Vždycky jsem chtěl žít na samotě a mít okolo sebe les, říká „lesů pán“

Městské lesy jsou oblíbeným místem, které nám závidí i v Pardubicích.  Co je do nich návštěvníky tak táhne?
Lesy návštěvníky přitahují, protože jsou na rovině, a navíc jsou v Čechách unikátní. Nejen proto, že leží v blízkosti města. Jde také o komplex, který nemá jen čtyři tisíce hektarů a 17 kilometrů na délku, ale dalších 50 kilometrů směrem do Orlických hor. Je to destinace, kde je kemp Stříbrný rybník, v němž se návštěvníci ubytují, na kole třeba vyrazí do hor a vrátí se zpět. V lesích jsme chtěli lidem za posledních deset let nabídnout něco unikátního, aby se sem rádi vraceli. To je naše vize, aby lesy sloužily k rekreaci a zároveň i jiným funkcím. Už nyní je to vyhledávaná a oblíbená destinace pro pěší i cyklisty.

Co nabízíte v lesích veřejnosti? Na co se mohou příchozí těšit?
Návštěvníků, od bruslařů, cyklistů, maminek s kočárky po pejskaře, je v lesích samozřejmě hodně. Jsou totiž dobře přístupné městské hromadné dopravě a jsou určené pro všechny věkové kategorie. Snažili jsme se je uzpůsobit k řízené rekreaci. Dříve, když si lidé v lese zapálili ohníček, aby si mohli opéct buřta, často v nich hořelo. My jsme ale vyrobili bezpečná ohniště s lapačem jisker v altánech, aby už k takovým událostem nedocházelo. Nainstalovali jsme také herní a naučné prvky, jde nám o to, aby si každý v lesním prostoru našel to své. Kromě asfaltových cest, se mohou návštěvníci pohybovat na štěrkových přímo uvnitř lesa. Asfaltové cesty, které tvoří třináctikilometrový okruh, jsou určené hlavně pro bruslaře a cyklisty, zbytek štěrkových udržovaných cest zde má přes 250 kilometrů.

Připravujete zde na léto nějaké akce?
Dělávali jsme větší akce, například Den lesní techniky. Také se zde prezentovala činnost lesních prací, vědecké práce a aktivit včetně ukázek sokolníků, výcviku psů a arboristiky. Před pandemií covidu se při ní konaly i dřevařské soutěže, bylo zde přes 36 stanovišť a na tuto akci přišlo až deset tisíc lidí. V současné době se tato akce neuskuteční, protože je její příprava časově náročná, a v tuto chvíli je už druhý rok kvůli panující nejistotě bezpředmětná. Když se vše vrátí do normálu, bude chvíli trvat, než se akce tohoto rozsahu bude moci zase připravit. Jsou tady ale menší, které v lesích umožnujeme konat jiným subjektům. Navázali se na nás organizátoři rozmanitých cyklo či běžeckých závodů. Každý měsíc se tady odehraje řada akcí komerčních i nekomerčních, ke kterým dáváme souhlas. Našim cílem je vytáhnout lidi z města, ze sídlišť i obchodních center do přírody, kde se mohou cítit dobře a má to navíc pohybový i ozdravný efekt.

Kolik lidí ročně do lesů zavítá?
Do lesů zavítá zhruba jeden milion lidí ročně.

Nepochybnou atrakcí je bachyně zvaná Pepina. Prý k vám do lesů zabloudila. Sledujete její život? Jak se jí daří a kolik má potomků?
Bohužel je nervózní z toho množství lidí, kteří do lesů přijdou. Zvířata to totiž stresuje, mají raději klid. Pepina je sice na lidi zvyklá, občas od nich dostane nažrat, ale v době, když má potomky, je nervózní. Letos na jaře se zbavila veškerých svých mláďat, co se jí narodila. Je to také dané tím, že mnoho návštěvníků přijde do lesa se psem, což je pro Pepinu, které je asi osm let, velmi stresující. Nikdy nic podobného neudělala, ale ta návštěvnost v zimě na začátku letošního roku byla tak velká, jako bývá v létě. Bachyně mají mladé většinou v lednu nebo únoru, kdy v lesích nikdo není. Letos to bylo ale jinak, byly tam tisíce lidí. V tomto období bude mít zřejmě nová mláďata.  

