Zachraňovat lidské životy musí být úžasně emocionální záležitost. Může se to však ještě emočně dotýkat lékaře s takovými zkušenostmi a praxí, jako máte vy?
To, že zachraňujete lidské životy, považujete za samozřejmé. Ne každý život se vám ale podaří zachránit. Dnes přistupujeme k smrti zcela jinak, než tomu bylo dříve. Pacient předpokládá, že se z nemocnice vrátí zdravý. Pokaždé tomu tak není, všichni jednou zemřeme. Pokud by lékař byl natolik otrlý, že by na něj ztráta života nepůsobila emocionálně, snad by tuto práci ani nemohl dělat. Zachránit život je úžasný pocit a ta nejlepší odměna, jaké se může lékaři dostat. Ze smrti si musíte vzít poučení, ne se však zhroutit. Tuto schopnost získáte postupně zkušenostmi.

Nic cennějšího, než zdraví nikdo z nás nemá. Spousta lidí je vám nesmírně vděčná. Vzpomenete si na nejkrásnější poděkování, kterého se vám dostalo?
Právě v období okolo Vánoc dostávám ohromné množství pohledů a poděkování. Velkou odměnou například je, když vám člověk, který pro své potíže nemohl ani chodit, pošle pohled z hor… Někteří pacienti slaví dvoje narozeniny – ty skutečné a pak v den, kdy jsem jim transplantoval nové srdce. Často mi o svých výročích napíší. Všechna poděkování mě velmi těší, nemohu říci, které víc nebo míň.

Když jsme u těch emocí – má nějaký opodstatněný význam, že právě srdce je v povědomí lidí symbolem lásky, citů? Reaguje skutečně srdce na naše prožitky?
Z lékařského hlediska existuje logické vysvětlení. Například i láska je stres. Nevíte, jestli náhodou Franta tajně nechodí s Mařenkou. Stres je prastará fyziologická reakce organizmu, kterou jsme zdědili po zvířecích předcích, a je to příprava organizmu na fyzickou akci. Aby pračlověk mohl utíkat před medvědem, musel mít svaly zásobené okysličenou krví. Když vidíte milovanou bytost, začnete zrychleně dýchat a rozbuší se vám srdce. Až do 17. století lidé nevěděli, k čemu slouží srdce a krevní oběh. Vysvětlili si to tím, že cit sídlí právě v srdci. Netušili, že impuls přichází z mozku a srdce je jen ten efektor, výkonný orgán.

Kterou z operací považujete ve své kariéře za unikátní a převratnou?
Z pohledu celosvětové medicíny byl tehdy určitě převratnou operací hasič, kterému jsme celé srdce nahradili dvěma čerpadly. Do té doby to jen jednou bezúspěšně zkusili Američané, ale podařilo se to až nám. Skutečně šlo o unikátní operaci v celosvětovém měřítku. Potom je i řada operací, které jsem začal dělat jako první v Československu, například transplantace bloku srdce a plic, umělé srdeční čerpadlo, operace pro poruchy srdečního rytmu a další. Za 47 let jsem jich už dělal opravdu hodně. Také jsme jako první operovali svědky Jehovovy bezkrevním typem operace.

Jak zareaguje lékař, pokud pacient (například právě jehovista) odmítá zákrok i za cenu ohrožení svého života?
Nejprve se to snažím pacientovi vysvětlit. Jejich víra je ale většinou natolik pevná, že se přesvědčit nedají. Při svých zkušenostech musím vědět, na co si mohu troufnout a na co už ne. Některé operace se bez krve udělat nedají, ale jsou operace, u kterých vím, že pokud se nepřihodí žádné komplikace, bez krve je zvládnu. Díky tomuto jsme se mnohé naučili. Dříve se přístroj pro mimotělní oběh plnil krví a mysleli jsme si, že jinak to nejde. Ukázalo se ale, že lidský organizmus toleruje i jinou tekutinu. U svědků Jehovových nedělám transplantace srdce. Nejde o to, že by mi pacient zemřel. Problém je v tom, že vhodných dárců srdcí je velmi málo a čeká na ně mnohem více lidí. Já nemohu riskovat, že ztratím srdce dárce kvůli někomu, kdo odmítá krev.

Povídali jsme si spolu před šesti lety. Předpovídal jste, že se v horizontu pěti, šesti let můžeme dočkat mnohem dokonalejšího modelu umělého srdce, které se celé i s baterií zašije do člověka. Podařilo se?
Ano, podařilo. Dělali to moji žáci ve spolupráci s izraelskou firmou. Máme video, jak ten pacient plave. Čerpadlo i s bateriemi a řídicí jednotkou je skutečně celé zašito a baterie se dobíjí indukcí.

