Vycházím ze svých vlastních životních příběhů, říká talentovaná zpěvačka

Mělo by vyjít letos a bude mít název Sleepy Thoughts. Obsahovat bude písničky, které vznikly při jejím čtyřletém studijním pobytu na univerzitě v anglickém Chichesteru. „Tvorba alba je ještě v procesu, ale už se to rýsuje, takže se těším na finále,“ řekla Kristýna v rozhovoru pro Salonky.

Jmenujete se Kristýna Gilarová, ale říkáte si také Stýnka. Kterou verzi používáte častěji?
Zatím se s tím snažím nějak ztotožnit. Jako člověk, který veřejně vystupuje, bych preferovala přezdívku Stýnka a říkají mi tak i kamarádi. Jako skladatelka bych ale volila spíše Kristýna Gilarová. Podle příležitosti používám jednu nebo druhou variantu.

Jste zpěvačka, skladatelka a multiinstrumentalistka. Za co se z této trojice považujete nejvíce? Nebo je to spojitá nádoba?
Momentálně se asi nejvíce považuji za zpěvačku. Skladatelka je ale zastřešující termín pro všechny mé schopnosti v hudební oblasti. Dá se tedy říci, že je to spojitá nádoba, která zahrnuje všechny tři verze.

Máte hudební kořeny v rodině?
Pocházím z Ostravy, kde tamní babička je učitelka, která hrála na housle, na piano a zpívala, děda hrál na piano, praděda zase hrál v ostravské filharmonii na violoncello, strýc na kytaru, stejně jako děda z máminy strany. Na hudební nástroje hráli taťka, mamka i bratři. Takže nějakou hudební energii v sobě rodově určitě máme.

Jak jste se dostala do Hradce Králové?
Když mi byly tři roky, taťka se kvůli práci s celou rodinou přestěhoval z Ostravy do Hradce a už jsme tady zakotvili.

Prý jste svou první vlastní píseň napsala už ve čtrnácti letech. Jak vznikla a o čem byla?
Naše rodina je multikulturní, proto jsme tehdy přes program pro středoškoláky na dlouhodobé výměnné pobyty doma hostili studenta z Thajska. Můj bratr, který chodil na gymnázium, s ním poté odcestoval na výměnný pobyt do Francie. Když se vrátili, přivezli s sebou dva francouzské studenty. Jeden z nich hrál na kytaru a piano, což mě zaujalo a velmi inspirovalo k tomu, abych si zapisovala své nápady a začala skládat. Tak vznikla nejen ta moje první píseň, ale nastal i zlom v mém životě s tím, že bych se hudbě chtěla věnovat.

Už tehdy tedy bylo jasné, že se vydáte tímto směrem?
Vždycky jsem si to přála a rodiče mě v hudbě podporovali. Na druhou stranu se však snažili ukázat mi praktickou cestu, proto jsem šla nejdříve studovat hotelovou školu, kde mi to docela šlo. Podvědomě jsem ale tušila, že to není úplně to pravé, že chci dělat něco, co mě bude ještě více naplňovat. Po dostudování hotelovky jsem se měla rozhodnout, kam se vydám dál. Už tenkrát bylo jasné, že hudba je pro mě prioritou. Proto jsem šla studovat hudbu do zahraničí a ničeho dnes nelituji, protože to bylo správné rozhodnutí.

Na co jste hrála a kdo vám dával v Hradci Králové hudební základy?
Nejdříve na klavír. V té době jsem chodila do Základní školy Bezručova, kde jsme měli na hudební výchovu skvělého učitele Martina Černého. Vedl pěvecký sbor a dával soukromé hodiny dětem, které, stejně jako já, chtěly hrát na klavír. Pan učitel byl velmi otevřený a z jeho výuky jsme byli všichni nadšení. Probudilo to tam ve mně velký zápal pro hudbu. V té době jsem také docházela na klávesy do zdejší hudební školy Yamaha. Ještě na základní škole jsem přešla na Základní uměleckou školu Střezina, kde mě učil piano pan učitel Pavel Horák, což mě také hodně posunulo kupředu. Potom jsem si přibrala kytaru, na kterou mě na Střezině učil hrát Radim Černík. Získala jsem tím základy, abych se dnes mohla sama doprovázet. Ráda bych také zmínila pana učitele Tomáše Votavu, který mě učil hrát na bicí.

Jak se po letech stalo, že jste se dostala do ročního stipendijního programu Akademie MenArt?
Když jsem chodila na zpěv k paní učitelce Ladě Holaňové, bylo to v době mého středoškolského studia, na „zušku“ přicházely různé nabídky a mezi nimi i pilotní ročník v Akademii MenArt. Přihlásila jsem se tam na autorskou tvorbu, protože jsem měla pocit, že je to moje silná stránka. Vše se odehrávalo pod vedením známé skladatelky, klavíristky a zpěvačky Beaty Hlavenkové. Pro mě to bylo velice přínosné a inspirativní období.