Ve vaší správě je rovněž kemp Stříbrný rybník. Co všechno nabízí svým návštěvníkům?
Kemp vzniknul svépomocí v akci Z někdy v roce 1960 a od té doby do něj nikdo moc neinvestoval. Stalo se z něj takové divné místo, které pomalu dožívalo. Jsem rád, že se kemp dostal do naší správy s tím, že věci změníme. Nová restaurace se zázemím a venkovním sezením, oblíbený kolobar ve zbrusu novém stylu se zahrádkou s lavicemi a sociálním zařízením. Na břehu rybníka jsou zbrusu nové a zcela vybavené ubytovací mobilhoumy s vlastním sociálním zařízením včetně posezení nebo velké safari stany s ledničkou i osvětlením. Už nyní se také plní chatky, protože o ubytování je velký zájem. Kromě toho tady parkují karavany, protože ubývá stanů. Zvýšili jsme tedy množství karavanových stání s elektrickými přípojkami na sto. Rádi bychom také vybudovali domky v korunách stromů. Součástí lesů je rovněž Park Na větvi, což je unikátní soustava tří síťových hřišť zavěšených v korunách stromů propojených s 3D bludištěm. Cílem kempu je, jak už jsem uvedl, aby se lidé v něm ubytovaní dostali do lesů, kde jsou pro ně připraveny zajímavosti a stezky pro děti, a zase se vrátili. Investice do kempu jsou nemalé. Za loňský rok to bylo více než 12 milionů korun, ale přes osm milionů jsme vydělali i bez hromadných akcí.

Jaká je vize Stříbrňáku?
Naší cílem je vybudovat kemp „západního střihu“, místo, které bude žít a odkud budou návštěvníci vyrážet na různé aktivity v našich příměstských lesích. Jsem moc rád, že jsme našli šikovného strategického partnera, který investoval do restaurace, obnovil oblíbený kolobar a jelikož vlastní i oblíbený Park Na Větvi, utvoří společně s námi velmi zajímavý bod na trase, kterou se budou návštěvníci kempu pohybovat.

Řeč je o Petru Smolovi, který kromě Parku Na Větvi připravuje i projekt návratu lyžování na hradeckou Rozárku. Zapadne Rozárka do vašeho konceptu?
Jednoznačně ano, bude to další atraktivní místo, které přiláká turisty a bude mít pozitivní vliv na cestovní ruch. Jsem rád, že máme mezi sebou Hradečáky, kteří mají nápady a vize a nebojí se je realizovat. Už nyní chceme nabídnout návštěvníkům možnost dát si v rámci objednané stravy oběd nebo večeři v Parku Na Větvi nebo v Pivovarských domech v centru Hradce, s Petrem Smolou jsme domluveni, že i restaurace Na Rozárce bude jednou takovýmto spřáteleným místem.

Bavíme se hodně o mimohradeckých, co nabídne Stříbrňák Hradečákům?
Jak jsem zmínil, plánujeme vrátit na Stříbrňák život, jsme rádi, že jsme se spojili s Pivovarskými domy v Hradci Králové a Parkem Na větvi, kteří budou provozovat občerstvení, zajišťovat třeba příměstské tábory a další věci. Chceme vytvořit prostředí, které je čisté a jídlo včetně ubytování je na vysoké úrovni. Fungovat bude letní kino, pódium pro koncerty a připravují se další akce a srazy.

Zpět k vaší profesi. Jak dlouho jste ředitelem městských lesů a co plánujete?
Ve funkci ředitele jsem od roku 2011. Po dokončení našich aktivit na Stříbrném rybníku už plánujeme další věci. Máme v hlavě enviromentální centrum pro děti, které k nám přijedou městskou dopravou. Ujme se jich náš zaměstnanec, ukáže jim les a osvětově je poučí. Rádi bychom zde také postavili novou budovu u Stříbrného rybníka, což bude nástupní místo, kde budeme osvětově působit na žáky škol a přes ně na dospělé, jak se vhodně chovat v lesích. 

Nechal jste se slyšet, že být lesníkem je tak trochu zaměstnání za odměnu. Nechodíte jen do práce, žijete s přírodou. Platí to stále? Co vás na této profesi fascinuje?
Tuto práci jsem vždycky chtěl dělat, pocházím totiž z lesnické rodiny. Původně jsem studoval zemědělskou střední školu, teprve potom jsem nastoupil na Vysokou školu zemědělskou do Prahy. V prvním ročníku jsem ale zjistil, že mě to nebaví a přestoupil na lesnickou školu. Po jejím absolvování jsem mohl jít na ministerstvo, ale rozhodl jsem se pro hájovnu, kam jsem nastoupil jako asistent ředitele v roce 1998. Navíc jsem chtěl vždycky bydlet na samotě, mít okolo sebe les a být co nejvíce v přírodě. Nikdy jsem nechtěl žít v ruchu města. Žít na hájovně je tedy to, co je za odměnu. Slova, že být lesníkem je tak trochu zaměstnání za odměnu, nejsou moje. Použil je bývalý primátor Fink, kterého jsem přivedl k postaveným oborám. On se rozhlédl kolem sebe a řekl: Proč ty lesníky vlastně platíme, vždyť práce v lese je za odměnu. To mě tehdy zaujalo, protože lesníci jsou většinou srdcaři. Problém nás lesníků je komunikace s veřejností, protože řada z nich nechce být ve městě a nemá moc ráda lidi. Já jsem ale k veřejnosti vstřícný a myslím, že se s ní dá domluvit a z lesů ji nevyháním. Pozitivní je, že to veřejnost vnímá kladně a když se nám něco podaří, tak nás pochválí.

