Grimasy turistů se snažím přehlížet, říká člen Hradní stráže David Kašpar

Dělal jsi už v minulost nějaký rozhovor?
Ne, je to pro mě úplně poprvé. V armádě jsou od toho tiskoví mluvčí na jednotlivých útvarech. Když se mě normálně někdo zeptá na otázky ohledně Hradní stráže, tak je odkazuji na našeho tiskového mluvčího.

Bylo vždycky tvým snem stát se vojákem?
U dětí se ty vysněná povolání často mění, ale je pravdou, že na vojáky jsem si hrál už jako malý kluk. Později do toho vstoupil například také airsoft. Zároveň mám hodně kamarádů, kteří v armádě byli dříve než já a lákali mě, abych šel do armády taky, že je to super práce. V té době jsem studoval strojárnu a chtěl jsem se toho oboru držet. Vyzkoušel jsem nějaké firmy, ale když se během covidu snižovaly stavy, přišel jsem o práci. V té době jsem přemýšlel, co budu dál dělat. A protože jsem neměl v té době žádné závazky, napadlo mě, že bych přece jen mohl zkusit tu armádu. Šel jsem na pohovor na rekrutační pracoviště tady v Hradci a už jsem v armádě zůstal.

Jak ses potom dostal přímo k Hradní stráži?
Já jsem si to vybral. Normálně jsem si na internetu rozklikl volné pozice v armádě, kde bylo vždycky napsané jakou hodnost na té pozici dostaneš, jaký je tam orientačně plat a co se po tobě vyžaduje. Já jsem si tam rovnou zvolil Hradní stráž. Chtěl jsem nějaký klidnější útvar, úplně jsem nechtěl něco bojového, protože na to ve finále nemám ani fyzicky. Nejsem žádný svalovec. Kromě toho mi práce u Hradní stráže prostě přišla zajímavá. Dostanete se do míst, kam se normální člověk nedostane a setkáte se s lidmi, které běžně vidíte jenom v televizi.

Myslíš tím třeba prezidenta?
Určitě to je třeba náš pan prezident. Ale Hradní stráž se podílí na bezpečnosti i během státních návštěv, takže jsou to i významní lidé ze zahraničí. Pamatuji si, že jsem se na Pražském hradě setkal třeba s francouzským prezidentem Emanuelem Macronem. Není to tak, že bych s těmi lidmi přímo mluvil, ale setkám se s nimi na vzdálenost třeba tří metrů. Je to vždy zajímavý zážitek k vyprávění.

Jak složitý byl výcvik, který jsi musel absolvovat, aby ses mohl stát členem Hradní stráže?
Úplně nejdřív musí každý voják projít kurzem základní přípravy ve Vyškově. Další výcvik jsem už absolvoval přímo u Hradní stráže. Tam už šlo o věci, které jsou nejdůležitější přímo pro ten konkrétní útvar. U Hradní stráže šlo primárně o pořadovou přípravu. To znamená cviky s puškou nebo učení se toho, jak správně pochodovat. Hodně jsme také cvičili společně ve formacích, abychom všichni chodili stejně a také například stejně zvedali ruku ve chvíli, kdy jde kolem prezident a vzdává se mu tím pocta. Ten nácvik trval zhruba šest týdnů a všechno muselo být opravdu, jak když střelí. Kromě pořadové přípravy jsme měli samozřejmě třeba i střeleckou přípravu. Tím vším si musí člověk projít, než se dostane vyloženě do služby Hradní stráže.

Jsou součástí té přípravy i nějaké psychotesty?
Ano, to jsem zapomněl zmínit. Psychotesty jsou součástí lékařské prohlídky ještě před tím úvodním kurzem ve Vyškově.

Kde všude působí Hradní stráž?
Hradní stráž střeží objekty a dočasná sídla prezidenta republiky. To znamená, že hlídá Pražský hrad, Královskou zahradu a zámek v Lánech. Jako člen Hradní stráže můžete vyfasovat službu na kterémkoliv z těchto míst.

Když se řekne hradní stráž, všichni si asi představí to, jak stojíte u té budky na Pražském hradě…
Říkejme tomu prosím čestné pevné stanoviště (úsměv).

Chápu to tedy tak, že náplní tvé práce není jen stát na tom čestném pevném stanovišti?
Není to zdaleka jen o tom. Řekl bych, že to čestné pevné stanoviště tvoří jen třeba nějakých 15 procent mojí práce. Pokud jsem zrovna na Pražském hradě a dostanu pozici na čestném pevném stanovišti, funguje to tak, že se vždy po hodině vystřídáme. Znamená to, že hodinu tam člověk stojí venku, poté je hodinu uvnitř a jde zase zpátky ven.

