Vladimír Vávra. Muž, který založil nejlepší českou cyklistickou stáj

Co pro vás znamená březnové uvedení do síně slávy?

Překvapilo mě to, protože si myslím, že tam patří jiní lidé než já. To je můj názor, ale samozřejmě mě to potěšilo.

Na pódiu jste se rozmluvil o Závodu míru v roce 1982, kde jste debutoval. První etapa se tehdy dojížděla v Hradci Králové pod Malšovickým stadionem. Jaká tu byla atmosféra?

V té době se cyklistika dělila na amatérskou a profesionální. Závod míru byl amatérský, ale v té době se stal obrovskou událostí srovnatelnou s Tour de France, minimálně co se popularity týče. V Československu to byl naprosto výjimečný sportovní svátek. Po celé trase stály davy lidí, tady na Malšovickém stadionu byl plný stadion. Byl tam i doprovodný program, školy byly uvolněné, prostě všichni se zajímali. My jsme měli vynikající podmínky pro přípravu, bylo nás dvanáct závodníků, kteří se připravovali přímo na Závod míru a měli jsme vytvořené ty nejlepší možné podmínky.

Co pro vás cyklisty Závod míru znamenal?

Pro nás byl Závod míru absolutním vyvrcholením sezóny. Měli jsme dva hlavní vrcholy každý rok - Závod míru a mistrovství světa. Všichni se na Závod míru chtěli dostat, protože to znamenalo skvělou přípravu v teple a kvalitní závody. Byly z toho přímé přenosy v televizi a rádiu, komentátoři jezdili na motorkách podél trasy. Atmosféra byla úžasná. Pro zahraniční závodníky to bylo něco výjimečného - kompletní servis, vyžehlené oblečení, perfektní zázemí. Prostě jsme se mohli plně soustředit jen na samotný závod.

Jak se za vaší éry měnily technologie v cyklistice? Co bylo tehdy klíčové a jak se to liší od dnešních trendů?

Za nás začaly první aerodynamické přilby, nášlapné pedály a nové materiály pro týmové dresy. Začínali s tím hlavně dráhaři z Prahy. My jsme si ale vždycky přáli jezdit bez přilby, protože to bylo známkou profesionálů. Na závodech ve Francii jsme jezdili s čepičkou a potkávali jsme tam ty největší světové cyklistické hvězdy. Tehdy šlo hlavně o to mít kvalitní základní vybavení.

Vzpomenete si na nějaký zajímavý zahraniční závod, kde jste startoval?

Vzpomínám si na Circuit de la Sarthe, kde jezdili skvělí závodníci jako Bernard Hinault a Greg LeMond. Tehdy jsem tam jel i s Marcem Madiotem, který je v současné době majitelem a manažerem stáje Groupama-FDJ. Pamatuju si, že v jedné etapě jsem skončil třetí. Zajímavé bylo, že jsem byl celkově druhý v závodě Okolo Normandie a porazil jsem tam i budoucího mistra světa. V okolí Avignonu se jezdil etapový závod Tour de Voclouse při kterém jsem vyhrál etapu přes Mont Ventoux.

Jaký jste tedy měl vztah ke kopcům, jezdil jste je rád?

Když jsem měl formu, jezdil jsem v kopcích dobře. Nebyl jsem čistý vrchař, spíš univerzál. Nevynikal jsem v časovkách ani v čistě vrchařských etapách. Například na závodě Okolo Rakouska, kde jsou hodně náročné kopce, jsem skončil celkově devátý. Byl ale rok, kdy jsem přijel těsně před časovým limitem, ale to záleželo na momentální formě. Řekl bych o sobě, že jsem byl spíš všestranný typ, který se dokázal pohybovat v pelotonu a zvládal různé terény.

Mrzelo vás, že jste nikdy nestartoval na Tour de France?

Mrzelo mě to, že jsem nemohl odejít do zahraničního profesionálního týmu. Měl jsem dokonce dvě nabídky. Právě po vítězství v etapě při Tour de Voclouse za mnou přišli z týmu Peugeot. Ale já už byl ženatý a měl malé dítě, takže jsem nechtěl emigrovat. Dostal jsem i další nabídku při etapovém závodě v americkém Coloradu. Nabídka byla kompletní, včetně všech detailů. To mě docela lákalo, ale nakonec jsem se rozhodl neemigrovat kvůli rodině. V té době nikdo nevěděl, že přijde rok 1989 a Sametová revoluce. Když jste zůstal v zahraničí, prakticky jste se nemohl vrátit. To bylo hodně důležité při mém rozhodování - vědomí, že bych musel zůstat navždy.

