V 80 letech zářil na mistrovství světa. Splnil jsem si sen, říká Jaroslav Schlappl

V červenci jste se dostal mezi nejlepších osm stolních tenistů nad 80 let na světě. Jak byste popsal cestu turnajem?

Když jsem se dozvěděl, že mám ve skupině dva Číňany a jednoho Němce, nedával jsem si příliš šancí. V ping-pongu jsou důležité potahy, jiným slovem trávy, a na to jsem se v přípravě na turnaj zaměřil. Většinou tyto trávy využívají právě Číňané, takže základem úspěchu bylo vědět, jak proti nim hrát. Nakonec jsem skupinou prošel bez ztráty setu. Ve vyřazovací části jsem v prvním kole narazil na Itala Curtiho, a tam to se mnou vypadalo bledě. Utkání se mi ale podařilo otočit, a poté jsem prošel i přes Rusa Silitskiyho. V osmifinále jsem vyzval skvělého hráče, mistra Bavorska Josefa Merka. Zápas mi sedl a vyhrál jsem poměrně hladce. Ve čtvrtfinále mě vyřadil Dán Nielsen, i přesto, že jsem měl utkání dobře rozehrané. Byl jsem tři míčky od postupu a už jsem se trochu viděl na stupních vítězů. Nakonec to ale zvládl otočit, takže jsem skončil na pátém až osmém místě.

Na šampionátu jste si zahrál i deblový turnaj. Jak jste dopadl tam?

Hrál jsem s Emanem Votípkou z Prahy. Dostali jsme se mezi šestnáct nejlepších, ale tam jsme prohráli s dvojicí Itala a Slováka. Svou roli v deblovém turnaji sehrálo i to, že nás okradli v metru, takže jsem nebyl v úplně dobrém psychickém rozpoložení.

Jak se vám to stalo?

Na hlavním nádraží jsme s manželkou trochu bloudili a nemohli jsme najít, kde se dají koupit jízdenky. Mladík nás odvedl k automatu s jízdenkami. Strkali jsme tam peníze, ale nic nevypadlo. Pak si všiml, kde mám taštičku s peněženkou, a spolu s dalším kumpánem mě při vystupování přitlačili k oknu. Rychle mi přeřízli řemen taštičky a utekli. Měl jsem tam hotovost a všechny doklady, takže jsme pak museli běhat po úřadech a policii.

To se vám stalo hned první den?

To bylo druhý den po tom, co jsem odehrál singl. Následující ráno byly na programu debly, takže už to pak nebylo úplně ono.

Jak moc je fyzicky náročné odehrát takový turnaj?

Vzhledem k tomu, že pravidelně cvičím a každý týden hraji, jsem na zátěž zvyklý. Sportuji celý život, takže to zatím zvládám dobře.

Máte nějakého kamaráda ze zahraničí, kterého jste poznal na těchto turnajích?

Ano, právě toho německého hráče Merka, kterého jsem porazil v osmifinále. Dobře jsme si popovídali. Na Mistrovství světa veteránů jsem byl teprve podruhé. Ve Stockholmu jsem v kategorii nad 65 let vypadl ve druhém kole s pozdějším vítězem. Byl jsem i na evropském šampionátu v Budapešti, kde jsem také vypadl ve stejné fázi s pozdějším vítězem. To byla trochu smůla.

Budete se chtít účastnit turnaje i v příštích letech?

Já jsem si touto účastí splnil sen. Účast na něčem takovém není úplně levná záležitost. Bylo by dobré mít nějakého sponzora. Něco mi přispělo hradecké DTJ, kde stále působím. Jinak jsme si to museli s manželkou zaplatit sami. I s tím incidentem v metru nás to celé vyšlo na více než 100 tisíc korun.

Co patří mezi vaše silné stránky v ping-pongu?

Mám dobrý servis a první útočný úder. Sám sebe řadím mezi útočné hráče. Mým nedostatkem je příjem. Snažím se v této oblasti zlepšovat, i když už to není úplně jednoduché.

Kterého ze svých úspěchů během kariéry si vážíte nejvíce?

V mládí jsem býval celkem vysoko v krajských žebříčcích, kde se mi dařilo. Pak už jsou to spíše úspěchy z veteránských kategorií. Podařilo se mi stát se mistrem okresu v deblu. Ale asi mým největším úspěchem je právě to červencové čtvrtfinále na Mistrovství světa veteránů.

Co je pro stolní tenisty klíčové, aby uspěli na vrcholové úrovni?

Zaprvé je to pohybový talent. U ping-pongu jsou důležité rychlé nohy; není to jen o pinkání. Zadruhé je to trénink, hrát s lepšími hráči a zlepšovat se. Úplně nejzákladnější je ale psychika. Bez ní to na vrcholové úrovni nemá smysl. Znám spoustu hráčů, kteří jsou výteční v tréninku, ale v zápase vyhoří.

Jak vnímáte současný stav ping-pongu v Čechách a co by se dalo zlepšit?

Ping-pong v Česku nemá prostředky na to, aby si udržel ty nejlepší hráče. Odměny jsou velmi malé, a ti nejlepší proto odcházejí do zahraničí. Ze tří Čechů, kteří se v Římě dostali mezi nejlepších osm, jsem jediný, kdo hraje v Česku. Oba ostatní hrají v Německu.

Matěj Holaň
matej.holan@salonkyhk.cz
Foto: Archiv Jaroslava Schlappla, Matěj Holaň