Nejste však jen „lesů pán“, ale i nimrod. Máte nějaký vysněný úlovek?
Někdy bych se rád podíval do Afriky, kde bych chtěl ulovit prase bradavičnaté s těmi hroznými zahnutými zuby. Svého času jsem měl dlouho dobu dilema živé zvíře v přírodě zastřelit. Později jsem došel k tomu, že to není kvůli masu, ale je o to rovnováze v lese, protože přemnožená zvěř působí v porostech ohromné škody. Myslivost je buď koníčkem nebo profesí, my to máme jako profesi. Pro nás je důležité, aby les dobře rostl a zároveň v něm byla zvěř. Musí to být ale v určité rovnováze. Snažíme se hospodařit způsobem blízkým přírodě, jde o to mít druhově pestrý les a v této souvislosti také úzce spolupracujeme s výzkumnými ústavy a vysokými školami.

Už jste uvedl, že nerad chodíte do města mezi lidi a spíše vyhledáváte samotu. Je pravda, že bydlíte na samotě u lesa?
Ano. Nemám rád městský ruch, hlavně obchodní domy, kam lidé masově směřují a zabíjejí nesmyslně čas. To není nic pro mě. Bydlím v Hoděšovicích na samotě u lesa v krásném baráku, což je hájovna z konce 30. let, která má svoje velké kouzlo.

Jak se žije řediteli městských lesů v hájovně? Je to pro vás určitý druh relaxace? Má to nějaká svá specifika?
Vždycky jsem chtěl bydlet nejlépe na samotě, mít okolo sebe les a být co nejvíce v přírodě. Žít na hájovně je to, co je za odměnu. V pracovní době se přes den setkám s velkým množstvím lidí, takže, když přijedu domů, velmi rád se koukám do zeleného lesa. Mám doma úžasný klid, je to skutečná relaxace a nejvíce věcí, které mi jdou hlavou, si tříbím právě v lese. Sednu si na posed, zavřu oči a dvě hodiny přemýšlím. To má pro mě smysl a koneckonců i efekt.

Chystáte k vydání kuchařku z městských lesů. Co vás přivedlo k tomuto nápadu a na co se v ní zaměříte?
Nebude to kuchařka, jak je dělá Pohlreich. Jde spíše o lidové recepty lidí z mého okruhu, kteří je připravují a nelze je nikde jinde najít. Je to lidová tvorba chlapů, kteří se nebojí experimentovat. Kuchařka z městských lesů má vzniknout na podporu místních produktů ze zvěřiny a ryb, protože mě mrzí, že lidi dnes kupuji ryby mořské a málo místní. Ryby chováme v našich rybnících, kterých je v lesích třináct. Máme svoji vlastní značku a zvedli jsme produkci. Naši kuchařku zatím nosíme v hlavě. Když bude čas, začneme sbírat recepty, což může trvat rok, protože u zvěřiny je to odvislé od doby lovu v kalendářním roce. Navíc chceme, aby byla kuchařka doplněná fotografiemi a uvažujeme i o natočení videí.

 
Znamená to také, že máte kladný vztah k jídlu? Co si rád dáváte na zub?
To, co mně žena připraví. Jinak mám celoživotně rád řízky z úplně čerstvého masa, nejlépe zvěřinové. Ty jsou nejluxusnější. Nejlepší maso, které jsem však jedl, bylo z jelena siky. 

Lesnictví je pro vás nejen povolání, ale také koníček. Mohl byste se podělit se čtenáři Salonek o vaše další zájmy?
Mám moc rád rybaření a jezdím na ryby do Norska k Trondheimu. V nádherných fjordech je úžasný klid, už jsem tam byl patnáctkrát. Jednou ročně jedu na dovolenou s rodinou a pak sednu do auta a frčím na čtrnáct dnů do Norska, 2400 kilometrů tam i zpět. Je to pro mě oddych a odpočinek. Dalším mým velkým koníčkem je chov opeřenců. Celý život miluji bažanty a na mojí hájovně, které se říká bažantnice, jich tam mám asi šestnáct druhů, dále deset druhu australských papoušků, husy, kachny, perličky, ptáky hoka z Mexika a mám dokonce i páva.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera