Hradec má svoji talk show, mladý bavič hostil Donutila i Vetchého

Proč jste si jako svou profesní cestu vybral zrovna talk show?
Od dětství jsem miloval zábavné pořady. Zatímco moji vrstevníci koukali na Dádu Patrasovou, já vyrůstal na Karlu Šípovi. Fascinovalo mě, jak vede rozhovor a že při tom dokáže být i vtipný. Jako dítě jsem také na různých oslavách nikoho nepustil ke slovu, pořád jsem něco vyprávěl a bavil lidi.

To je ještě pořád dost vzdálené od momentu, kdy se posadíte před publikum se svým hostem…
Do všeho jdu po hlavě a moc to nepromýšlím. Někdy je to výhoda, protože jiný by na mém místě přemýšlel, pod jakou televizi to dát nebo kolik to bude stát. Já si prostě jen řekl, že chci talk show, a tak jsem se sešel s kamarádem, řekli jsme si, že to uděláme, a během měsíce bylo hotovo. V Divadle Jesličky jsme zašli za vedením a v září roku 2016 začali.

Jak často a kde se show koná?
Snažím se, abychom uspořádali jedno vystoupení každý měsíc, ale někdy je to jednou za dva měsíce, když se mi povede domluvit opravdu slavné hosty. V tu chvíli si nechávám více času na přípravu. Co se týče místa, jsme pokaždé jinde, je to taková tour po Hradci Králové. V minulosti jsme byli v Adalbertinu nebo v Artičoku a teď naposledy v hospodě U Stolu. Stálí fanoušci mě sledují na facebookových stránkách, kam dávám informace o nejbližší show.

V Česku jsou fenomény talk show Karel Šíp a Jan Kraus. Učíte se od nich?
Karel Šíp je můj vzor, protože to dělá s hroznou noblesou, je elegantní a má obrovskou schopnost se lidí vhodně ptát a tvořit z jejich odpovědí humor. Pořád je ale přirozený a netlačí na pilu, což se od něj dá učit. Jana Krause mám taky rád, i když je úplně jiný. Líbí se mi jeho jakási nabubřelost, protože je to podle mě typicky česká vlastnost. V podstatě ukazuje lidem tu naši hloupost, jak jsme pořád nafrnění a něco se nám nelíbí.

Jak těžké je pro vás sehnat do talk show hvězdného hosta? Přece jenom Karel Šíp s Janem Krausem to mají asi o něco snazší…
Dneska je to už lehké, protože existují google a sociální sítě, všichni mají e-maily. Obvykle tomu člověku napíšu a buď se mi ozve, nebo ne. Někoho kontaktovat úplně poprvé je těžší, přece jenom jsem mladý kluk z Hradce Králové, kterého nikdo moc nezná. Měl jsem ale štěstí, že se mi hned první rok podařilo získat pány Donutila, Vetchého a Koháka. Pak je i oslovování dalších hostů jednodušší. Jde spíše o to, jestli je tenhle formát baví, a všichni víme, že třeba pan Donutil má na podobných vystoupeních postavenou kariéru, takže se přijede rád pobavit.

Jak často se setkáte s odmítnutím?
Překvapivě ani moc ne. Třeba Michal David mi napsal, že na tyhle typy pořadů není, takže nepřijde, což je v pořádku, nemá cenu, aby se tam hodinu trápil. Oceňuji tu upřímnost. Jsem až mile překvapen, že jinak hosté neodmítají, byť ne vždycky najdeme vhodný termín hned, trvá to třeba i půl roku, s pan Vetchým dokonce dva roky.

Který z hostů vás zatím nejvíce zaujal?
To je hodně dané tím, jak člověka vnímám už před tou show. Kdyby přijel třeba Karel Šíp, tak může říct cokoliv a já budu nadšený. Když se vrátím k pánům Donutilovi, Vetchému a Kohákovi, tak to je trojka, kterou já bezmezně obdivuji. Zmínil bych také Ivo Šmoldase a jeho takový pomalejší humor. Nemůžu zapomenout ani na herečku Pavlu Tomicovou, se kterou jsem od té doby kamarád. Většinou mi hosté utkvěli v paměti kvůli tomu, že jsou nejen zábavní, ale také lidští.