Po střední škole jste zamířila do Anglie, kde jste vystudovala konzervatoř na Univerzitě v Chichesteru.
S taťkou jsme byli v Brně na veletrhu vysokých škol. Kromě jiných tam měl stánek UniLink, což je Poradenské centrum pro vysokoškolské studium v ​​zahraničí, které pomáhá studentům z České republiky zprostředkovat tato studia. Centrum tvoří studenti, kteří studium v ​​zahraničí absolvovali, mohou poskytnout důležité informace, představit své zážitky, zkušenosti a pomoci s nabídkami a přihláškami na konkrétní školy. Získali jsme tím seznam dostupných škol nabízejících hudební obory. Vybrala jsem si několik škol, podala přihlášku, poslala motivační dopis a nahrávky. Zajímaly je samozřejmě předpoklady a schopnosti, ale velkou váhu přikládali i tomu, jestli se chce uchazeč opravdu věnovat hudbě a oni pak poskytnou podporu a prostor ke studiu. Měla jsem velké štěstí, že jsem je zaujala a ozvaly se mně čtyři z pěti škol. Bylo to pro mě těžké rozhodování, protože každá univerzita měla jiný styl. Nakonec jsem se rozhodla pro Univerzitu v Chichesteru na jihu Anglie, která má největší rozsah uměleckých oborů včetně těch hudebních.

Kam vás škola posunula?
Posunula mě zejména ve zpěvu a zároveň studium předčilo mé očekávání i v jiných oblastech. Měli jsme také hodiny pedagogiky, psychologie, povinnou jógu, předměty zaměřené na zvládání trémy při vystupování, učili jsme se, jak řešit různé situace, odstraňovat psychické bloky, které člověka brzdí a podobně. Nebylo to jen o tom, že mě naučí hezky zpívat, ale také o tom, jak se o sebe může umělec sám postarat. Mohli jsme si i vybrat, kterým směrem se v hudební oblasti chceme ubírat. Já jsem si vybrala jazzové zaměření.

Pak jste tam pokračovala magisterským studiem filmové hudby. Proč tento obor?
Protože jsem v bakalářském období studovala zpěv a vystupování, měla jsem stále moc ráda skladbu, v níž jsem se chtěla zdokonalit a více realizovat. Když se objevila možnost ročního magisterského studia, podala jsem si přihlášku a vybrala jsem si právě filmovou hudbu, která odpovídala mým skladatelským ambicím. Byl to pro mě jeden z nejlepších roků mého celkového studia v Anglii. Byla jsem hozená do vody, ale v tom oboru jsem se našla. Naučila jsem se aranžovat, nahrávat a všechno si vytvořit sama, což bylo sice strašně náročné, ale pro budoucnost mé tvorby naprosto zásadní. Byl to sice raketový start, ale zároveň cesta k tomu, abych se svému hudebnímu zaměření mohla věnovat naplno. Navíc okruh lidí, které jsem na univerzitě potkala, byl skvělý a všichni jsme si vzájemně sedli.

Pustil jsem si na YouTube vaše písničky a musím konstatovat, že jsou romanticky zasněné, poetické a s vaším krásným hlasem velmi přitažlivé. O čem jsou a co se snažíte sdělit?
Vycházím ze svých vlastních životních příběhů nebo ze situací, které zažili moji blízcí. Většinou se při tom zaměřuji na vztahy, souvisí to i s láskou, přátelstvím nebo s nějakými důležitými rozhodnutími. potřebuji psát tak, aby si posluchač do nich mohl vložit svou vlastní životní situaci a příběh. Přestože jsou písničky hodně upřímné a bolavé, člověku, který právě prochází nějakou etapou života, mohou pomoci si uvědomit, že v tom není sám. Mám pocit, že my umělci jsme zvyklí filtrovat své emoce a máme tu možnost je společně s osobní energií předat ostatním lidem prostřednictvím hudby a textů. Posluchači tím, že tu hudbu poslouchají, se mohou uvolnit a je to pro ně vlastně zároveň i určitý druh terapie, která jim pomůže dostat se z nějaké nepříznivé situace. A to je pro mě důležité. Myslím, že jsem schopna tyto emoce zhudebnit v hezkém stylu, který se dobře poslouchá. V mých písničkách jsou prvky melancholie a citlivosti, snažím se kombinovat hudební styly a vkládat do harmonií jazzové prvky. Cítím, že je to styl, který je mně nejbližší a mám dobrý pocit, že každá moje písnička je jiná.

Předpokládám, že si texty píšete sama?
Ve většině případů ano. Výjimkou je školní úkol, kdy jsem měla zhudebnit text z divadelní hry Othello anglického dramatika Williama Shakespeara. To je jediná písnička, kde nemám vlastní text.

Texty vašich písní jsou v angličtině. Neuvažovala jste o češtině?
Texty písniček píši v angličtině, protože je mi bližší. Mám ale respekt z lidí, kteří dokážou napsat krásnou píseň v češtině. Určitě bych to někdy v budoucnu chtěla zkusit, ale spíše bych zhudebnila český text, který napíše někdo jiný. Nemám totiž pocit, že bych se dokázala s českým textem vypořádat tak, abych byla spokojená. Několikrát jsem přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych své anglické texty přeložila do češtiny. Zda bych dokázala zpívat tak, jako v angličtině, v níž přemýšlím jinak než v češtině. Chci, aby moje písničky stále zachycovaly konkrétní situaci a emoce, a to se mi daří v angličtině.

Letos by vám mělo vyjít první album. S kým na něm spolupracujete a na co se mohou posluchači těšit?
Budou na něm písničky, které jsem složila během posledních čtyř let, kdy jsem studovala na univerzitě v Chichesteru. To emoční vypětí bylo tak velké, že jsem chrlila jednu písničku za druhou. Jsou jakýmsi odrazem mého života v zahraničí. Teď bych to chtěla v nějaké ucelené podobě vydat na albu, které se bude jmenovat podle úvodní skladby Sleepy Thoughts, což by se do češtiny dalo přeložit jako ospalé myšlenky. Je to napsané tak, aby se album mohlo někdy hrát živě s orchestrem. Na jedné písničce spolupracují se svým spolužákem z Anglie, který ji zároveň produkuje. Postupně si také ke spolupráci zvu muzikanty, učitele a kamarády ze Základní umělecké školy Střezina. Tvorba alba je ještě v procesu, ale už se to rýsuje, takže se těším na finále.

Kteří světoví i domácí interpreti jsou vám nejbližší a proč?
Stylem hudby, které se věnuji, je mi blízká anglická zpěvačka a skladatelka Adele, protože ona, stejně jako já, vypráví příběhy. Její písně jsou hodně melodické a založené na živých nástrojích, což mně vyhovuje. Žánrově blízký je mně americký zpěvák Bruno Mars známý svou energickou hudbou, kterou je radost poslouchat.

V současné době učíte zpěv v Základní umělecké škole Střezina, kam jste kdysi jako žákyně rovněž docházela. Co se snažíte svým svěřencům předat?
Pro mě je podstatné, aby moje žákyně hudba bavila, měli z ní radost a užívali si ji naplno. To se v nich snažím nejen probudit, ale také udržet. Kromě zpěvu hodně mých žáků hraje na nějaký hudební nástroj, takže mým přáním je propojit jejich zpěv s hudbou a aby zpívali věci, které zajímají. Mám tam i slečny, které se učí nějaký cizí jazyk a chtějí v něm zpívat, například korejsky, francouzsky nebo španělsky. Chci je v tom podporovat a nechávám jim prostor i příležitost k tomu, k čemu samy tíhnou. Samozřejmě výuku prokládám hlasovými správnými hry, zaměřujeme se také na cvičení, abychom měli základy. Mám pocit, že se to docela daří.

Už jste touto pedagogickou činností pevně zakotvila v Hradci Králové?
Zatím to vypadá, že ano. Poslední půlrok, ​​který jsem strávil v Anglii, učil jsem se jeden den v týdnu na hudební škole. Měla jsem tam jednoho malého bubeníka, dva dospělé zpěváky a slečnu, která se učila zpívat a hrát na kytaru. Vyzkoušela jsem si tedy v praxi, jak taková výuka vypadá. Když přišla nabídka ze Základní umělecké školy Střezina, kde hledali učitele zpěvu, nečekala jsem, že hned po studiu bych šla učit skoro na plný úvazek. Nakonec jsem do toho šla, v učení jsem se našla a mám i dost prostoru věnovat se vlastním tvůrčím věcem. Jsem také ráda, že v „zušce“ učí mnoho učitelů, kteří jsou aktivními muzikanty, mají vlastní kapely a vystupují, což je velmi inspirativní. Zároveň to motivuje žáky, aby si vybrali to, co je baví. Takže musím konstatovat, že jsem spokojená.

Máte v plánu kromě natočení alba také koncertování? Kam za vámi mohou vaši příznivci letos vyrazit?
V rámci přípravy nového alba bych letos chtěla absolvovat dva koncerty, jeden v Hradci Králové a druhý v Praze. Ještě ale nejsou určené jejich termíny. V současné době spolupracuji s kapelou, kde hrají někteří kolegové a žáci ze „zušky“ az konzervatoře a budou mě na zmíněných koncertech doprovázet. Rádi také vystoupili na hradeckém Mezinárodním divadelním festivalu Regiony.

O čem sní v hudebním slova smyslu Kristýna Gilarová, řečená Stýnka?
Sním o tom, aby se hudba, kterou se věnuji, dostala k lidem, našla si svého posluchače a měla ohlas i při živých vystoupeních, která mě baví.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Kristýny Gilarové