve Francii, kam často jezdí se svou rodinou.

Jste členem Filharmonie Hradec Králové jako hráč na trombon. Jak k tomu došlo?
Je to už více než třicet let, kdy byl vypsán konkurz na trombon do hradecké filharmonie. Zúčastnil jsem se ho, konkurz udělal a od té doby jsem jejím členem.

Pocházíte z Ostravy. Vzpomínáte si, jaké to bylo opustit toto město a odstěhovat se do východních Čech?
Ostravu jsem opustil už v době, kdy jsem skončil školu a šel na vojnu, což bylo v revolučním roce 1989. Během vojny jsem udělal konkurz do olomoucké filharmonie a po roce už jsem šel do východních Čech. Nebyl to pro mě nijak dramatický přesun.

Jaké byly vaše první hudební kroky?
Nepocházím z muzikantské rodiny, ale chtěl jsem hrát na klavír. Rodiče mně ho tedy koupili a hrál jsem na něj asi osm let. Protože jsem měl rád Felixe Slováčka, chtěl jsem hrát na klarinet nebo saxofon. Na tento nástroj ale tenkrát nebylo v hudebce volné místo, tak mě vzali na hoboj, což jsem zkoušel asi rok.

Pak jste se stal trombonistou?
Ano. Jeden kantor se mě zeptal, jestli nechci hrát raději na trombon, že mě připraví na konzervatoř. Rok jsem na tento nástroj denně cvičil, absolvoval talentové zkoušky a dostal se na konzervatoř.

Čím je tento nástroj výjimečný?
Trombon každopádně považuji za nejkrásnější hudební nástroj. Ha ha ha. Samozřejmě, každý nástroj má své specifikum. Trombon má ale krásnou barvu zvuku a v symfonickém orchestru své nezastupitelné místo.

Co vám daly více než tři dekády působení v hradecké filharmonii?
Získal jsem nejen obrovskou hudební praxi, ale také to silně obohatilo můj život. Je krásné dělat to, co vás baví. Musím však upozornit na skutečnost, že je to mnohdy velmi náročná práce, kdy je před každým koncertem třeba absolvovat řadu zkoušek včetně generálky a udržet pozornost během celé zkoušky není tak jednoduché, jak by se zdálo. Navíc se repertoár neustále mění.

Představuji si, že je toto těleso spíše zaměřené na klasickou hudbu, ale vy také hrajete jazz. Je těžké se přeorientovat z jazzu na klasiku a naopak?
Je to samozřejmě jiná hudba. S přesunem z klasické hudby na jazzovou však nemám žádný problém. Už na konzervatoři jsem se ve Frýdlantu v Čechách zúčastnil jazzové dílny, která existuje dodnes. Dojíždějí tam hudební kapacity nejen z České republiky, ale také z Ameriky, Anglie a dalších zemí. Tam jsem se například seznámil s klavíristy Karlem Růžičkou, Emilem Viklickým nebo basistou Františkem Uhlířem, který hrál s jazzovým kvartetem i s naší filharmonií.

Jazzová muzika je žánrově velice pestrá. Jaký druh je vám nejbližší?
Z mého pohledu jsou nejzajímavější věci, které vybírá pro svůj festival Jazzinec v Trutnově jeho zakladatel Tomáš Katschner. Jde o současnou jazzovou hudbu, která ještě ctí jakési hudební zákony, a to je mi blízké.

S jazzem je spojená improvizace. Je vám také blízká?
Určitě. Je to ale dlouhotrvající proces.. Aby hudbu člověk vstřebal a uměl zároveň improvizovat, je to otázka mnoha let.

Vaším dalším zájmem je fotografování, tedy kresba světlem. Provází vás rovněž od dětství?
Fotil jsem už jako kluk, vždycky mě to přitahovalo, sám jsem si vyvolával filmy a fotky. Koupelna se proměnila s vývojkou a ustalovačem ve fotokomoru. Při nástupu na konzervatoř jsem ale fotografii na jistou dobu opustil. Po nástupu digitální fotografie, jsem se opět k focení vrátil.

V roce 2020 jste v prestižní fotografické soutěži Jazz World Photo získal za snímek francouzského pianisty druhé místo. Jak tato fotografie vznikla? Čím porotu tak zaujala?
Těžko hodnotit vlastní fotografii, ale má jistou dynamiku. Na tomto koncertě bylo nejméně dvacet známých fotografů, kteří už tuto soutěž vyhráli nebo se umístili na stupních vítězů, jako například Didier Jallais z Francie či Pablo Reyes z Chile, takže to považuji za velký úspěch. Snímek jsem fotil z nadhledu, protože jsem jako jediný šel na balkon a zachytil pianistu ve fascinující póze, kdy se zaklonil a podíval nahoru. On tu pózu během svého vystoupení udělal ještě mnohokrát. Každý z přítomných fotografů tedy mohl jít nahoru a vyfotit to, ale nikoho to, kromě mě, nenapadlo.