Na operaci musíte být plně koncentrovaný. I vy jste ale jenom člověk. Jaký recept máte na to, abyste dokázal při operaci zapomenout na vlastní trápení a starosti?
Musím zaťukat na dřevo, že v osobním životě mě nic tak závažného netrápí. Mé zaměstnání vyžaduje, abych šel večer nejpozději ve 23 hodin spát. Klidně si dám po večeři dvě deci vína, ale určitě nemohu nijak flámovat, když vím, že příští den operuji. Ráno brzy vstávám a pokaždé si zacvičím. Ke každé operaci musíte přistupovat s respektem, protože ve vašich rukou je život člověka.

Jak vypadá vaše ranní cvičení?
Vstanu před půl šestou a 20 až 25 minut cvičím. Začínám strečinkem, potom posiluji břišní a zádové svaly a kvůli běžkám i ruce. Nejdůležitější je protahování.

Je známo několik případů, kdy mladí vrcholoví sportovci zdánlivě v plné síle náhle při sportu zkolabují, nebo dokonce zemřou důsledkem selhání srdce nebo infarktu. Jak je to možné, když jsou pod pravidelným lékařským dohledem?
U mladých lidí mohou být náhlá úmrtí způsobena vadou převodního systému (v srdci jsou vodivá vlákna, která objevil pan profesor Purkyně, což je systém, jak se elektrický převod, který vzniká u horní duté žíly v pravé síni, převádí přes celé srdce). Ten může být patologicky změněn. Může jít také o arytmogenní dysplazii pravé komory nebo kardiomyopatii (tj. onemocnění srdečního svalu náchylné k poruchám srdečního rytmu). U lidí od čtyřicátého roku a výše už může jít o ischemickou chorobu srdeční a dostanou infarkt. Může to být jen malý infarkt, který vyvolá takzvanou fibrilaci komor. Pomoci pak může defibrilátor nebo správná resuscitace. Tato náhlá úmrtí jsou vždy od srdce a do značné míry se jim dá předejít ECHO vyšetřením srdce, které ukáže například na vadu chlopní nebo změnu pravé komory v důsledku arytmogenní dysplazie a natočením EKG se dají prokázat poruchy převodního systému. U velice mladých sportovců bývá vždy na vině špatné vyšetření.

Říkáte, že sportujete především pro radost. Za sebou, a věřím, že i před sebou, máte ale několik náročných maratonů, triatlonů. Kterých závodů, pokud vám to čas dovolí, se účastníte pravidelně?
Maratony už neběhám, jen půlmaratony. V loňském roce byla spousta závodů zrušena. Nejdelší, co jsem loni tedy běžel, byly Běchovice. Je to nejstarší a nikdy nepřerušený běh v Evropě a možná druhý nejstarší běh na světě. Dlouhý je deset kilometrů. Zúčastnil jsem se také triatlonu u Sázavy a jel jsem i dva závody horských kol, které mi nahrazovaly půlmaratony.

Jaký vlastní sportovní zážitek považujete za nejsilnější?
Myslím, že maraton. Maraton se nedá vyprávět, ten se musí zažít. Víte, Jizerská padesátka trvá v mém podání déle než maraton. Na běžkách si ale z kopce chvíli odpočinete, zatímco při maratonu musí i z kopce nohy běžet.

O čem přemýšlíte, když běžíte tak dlouhou vzdálenost?
To je právě velmi zajímavé. Vyřešíte spoustu problémů a napadají vás myšlenky, které by vás jinak nenapadly. Potvrdila mi to i řada dalších běžců. Fyziologicky to vysvětluji takto: V klidu je váš srdeční výdej krve asi šest litrů za minutu, ale když běžíte tréninkovým tempem 15 km, máte minutový výdej krve třeba kolem 20 litrů. Mozek je tedy mnohem více prokrvený. Když jsem se před více než 47 lety hlásil do konkurzu na přednostu kardiochirurgické kliniky, připravoval jsem si právě při běhání, co tam budu povídat.

Jaký máte názor na vrcholový sport? Co je už podle vás ze zdravotního hlediska přespříliš? Podle mého názoru není žádný extrém, ať už v čemkoli, zdravý. Ani o maratonu se tedy nedá říci, že je zdravý. V životě ale lidé dělají tolik nezdravých věcí… Myslím, že když si odpustím jiné nezdravé věci jako třeba kouření, mohu si klidně jeden nebo dva maratony za rok dovolit. Zážitek a vyplavené endorfiny mi to do značné míry vykompenzují. O vrcholovém sportu se nedá říci, že by byl zdravý. Smyslem sportování by neměla být výchova olympijských vítězů, ale to, abychom všichni sportovali pro zdraví. Jak říká staré přísloví – ve zdravém těle je zdravý duch. A když při tom z někoho skutečně vyroste olympijský vítěz, je to taková třešnička na dortu.