Nad čím člověk přemýšlí, když stojí venku na stráži?
Úplně nad vším. Nikdy není dobré zadívat se do jednoho bodu. Pokud je horko, je také důležité předem doplnit tekutiny. Vím, že se už se stalo, že na tom čestném pevném stanovišti někdo omdlel. Je důležité naučit se se sebou pracovat a nějakým způsobem zaměstnávat během té stráže svoji hlavu. Dost vás samozřejmě zaměstnají i ti turisté.

Co ti pomáhá v tom, aby tě turisté nerozesmáli?
Jeden můj kolega byl v televizním pořadu Inkognito a zmiňoval tam, že mu pomáhá přehlížet ty lidi do dálky. Snažím se to dělat také tak. Když na mě někdo upřeně zírá, dělá nějaké obličeje nebo říká nějaký vtip, tak koukám přes něj do dálky.

Děje se to často, že ti někdo přijde říct vtip, aby tě rozesmál?
Ano, to je docela běžné. Dokonce přichází i zahraniční turisté, kteří mně říkají vtipy v angličtině. Turisti dokážou vymyslet neuvěřitelné věci.

Dotýkají se tě třeba?
Taky se to děje. Často se stává, že lidé si jdou udělat fotku a vlezou ke mně až za zábradlí do mého osobního prostoru. Pokud se něco takového stane, bouchnu puškou do země, což je jednak upozornění přímo pro ty turisty a zároveň tím dávám signál kolegovi. Mezi těmi dvěma stanovišti totiž vždy stojí ještě voják v maskáčích se samopalem, který je tam od toho, aby nám kryl záda. Takže v takovém případě přijde ke mně a vysvětlí turistům, jaká pravidla musí dodržovat.

Jak vypadá tvůj běžný pracovní týden?
Když to vezmu i s příchodem do práce, tak máme 28hodinové služby. Takže mám službu třeba v pondělí a v úterý, ale poté jdu do práce až v sobotu. Když to řeknu odhadem, tak jsem vlastně v práci třeba jen šestkrát za měsíc, jinak mám volno. Ale pokaždé jsem tam na druhou stranu hodně dlouho. Celkově bych ale řekl, že je moje práce náročná spíš psychicky než fyzicky.

Jsi Hradečák, jak náročné je pro tebe dojíždění?
Tím, že těch služeb nemám zas tak moc, to žádný problém není. Střídám to, buď jezdím vlakem, nebo autem. Cesta vlakem je ale asi lepší. Když jedu po té dlouhé službě domů do Hradce, můžu se ve vlaku trochu prospat. Autem je to sice do Prahy jen hodina, ale další hodinu se pak ještě prokousávám přes Prahu.

Jsou věci z práce, o kterých nemůžeš mluvit v rozhovoru, ale třeba ani doma s rodinou?
Určitě ano. Pokud jde třeba o věci kolem bezpečnosti, nemůžu o tom mluvit s nikým.

Můžeš nosit uniformu, i když jsi v civilu?
Můžu nosit maskáče, ale musím být opravdu oblečený tak, jak je to předepsané. Neznamená to, že když nejsem v práci, můžu si vzít maskáče bez baretu nebo mít rozepnuté kapsy. Pokud ale dodržím všechna ta pravidla, můžu jít normálně na ulici i mimo práci. V té slavnostní uniformě hradní stráže se ale projít po městě opravdu nemůžu. Jsou ale samozřejmě výjimečné situace. Loni jsem byl například na reprezentačním plese Hradní stráže, tam jsme uniformu mít museli. Někteří kolegové si půjčovali uniformu také třeba na svatbu, je to ale pouze na povolení velitele Hradní stráže.

Chtěl bys u Hradní stráže zůstat třeba celý svůj profesní život?
Takhle nad tím úplně nepřemýšlím. Pracovat u Hradní stráže mě naplňuje a baví. Jinak bych tam ani nebyl, protože bych opravdu nechtěl chodit do práce, která by mě nebavila. V blízké budoucnosti určitě žádnou změnu neplánuju a chci u Hradní stráže zůstat. Myslím, že máme v práci i velmi dobrý kolektiv a držíme při sobě. Nebudeme si nic nalhávat, ani peníze u Hradní stráže nejsou vůbec špatné a to volno mezi službami je také skvělé. Takže teď to mám nastavené tak, že plánuju zůstat u Hradní stráže opravdu dlouho, nějaký konkrétní časový úsek ale v hlavě nemám. Nikdy nevíš, co ti život připraví.

Vítek Martinec, Tomáš Kulhánek
tomas.kulhanek@salonkyhk.cz
Foto: Archiv Davida Kašpara