Jak jste prožíval moment, kdy jste musel skončit se závoděním? Pokud se nepletu, nebylo to z vašeho rozhodnutí.

Nebylo to jednoduché. Když jsem se v 29 letech připravoval na Olympijské hry v Soulu, řekli mi, že už nejsem perspektivní a že mám skončit. Mohl jsem přestoupit do jiných týmů, ale to už se mi nechtělo. Cítil jsem, že jsem v závodění dosáhl svého maxima a další velký posun už není reálný. Navíc jsem měl rodinu. Manželka si mezitím udělala vysokou školu, stala se pedagožkou a učila v první třídě. Těšili jsme se, že až půjde do důchodu, budeme společně jezdit na kole a poznávat nová místa. Vždycky jsme plánovali, že až bude čas, budeme hodně cestovat a poznávat svět.

Jak jste se dostal po letech v Plzni zpátky do Hradce?

Tehdejší šéf Rudé hvězdy v Plzni, kde jsem působil od svých 17 let, mi zavolal, že odchází do důchodu a jestli bych to nechtěl převzít. Přišel jsem domů a řekl manželce, že bych to zkusil. Dohodli jsme se, že odejdu zpět do Plzně na rok a pokusím se vytvořit něco podobného v Hradci Králové. Nakonec všechny okolnosti napomohly tomu, že jsem v Hradci zůstal natrvalo. Potkal jsem zde Otu Fialu, se kterým jsem dříve závodil právě v Plzni, a protože jsem věděl, že radil některým závodníkům s tréninkem, domluvili jsme se na spolupráci. On ještě rok jezdil, já jsem mezitím připravoval zázemí a pak jsme tým společně spustili. Od roku 1993 jsme postupně vybudovali tým, který patří mezi špičku kontinentálních týmů nejen v republice, ale i Evropě.

Jak se vám dařilo přejít z role závodníka do role funkcionáře?

Byl to pro mě velký šok. Najednou jsem místo ježdění na kole seděl u psacího stroje, učil se pracovat s lidmi. Musel jsem si zvykat na úplně jinou práci. V Hradci mi neskutečně moc lidí pomohlo. Pamatuju si na první setkání s mým novým vedoucím, na které jsem přišel v džínách a tričku a on mi řekl: 'Od této chvíle budeš nosit tesilky (kalhoty), košili a budeš mít spoustu práce.' Bylo to pro mě náročné období učení se úplně nových dovedností. Postupně jsem zjistil, že práce funkcionáře má také své kouzlo. Musel jsem se naučit jednat s lidmi, řešit administrativu, plánovat. Byla to velká škola života.

Uvažoval jste někdy po skončení aktivní kariéry, že byste se vrátil k závodění?

To už ne. Po revoluci byla cyklistika úplně jiná než předtím. Navíc jsem už měl jiné plány a cyklistika se mezitím výrazně změnila. Nemělo by to smysl.

Jaké byly začátky dnešního týmu Elkov Kasper?

Začali jsme v roce 1993 s šesti závodníky a já jsem k práci manažera dělal ještě mechanika. Ota si k práci trenéra vzal ještě roli maséra. V té době byl našim nejlepším závodníkem René Andrle, který získal i první titul mistra republiky v silničním závodě. Vždycky jsme chtěli být dobří. Zpočátku jsme byli třetím až čtvrtým týmem v republice, postupně jsme si ale vybudovali pozici nejsilnější stáje.

Elkovem prošla řada významných českých cyklistů – mezi nimi jsou například František Raboň nebo Leopold König. Jak jste tyto talenty vyhledávali a rozvíjeli?

Naším cílem vždy bylo nejen mít kvalitní tým, ale hlavně pomoci závodníkům dostat se výš. Říkával jsem, že nechceme závodníka, pro kterého je náš tým konečnou stanicí. Chceme mu pomoct posunout se dál. Vybudovali jsme si pozici týmu, kam všichni talentovaní cyklisté chtěli přijít. Věděli, že u nás mají šanci se rozvíjet a dostat se do zahraničních profesionálních týmů.

Jak náročné je v současné době udržet kontinentální tým? Jaké jsou hlavní výzvy?

Je to čím dál těžší. Dnes musíte mít rozpočet kolem 20 milionů korun, abyste měli konkurenceschopný kontinentální tým. Sehnat takové peníze není jednoduché. Navíc v profesionální cyklistice jsou pravidla čím dál složitější. Musíte řešit registrace, pojištění a platy. A hlavně - musíte mít výsledky, jinak vás sponzoři opustí. Je to běh na dlouhou trať a vyžaduje to obrovské nasazení.

Jakou roli hraje Elkov v rozvoji české cyklistiky?

Myslím, že jsme významně přispěli k tomu, aby česká cyklistika byla vidět. Vychovali jsme řadu skvělých závodníků, kteří se prosadili v zahraničí. Navíc jsme vytvořili konkurenční prostředí - vedle nás vznikl tým ATT Investment, což je jen dobře pro rozvoj českého cyklistického sportu. Naším cílem vždy bylo podporovat české závodníky, ne dovážet cizince. Chceme, aby česká cyklistika šla nahoru, aby měla své hvězdy a byla konkurenceschopná v mezinárodním měřítku.

Sledujete stále dění v cyklistice? Jak vnímáte současný vývoj sportu?

Samozřejmě sleduji. Technologie jsou úplně někde jinde. Dnes se řeší každý gram váhy, aerodynamika, detaily, které jsme my vůbec neřešili. Kola jsou neuvěřitelně lehká a rychlá. Sleduju mladé talenty, třeba našeho jezdce z Elkovu Tomáše Přidala, který vyhrál mistrovství republiky. Věřím, že se bude dál zlepšovat. Je to chytrý kluk s velkým potenciálem.

Sportovní, stejně jako technologické hranice cyklistiky se neustále posouvají. Jak vnímáte současné výkony profesionálů?

Ty současné výkony jsou někdy až neuvěřitelné. Když vidím Pogačara, jak jezdí - to jsou prostě nadlidské výkony. Pamatuju si ho jako mladíka, který přišel na scénu a za dva, tři roky byl světovou jedničkou. Když přijede Pogačar, Vingegaard nebo Evenepoel, jsou úplně jinde než zbytek pelotonu. Pogačar dokáže v etapě odjet soupeřům o tři, čtyři minuty. Nevím, jestli je to genetika, trénink nebo technologie. Možná za deset, patnáct let budeme vědět víc. Ale musím říct, že mi to někdy přijde až podezřelé. Doufám, že je to čistý sport.

Jak tedy vnímáte problematiku dopingu v cyklistice?

Zastávám se Lance Armstronga, i když to může znít kontroverzně. Není to tak, že bych dopování schvaloval, ale myslím si, že kdyby nedopoval, byl by i tak nejlepší. Profesionální peloton té doby podle mého nebyl čistý. Když jste tehdy nedělali to, co ostatní, prostě jste neexistovali. Armstrong byl obětním beránkem. Vadí mi, že se velká část viny přenesla jen na něj, když v té době dopovali skoro všichni. Někteří z těch, kteří se postavili proti němu, za to poté měli kratší distanc. Doping je ve sportu bohužel rozšířený všude. My jsme v týmu měli jeden případ, dva mladé závodníky, kteří dopovali. Bylo to z jejich vlastního rozhodnutí, a pak to odnesl celý tým. Dokonce nám kvůli tomu hrozilo, že skončíme, protože se od nás mohli odklonit sponzoři.

Jak nyní trávíte volný čas? Zůstal jste věrný cyklistice?

Stále jezdím na kole. S manželkou každou neděli vyrážíme na společné vyjížďky. Máme partu, se kterou jezdíme pravidelně, pak se sejdeme na pivu a je sranda. Teď už si můžeme užívat volného času bez stresu.

Máte nějaké plány nebo sny do dalších let?

Teď je pro mě nejdůležitější zdraví. Manželka za sebou má vážné zdravotní neduhy, takže naším hlavním přáním je, abychom byli oba zdraví. Chceme společně cestovat, jezdit na kole, užívat si důchodu. Těším se, až si každé ráno budu moci říct: Co dnes budu dělat? Celý život jsem byl ve stresu, musel shánět sponzory, řešit problémy týmu. Teď si konečně můžu užívat klidu. Máme plány jezdit po místech v Čechách i v zahraničí, poznávat nová místa. A samozřejmě trávit čas s rodinou.

Matěj Holaň
matej.holan@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera