Zocelen finskou školou míří Dominik Pavlík za snem o NHL

Náš rozhovor měl původně vzniknout na dálku, ale zranění nohy tě přivedlo do Trutnova dřív, než jsi to plánoval. Co se ti stalo?
Na začátku listopadu, během reprezentačního zápasu s USA v Táboře, vyhrál jeden z Američanů v našem obranném pásmu osobní souboj a ujížděl za branku. Chtěl jsem si zkrátit cestu, abych ho dojel, ale při tom jsem stehnem trefil zadní tyčku, takovou tu silnou. A narazil jsem si nohu, jak se lidově říká. Další týden ve Finsku jsem šel hrát přes bolest. Dostal jsem lehký hit, který by za jiných okolností nic neznamenal, ale takhle se mi ve svalu spustilo vnitřní krvácení. Vytvořil se otok, který naštěstí rychle ustoupil, a zdálo se, že to nebude nic vážného. Zkusil jsem trénovat, ale bohužel, nešlo to. Na magnetické rezonanci pak zjistili poškození svalu. Měl jsem dva týdny klid, nechodil jsem na led, ale moc se to nelepšilo. Už jsem věděl, že před Vánocemi nebudu hrát. Vrátil jsem se do Česka a navštívil vyhlášeného sportovního lékaře, pana doktora Holibku v Olomouci. Z rentgenu poznal, že krevní sraženina mi vápenatí a museli jsme začít píchat magnézko, aby to nezvápenatělo úplně, protože pak by noha šla ohnout třeba jen do šedesáti stupňů, což by pro hokej bylo dost špatné.

Jak to s nohou vypadá teď?
Zranění se trošku protáhlo na déle, než jsem čekal. Minulý týden v pondělí jsme ale ukončili léčbu. Noha už je docela funkční a teď už mě čeká jen rehabilitaci, abych ji po dvou měsících pořádně rozhýbal. Chodím do bazénu, spolupracuji s panem fyzioterapeutem Práškem v Trutnově. Bylo to moje první vážnější zranění v kariéře, kvůli kterému musím vynechat část sezóny. Předešlá zranění, co jsem měl, byla vždycky mimo sezónu.

Jak jsi měl rozjetou svou druhou sezónu v Kärpät Oulu?
Rozdělil bych to zatím na dvě části. Červenec až září bych řekl, že to bylo výborné. Dařilo se mi hodně, bodoval jsem jak na Hlinka Gretzky Cupu, tak na začátku sezóny ve Finsku. Cítil jsem, že jsem pro tým klíčový hráč, což mám rád, když můžu rozhodovat zápasy. Ale pak bohužel v říjnu a listopadu jsem se úplně nepotkal s formou. Takže na jednu stranu je dobře, že mě potkalo zranění. Můžu sezónu restartovat a v lednu a únoru do toho zase šlapat naplno.

Co se stalo, že jsi ztratil formu?
Hrál jsem asi čtrnáct dní s antibiotiky a tam se to asi zlomilo. První herní víkend byl ještě dobrý, ale ten druhý jsem se už cítil slabý. Dva zápasy se mi nepovedly a přestal jsem si na ledě věřit, což se odrazilo v mých výkonech.

Myslím, že ale zrovna ty sebevědomí musíš mít, protože do zahraničí ses vydal už v šestnácti, což pro české kluky není úplně obvyklá cesta. Proč ses tak rozhodl?
Vyhodnotil jsem to tak, že v daný moment je to nejlepší cesta pro můj rozvoj a že ve Finsku budu mít ještě o level lepší podmínky než v Hradci. A to si přitom myslím, že Hradec je v Česku na dost vysokém levelu, co se týká výchovy mládeže a tréninkových jednotek na ledě, které jsou hodně kvalitní. Trenéři jsou super. Ale ve Finsku je to úplně jiná úroveň, co se týká kompletního servisu okolo hráče. Strava, ubytování, regenerace… A také hlavně po fyzické stránce. Bavil jsem se o tom jak s mým agentem Petrem Peleškou z GMG, tak i s kluky z ročníku 2006, co tam hrají. Až na pár výjimek si to všichni chválili. Je to tak, že ve Finsku se prostě posuneš dál v jiných věcech než u nás. Ale platí to oboustranně. Kdyby šel Fin do Česka, posune se tady on zase v jiných věcech.

Kde jsi viděl svůj prostor pro zlepšení?
Moje slabiny byly v bruslení a ve fyzické připravenosti vršku těla. Právě Finové jsou tím ale vyhlášení, že jejich suchá příprava je docela nářez. Když máme tréninkový den, strávíme v posilovně dvě až tři hodiny, plus do toho máme jednotky na ledě. Zrovna Kärpät Oulu se přezdívá, že je to vojenský výcvikový tábor. (smích)

Jak sis na to zvykal?
Upřímně, první měsíc to bylo v klidu, až jsem to nečekal. Ale mohlo za to i to, že jsem měl v sobě nějaký adrenalin – nové prostředí, noví kluci, nový trenér, všechno bylo nové. Ale pak přišla krize. Na začátku září na mě začala doléhat únava, nebyl jsem zvyklý tolik trénovat. Někdy jsem chodil spát už dost brzo jako malé děti, třeba v osm večer, abych byl v sedm hodin ráno připravený vstát a jít na halu. Postupně jsem se s tím však naučil pracovat, respektive oni vás to naučí, to – jak dobře regenerovat, jak správně jíst na noc, jak správně jíst přes den… Hodně důležitý je spánek a obecně ve Finsku dbají na to, jak se hráč cítí. Člověk se to ale naučí a za měsíc dva to bylo v pohodě a začaly se projevovat i první výsledky.

Kolik hodin denně spíš?
Minimálně devět. To je úplné minimum, co potřebuji k tréninku. A když přijedeme ze zápasu, máme druhý den volno nebo dobrovolný trénink, tak se snažím deset a půl. Bohužel někdy to nejde spát devět hodin, když přijedeme pozdě z jednoho zápasu a přejíždíme třeba z Helsinek do Turku, snažím se třeba sedm a půl. Počítám si spánkové cykly.

Jak vypadá tvůj tréninkový den?
Máme dva typy tréninkových dnů. Ten těžší vypadá tak, že člověk v sedm ráno vstane, nasnídá se a v osm je sraz na zimáku. Tři čtvrtě hodiny je lehká suchá rozcvička nebo tělocvična. Od 9.15 do 10.15 se jde na led, kde se bruslí, piluje střelba, je to spíš o individuálních dovednostech. Pak jdeme rovnou na oběd, který máme na zimáku. Potom jde někdo domů a někdo zůstává na hale, protože ve 14.30 začíná další trénink – hodinu a půl posilovna. A pak většinou mezi čtvrtou a půl pátou se jde ještě na hodinu na led. Lehčí tréninkový den vypadá podobně, akorát ráno od osmi máme těžkou posilovnu a jde se na led o trošku déle, kde se řeší spíše týmové pojetí. A odpadá nám odpolední fáze. To je vždycky před zápasem. Když se hraje sobota–neděle, je to v pátek lehčí.

Jsi jediný Čech v týmu?
Ne, jsme tam dva. Ještě je tam Samuel Jung z Havířova. Bydlíme spolu na bytě a je to super, že tam mám někoho, s kým si můžu normálně pokecat. Ze začátku mi to určitě psychicky pomohlo a myslím, že můj příchod pomohl i jemu. On tam byl sám už sezónu předtím. Jinak v týmu je s námi ještě jeden Lotyš.

Tréninky se vedou v angličtině?
Když jsem v létě chodil na přípravu s áčkem, tak tam jsou tréninky v angličtině, protože v týmu hraje spoustu cizinců. Z Čechů je tam například Michal Kovarčík. Naše tréninky ale vypadají tak, že hlavní trenér vykládá ve finštině a asistent nám to překládá do angličtiny.

Pochytil jsi za necelé dva roky něco z finštiny?
(smích) No, spíš jen takovou tu horší, sprostou mluvu a hokejové pokyny. Je to specifický a velmi těžký jazyk. Klukům něco málo rozumím, když vím zhruba téma. Ze začátku jsem se finsky snažil učit, ale nechal jsem toho, protože člověk by se tomu potřeboval věnovat pět let a dvě až tři hodiny denně, aby se, dejme tomu, naučil mluvit. Ve Finsku jsou navíc i různá nářečí, takže pro cizince je to těžké i odposlouchat.

Jaký život je na severu mimo mantinely?
To je kapitola sama o sobě. Čekal jsem, že to bude náročné, ale realita mě překvapila. Když jsem před třemi dny odlétal, slunce vycházelo v 10:30 a zapadalo už ve dvě. A občas jsou dny, kdy se slunce neukáže vůbec. Anebo teď jsou teploty ještě docela snesitelné, ale loni v lednu a únoru bylo minus třicet, pocitově klidně i minus čtyřicet, protože fouká. Finové to ale zvládají s nadhledem – obléknou se a bez problému i v tomhle vyrazí na kole. Pak se doma ohřejí v sauně a je po starostech. Saunu máme i na bytě, což je tady úplně běžná věc. Je to určitě příjemná věc, na kterou jsem si rychle zvykl. Až si jednou budu zařizovat bydlení, rád bych si ji tam také pořídil.

