Ukrajina je obětí ruské expanze, říká válečný veterán

Tušil jste, že Rusko skutečně zaútočí?
Když se hromadila vojska u ruských a běloruských hranic s Ukrajinou, tušil jsem, že bude zle. Myslel jsem si ale, že Rusové zaberou Luhanskou a Doněckou oblast, a tím to skončí. Nasvědčovala tomu i evakuace tamních civilistů do Ruska, nebo když separatistům začali rozdávat ruské pasy. Bohu žel, je z toho regulérní válka, Rusko napadlo celou Ukrajinu.

Souhlasíte s tvrzením, že Rusko chce obnovit Sovětský svaz?
Ano, a můžu to potvrdit na základě osobní zkušenosti. Pozoroval jsem to už v roce 1995, když jsem pracoval jako vojenský expert v civilní misi OBSE v Moldavsku. Několikrát jsem se tam osobně setkal s ruským generálem Alexandrem Lebeděm, velitelem 14. armády, tehdy stále ještě dislokované v konfliktní oblasti Podněstří. Byl jsem v kontaktu také s ruským velením tzv. „mírových sil“, které operovaly v tamní bezpečnostní zóně. Bylo zřetelné, že si tam Rusové chtěli zachovat vliv, i když Moldavsko je suverénním státem a ani s Ruskou federací nesousedí.

Kde ještě jste se setkal s něčím podobným?
Když jsem pracoval jako civilní expert v misi OBSE na jižním Kavkaze, tedy v Náhorním Karabachu, v Arménii, Ázerbájdžánu a Gruzii. Tam všude se Rusko také snažilo a stále snaží mít svůj vliv. Přímo jsem se s tímto setkával v každodenní práci. V roce 2008 došlo k tomu, že Rusko reagovalo na snahu Gruzie dostat zpět pod kontrolu své vlastní území Jižní Osetie, které bylo od počátku devadesátých let pod kontrolou proruských separatistů, velkou vojenskou invazí do Gruzie. Cílem Ruska tehdy bylo takzvané „vynucení míru“. Rusové vnikli hluboko do gruzínského území, v Jižní Osetii upevnili proruskou vládu a uznali ji jako nezávislý stát. Podobné to bylo se separatistickou Abcházií, která je také „de iure“ součástí Gruzie. I ta je po zásahu Ruska mimo gruzínskou kontrolu a je Ruskem uznaná jako nezávislý stát. A pokud jde o Náhorní Karabach, tak to by bylo zdlouhavé konflikt popisovat, nicméně válka v roce 2020 mezi Ázerbájdžánem a Arménií skončila na základě zásahu Ruska, které diplomatickou cestou přimělo aktéry k zastavení bojů na základě dohody. Avšak do Náhorního Karabachu, za účelem zajištění jeho bezpečnosti a dodržování příměří, vyslala vojenský kontingent o síle dvou tisíc takzvaných „mírotvorců“. Tím si zajistilo přítomnost v tomto regionu.

Jinými slovy, Rusko se snaží rozšiřovat sféru vlivu?
Ano, přesně tak, toho jsme svědky. Nezapomeňte, že i proto vybudovalo Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti, členy je šest zemí bývalého Sovětského svazu a je patrná snaha tento vojenský pakt rozšířit. Ale nejen vojenská, tzv. obranná, aliance se snaží být protiváhou NATO pod vedením Ruska. Máme tady také Ruskem založenou Eurasijskou ekonomickou unii, opět tvořenou několika někdejšími sovětskými republikami. Prostě Putin a jeho režim chce dostat do sféry svého vlivu i další státy. U Ukrajiny se to ale nepovedlo. Ukrajina tou žila po demokracii a byly jí blízké evropské hod noty. Asociační dohoda Ukrajiny s Evropskou unií byla Rusku trnem v oku. Co následovalo, víme. V roce 2014 anexe Krymu, v roce 2015 započatá snaha o odtržení Luhanska a Doněcka s ruskou podporou a nedávné uznání těchto oblastí jako samostatných republik Ruskem. Nyní válka.