Jak to v tomto směru pozorujete u svých pacientů?
Pokud se nejedná o vrozené vady, většina mých pacientů nesportovala vůbec nebo toho nechala ve dvaceti, třiceti letech a začala žít nezdravým životním stylem: přejídali se, nehýbali se, kouřili. Nepamatuji si, že bych ze současné generace operoval nějakého špičkového sportovce.

Kromě sportu máte ale i další koníčky a zájmy, například veterány. Máte mezi svými veterány nějakého obzvlášť oblíbeného?
Mám oblíbené velorexy, ale rád mám všechny své veterány, jinak bych si je nepořídil. Moje nejstarší auto bylo vyrobeno v prosinci roku 1912 a uvedeno do provozu v únoru roku 1913. Je tedy 108 let staré a jezdí! To je přece úžasné! Nevím, jestli některé ze současných aut bude za sto let ještě schopné jízdy. Proto by se měla tato stará auta uchovat pro další generaci. Já mám například čtyři velorexy. Každý z nich je individualita, s každým strojem musíte zacházet jinak – jinak startovat, řadit… U dnešních škodovek je úplně jedno, do které si sednete, všechny se chovají stejně.

Povídáme si spolu v Rokytnici nad Jizerou, kde máte byt. Jak často sem jezdíte a čím si vás právě Rokytnice získala?
Do Krkonoš jsem s rodiči jezdil lyžovat od malička. V roce 1968 si můj strýc koupil v Rokytnici poměrně zdevastovanou chalupu, tak jsme sem jezdili, abychom mu ji pomohli dát do slušného stavu, a za to jsem sem pak mohl jezdit i se svou rodinou. Později jsme získali podnájem u starého pana Votočka (narodil se tuším v roce 1908), skutečného horala, který v Krkonoších prožil celý svůj život. A to přesto, že byl Čech, i za protektorátu. Jezdívali jsme k němu mnoho let. Bylo úžasné povídat si s člověkem, který v 30. letech sloužil u dragounů a jezdil ve Stromovce na koni společně s Masarykem nebo generálem Syrovým. Bývali jsme tu opravdu často, a získali tak v Rokytnici mnoho přátel. Jediné neštěstí pro Rokytnici bylo to, že se za komunistů stala průmyslovou obcí. Stály tu textilní továrny, vyráběly se tady elektropřístroje. Nepočítalo se s tím, že by se tu mohlo někdy lyžovat a že by tu jednou mohly být nejkrásnější a nejdelší sjezdovky v celém Česku. Bohužel se to s Rokytnicí táhlo i desítky let po převratu. Chybí tu například bazén. Jinak je Rokytnice skutečně nádherná, s překrásnými výstupy na nejvyšší vrcholky Krkonoš. Za těch více než padesát let, co sem jezdíme, nám to tu opravdu přirostlo k srdci.

Krkonoše máte jistě prochozené, projeté na kole nebo na lyžích křížem krážem.
Určitě. Zrovna jsme se vrátili z krásné procházky, byli jsme na nedaleké Stráži, odkud jsou skvostné výhledy na panoramata Kotle a Lysé hory.

Obracejí se na vás místní lidé často se svými zdravotními problémy?
Řadu rokytnických občanů jsem operoval či léčil. Pokud se na mě obracejí s problémy, které se týkají srdíčka, vůbec mi to nevadí. Vždyť je to obor, kterým se zabývám a něco o něm vím. Složitější je situace, kdy mě žádají o radu z oboru, který je mi odborně vzdálený. Není to pro mě jednoduché, ale také se jim snažím vyhovět.

Prý si také rád zajdete do hospody na mariáš.
Mariáš hraju více na chatě, kterou máme u Jevan. Zdědili jsme ji po rodičích. Učím ho i vnoučata, protože mariáš je tradiční česká hra, tak aby v dnešní počítačové době nezanikla.

Svá vnoučata vedete jistě i ke sportu. Snažíte se i o to, aby pokračovala v rodinné lékařské tradici a přes generaci na ni navázala?
Ano, ale zatím se mi to nedaří. Nejstarší vnučka bude v tomto školním roce maturovat a chtěla by studovat herectví na JAMU nebo DAMU. Další vnučka nádherně kreslí, a tak uvažuje, že by šla na scénografii. Ostatní jsou ještě malá, mají ještě dost času, tak uvidíme.

Jan Pirk (72)

Špičkový kardiochirurg prof. MUDr. Jan Pirk se narodil 20. dubna 1948 v Praze. Mimo jiné se proslavil vybudováním jednoho z nejlepších kardiocenter, které sídlí v pražském IKEMu. Patří k vysoce uznávaným operatérům srdce v Evropě. Do Krkonoš jezdí od malička a velmi mu přirostly k srdci.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: IKEM