Jak hodnotíš působení ve Finsku?
Splnilo to moje očekávání. Zesílil jsem a řekl bych, že je to hlavně o středu těla a výbušnosti. Zároveň člověk musí hodně bruslit. Je to o tom být neustále na ledě a bruslit, bruslit a zase bruslit, což Finové v tréninku opravdu zdůrazňují. Tohle určitě hodnotím pozitivně. V Kärpät Oulu mají dlouhodobě výsledky, patří mezi lepší týmy. Ročně jednoho dva hráče draftují do NHL, což je skvělé číslo. Mohl bych vyjmenovat spoustu světových hráčů, kteří odtud vzešli. Nicméně, aktuální situace je taková, že jsem rozhodl angažmá ve Finsku ukončit a přesunout do Kanady.

Z jakého důvodu?
Kanadská Western Hockey League je považována za nejlepší juniorskou soutěž na světě. Hraje tam spousta kluků, kteří už byli draftováni, mají podepsané smlouvy a připsali si i několik zápasů v NHL, ale ještě nemají na to tam hrát pravidelně. Již před sezónou si mě draftoval klub Moose Jaw Warriors, který o mě hodně stál. Nebyla to zrovna obvyklá nabídka. Mají mladý tým a já bych tam dostal velký prostor na ledě. Jejich letošní sezóna sice nevypadá dobře, už nemají šanci dostat se do play-off, ale právě to by pro mě bude výhodou. Dostanu bych více prostoru na ledě, protože prioritou by byl rozvoj hráčů, ne výsledky. Měl jsem odlétat teď v pátek, ale chytil jsem zrovna nějakou virózu, takže můj odlet se trochu oddálí. Každopádně na konci února bych tam už chtěl začít hrát. Odehrát měsíc v Kanadě a pak se začít připravovat na mistrovství světa.

Jak v Kärpät Oulu vzali zprávu, že odejdeš pryč?
Moje rozhodnutí respektovali, i když se mě snažili udržet a sliboval mi různé věci, abych zůstal. Vyhodnotil jsem to ale tak, že pro můj hráčský rozvoj teď bude lepší přesunout se do Kanady.

Jak bys popsal svoji pozici na ledě?
Jsem centr, ale nedělá mi problém hrát ani na křídle. Ve Finsku mi říkali, že jsem tam od toho, abych hlavně dával góly. Takový to: Běž na led a střílej! V reprezentaci mě ale spíše formují do role, které se říká „two way forvard“ neboli útočník, který umí dávat góly, ale je užitečný i před vlastní brankou a brání také oslabení. Prostě hráč, který se může využít na všechny situace, sice v žádné není nejlepší, ale vždy bude patřit k tomu nadprůměru. Snažím se být také týmový hráč, který ukazuje klukům, že tým je to číslo jedna. Na střídačce i v kabině docela často mluvím. Na poslední reprezentační akci jsem byl vlastně i kapitán.

Kde bys chtěl být za pár let?
Nejdřív bych chtěl říct, že bez podpory rodiny, která mi vytváří neskutečné zázemí, bych asi nikdy nebyl tam, kde jsem teď, za což všem moc děkuji. Hokej je jinak i hra náhod, takže všeho možného. Můj střednědobý cíl je draft do NHL. První možnost budu mít letos v červnu. Na začátku sezóny jsem si říkal, že mám poměrně dobré naděje, teď to vypadá všelijak, řekl bych, že je to tak padesát na padesát. Velmi záleží na zbytku sezóny a pak hlavně na mistrovství světa do osmnácti let v Dallasu. Pokud by se mi tam zadařilo, mohlo by mi to ještě víc otevřít dveře k draftu, že bych mohl vyletět do druhého, třetího, čtvrtého kola. No a když se mi to nepovede, tak před sebou budu mít ještě drafty v letech 2026 a 2027.

A pak mám tři možnosti. Zůstat v kanadské juniorce, pokud bych se tam rozhodl jít. Hrát dospělou soutěž někde v Evropě – Česko, Švédsko, Finsko. Anebo jít cestou univerzit, kde se hokej v posledních letech zvedá na neskutečnou úroveň a za chvíli bude dosahovat kvalit kanadské juniorky. Spoustu kluků se i odtud dostalo do NHL. Pro řadu hráčů to už bude priorita číslo jedna, protože to jde ruku v ruce se vzděláním. O tom uvažuji i já. Jsem poměrně dobrý student a nechtěl bych to jen tak zahodit.

Co tě na hokeji baví?
Baví mě, že je to týmový sport, s klukama je sranda v šatně. A hlavně mě baví překonávat své limity, což v hokeji je poměrně na denní bázi. Řeknu si, že chci třeba zlepšit střelbu do levé části branky, do horního rohu, tak prostě jdu a po tréninku tam vystřílím tři sta puků. Vím, že jsem pro to něco udělal, pak dám třeba v zápase o víkendu gól a vidím, že jsem zase posunul svůj level.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová a www.ceskyhokej.cz