Díky moderním technologiím vidíme válku téměř online. Můžeme věřit tomu, co se vysílá například v televizních zprávách?
Při mé poslední misi v Náhorním Karabachu jsem zažil zkreslování informací ve velkém. Tam to bylo hodně markantní. Někdy se dají informace těžko ověřit, a s tím mnohdy obě strany konfliktu počítají. Zpravodajství z Ukrajiny, které sledujeme u nás v Čechách, považuji za poměrně objektivní. Neumím kvantifikovat, kdo a jak často informace záměrně vylepšuje nebo překrucuje. Jsem ale přesvědčený o tom, že Rusové zamlčují ztráty. A na druhé straně, čísla, která o ruských ztrátách uvádějí Ukrajinci, považuji naopak za trochu nad sazená. Pravda bude někde „mezi“. Ale to je součást informační války. Myslím, že obrazové zpravodajství má vysokou vypovídající hodnotu.

V televizi denně vidíme záběry rozstřílených měst. Vojáci střílí na civilisty…
To považuji za absolutní porušení Ženevských úmluv a jejich dodatkových protokolů, tedy mezinárodního humanitárního práva. Válčit mají takzvaní kombatanti, to znamená vojáci, příslušníci ozbrojených sil, ne civilisté. Osobně si myslím, že ruští vojáci neměli přímo nařízeno střílet do civilistů, tomu by se asi vzpouzeli, ale pokud jim stojí v cestě ke splnění nějakého bojového úkolu například objekty civilního charakteru, dochází i k tomu. Existují přece videa, kde lidé protestují, chodí třeba mezi ruskými tanky a vojáky, ale ti na ně nestřílí, pálí do vzduchu. Nemyslím si, že by vojáci chtěli bezhlavě střílet na bezbranné lidi. Mnohdy však může docházet k tomu, že příslušný velitel je pod tlakem od nadřízených, je ve stresu, zejména když mají velké ztráty. A pak se může stát, že střílí i na civilní cíle. Je taky možné, že Rusové mnohdy nepoužívají úplně nejsofistikovanější zbraně, a ty jsou proto nepřesné. Není to v žádném případě omluva, takové věci se rozhodně nesmějí stávat, spíš to ode mě berte jako vysvětlení. Případy zasažení nemocnic nebo to, co vidíme v Mariupolu, města v troskách, zdržování humanitárních konvojů a evakuace, to je neomluvitelné.

Působil jste mnohokrát ve válečných oblastech, jako voják i jako civilní expert. Co podle vás nyní zažívá civilní obyvatelstvo na Ukrajině?
Ti lidé musí být psychicky úplně na dně. Útěk je pro drtivou většinu z nich jedinou možností. Dovolím si říct, že většina lidí nyní utíká z Ukrajiny s jediným cílem: zachránit si život. Důkazem je i to, že k nám prchají hlavně ženy s dětmi. Muži zůstávají, aby bojovali a bránili svou vlast.

Bude válka na Ukrajině dlouhá?
Nedovolím si odhadnout, kdy konflikt skončí. Jisté ale je, že bude mít nedozírné a dlouhodobé následky. Ztráty na Ukrajině jsou už nyní obrovské, ať lidské, materiální, kulturní, nebo na životním prostředí. Nebude snadné Ukrajinu obnovit. Bude potřeba organizovaná hospodářská pomoc, něco podobně připraveného, jako byl po druhé světové válce Marshallův plán.

Za jak dlouho po případném konci války se můžou uprchlíci vrátit domů?
Záleží na situaci. I kdyby odjeli ruští vojáci pryč, může být prostředí v některých oblastech velmi ne bezpečné. Bude tam například spousta nevybuchlé munice. Další otázkou je, jak hodně zničená bude infrastruktura. Když se někdo bude chtít vrátit, bude mít vůbec kam? Bude mít kde bydlet, pracovat nebo kam posílat děti do školy? Jak to bude se zásobováním? Jak bude fungovat zdravotnictví? Co když se začnou šířit mezi lidmi nemoci? Obávám se, že obnova, která bude postupná, může trvat hodně dlouho.

Všiml jste si české solidarity vůči Ukrajině?
Aplauduju tomu, jak se k tomu Češi skvěle postavili. Mě ale zaujala ještě jedna věc. Já jsem Rusku nikdy moc nedůvěřoval, protože jsem měl ty výše zmíněné zkušenosti. Někteří lidé v mém okolí se mnou však někdy polemizovali a věci relativizovali. Snažili se politiku Putina zlehčovat, tvrdili, že mají Rusové v něčem pravdu, a podobně. Nyní, když s nimi mluvím, na plnou pusu imperiální záměry Ruska odsuzují. Probudili se ze snu o míru milovném ruském medvědovi. Vidí, že Putin má krvavé ruce.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: archiv Jiřího Aberleho