Co vás na focení jazzmanů baví a při jakých příležitostech fotíte?
Hlavně mě baví hudba a při koncertech je vždy speciální atmosféra. To je právě to, co mě na tom přitahuje a proč ty jedinečné jazzové koncerty rád fotím. Můj vztah k hudbě a zároveň focení je spojitá nádoba. Myslím si, že mám jakousi přednost v tom, že jsem také muzikant, takže vím, kdy se hudebník nadechuje, kdy začíná nebo končí fráze. Fotím podle hudby, jak ji slyším, vnímám mikrodetaily. Zaměřuji se rád na festival Jazzinec v Trutnově a také na úžasný swingový festival Jardy Marčíka v Týništi nad Orlicí.

Vaše žena je Francouzka. Je taky muzikantka?
Ano, manželka Cécile hraje na tympány v Komorní filharmonii Pardubice. Kromě toho je sólová i komorní hráčka na marimbu. Má své vlastní projekty, například hodinové vystoupení pod názvem Cilijen, ve kterém napsala hudbu na svou vlastní básně. Vystupuje i s kapelou Trdlo.

Hráli jste někdy spolu?
Ano, ale výjimečně. Pozval jsem ji do pardubického JK Bandu, kde hrála jazzové věci s klavírem, dokonce jsem si s ní zazpíval jednu Ježkovu písničku za doprovodu marimby. Kdysi jsme spolu hráli i africkou hudbu.

S rodinou jezdíte do Francie. Kam konkrétně?
Do Burgundska, je to rodný kraj její maminky. Rodiče si tam na vesnici koupili chalupu a s rodinou tam pravidelně už dvaadvacet let jezdíme.

V čem se liší francouzská nátura od té naší?
Určitě se liší méně než třeba česká a německá. Myslím si, že jsme si v mnohém podobni. Spojuje nás humor i přístup k životu. Moc rád tam jezdím.

V Trutnově jste měl výstavu Jazz a blešák, kde byly fotografie nejen jazzmanů, ale hlavně záběry, které zachycují atmosféru bleších trhů ve Francii. Byla právě jejich atmosféra důvodem, proč jste se rozhodl je fotit?
Francouzi blešáky v souladu se svou náturou milují. Jejich atmosféra je skutečně skvělá a odráží způsob života tamních obyvatel. Je to pro ně jakási relaxace, sedí, prodávají a užívají si pohodu a krásu toho okamžiku, kdy si dají vínečko a popovídají si. Nejde o to, aby na prodej všemožného zboží nějak extrémně vydělali, ale jde o to se vzájemně setkat. Skoro každá vesnice jednou do roka pořádá blešák, který má až sousedský charakter, a často je to rodinná záležitost. To je myslím smysl blešáků a proto mě baví je fotit. S rodinou za tři týdny pobytu obejdeme i šest takových blešáků. Je to krásný zážitek, když vidíme ten kontakt prodávajícího s kupujícím.

Jsou vždy plné rozmanitého zboží. Co jste tam již nakoupil?
Spoustu věcí, ale spíš to, co člověk opravdu nepotřebuje, ale udělá mu radost. Například francouzské nože Opinel s typickou kulatou rukojetí z bukového dřeva, které mám rád. Kuriozitou bylo, když moje žena se synem jeli na blešák. Rád kouřím doutníky, tak mně žena koupila krásný mosazný popelník, ve kterém byl ještě popel.

Kde jste ve východních Čechách s rodinou zakotvil?
Žijeme na Pardubicku. Koupili jsme si dům se stodolou, kde moje žena hraje na bicí nástroje, což by v bytě nešlo. Někdy, když je pěkně a teplo, vytáhnu nástroj a rozehrávám se venku, samozřejmě to pak slyší celá vesnice.

Nestýská se vám po Ostravě a manželce po Francii?
Vyloženě nestýská, ale jezdíme tam za rodinou. Jsme u nás na vesnici spokojeni, žijeme na jejím konci a je nám tam dobře.

Jaké máte hudební a fotografické plány? Bude i v budoucnu hradecká filharmonie vaší hlavní hudební cestou?
Ano, ve filharmonii budu určitě dál hrát. Fotografické plány nějaké mám. Mám rozjednané konkrétní koncerty a festivaly. Tak uvidíme, jak se to vyvine.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Porota Třose