Zkoušel jste oslovit Karla Šípa?
Jak jsem odpovídal, že je dnes snadné se k hostům dostat, tak zrovna Karel Šíp je výjimka. V současné době se o to snažím, ale je to těžší. Bylo by hezké, kdyby se to povedlo. On sám říká, že je radši v pozici toho tazatele a že mu pozice respondenta moc nesedí.

Kdo je kromě něj váš vysněný host?
Jaroslav Dušek. Hodně mě ovlivnily jeho názory a jeho životní filozofie je mi velmi blízká. Líbí se mi, jak on v této totálně zrychlené době dokáže zpomalit a uklidnit lidi. Je to něco, co bychom se měli učit také.

Kontaktoval jste ho?
Ano, ale zatím bez úspěchu, má toho hrozně moc. Nezamítl to, ale ani nepřijal. Já se k němu ale postupem času určitě dostanu.

Jak k vám hosté třeba i vzhledem k nízkému věku přistupují?
U Pavly Tomicové jsem cítil, že jí je jedno, jestli je u Šípa nebo u mě, protože je tam vzájemné porozumění a každého bere stejně. Rozhovor byl příjemný, nechala se mě ptát i reagovat. Na druhou stranu Miroslav Donutil je velmi dominantní osobnost a je pochopitelně rád, když je to jeho show. Má rád sólo, takže jsem se ke slovu moc nedostal, ale vůbec mu to nevyčítám.

Ptáte se pak hostů na zpětnou vazbu?
Většinou hned po show se jich ptám, jak se jim to líbilo. Třeba zrovna u pana Donutila jsem strávil měsíc tím, že jsem si četl jeho knížky a koukal na filmy a dokumenty. U takového člověka se bojíte nepřipravit a ptát se na něco, co už tisíckrát zaznělo. Ale už jenom to, že přijel podruhé, je svým způsobem ocenění, a naposledy mě chválil, že jsem se dobře připravil. To mě pochopitelně hrozně těší.

Jaké informace během přípravy hledáte?
Snažím se najít hlavně zajímavosti a poté je vypíchnout. Třeba s Mirkem Etzlerem jsme se bavili o mrkvi, protože on je nadšený mrkvař. Vyprávěl, jak mu změnila život a jak mu ji lidé vozili po představeních. Většinou na toho člověka vím strašné kvantum informací a pak z toho použiji tak 30 procent. Ale je trapné, když host začne o něčem mluvit a vy nevíte o čem.

Mají hosté za vystoupení honorář?
Když dělám velké talk show, kde jsou ta velká jména, na která přijde třeba 500 lidí, tak je honorář nutný, slouží i jako další motivace pro toho hosta. Když dělám menší talk show, kam se snažím zvát hlavně lokální osobnosti, tak je to postavené na tom, že do toho jdou rádi a udělají reklamu sami sobě.

Talk show bývá mimo jiné o tom, že si musíte umět ze sebe i z hosta udělat srandu. Je to náročné?
Vyrůstal jsem ve sportovním prostředí, kde je humor drsný a až přes čáru. Když jsem začínal s talk show, tak jsem to neuměl vychytat a na každého hosta jsem byl stejný. Občas mi nějaký fór ulétl a zpětně jsem si říkal, že to už bylo moc, že je to až zlé. Na tomhle se snažím pracovat a myslím, že se zlepšuji, už se na konkrétního člověka dokáži napojit. Samozřejmě si můžu mnohem méně dovolit s Ondřejem Vetchým než s Jirkou Mádlem, se kterým jsme kamarádi.

Tak se podělte o nějaký přešlap…
Já toho pokazil tolik. Hned se mi vybaví moment, když jsem byl u Aleše Cibulky v rozhlasovém pořadu Tobogan. Byla tam se mnou nejlepší česká hornistka, tedy hráčka na lesní roh. Dostal jsem možnost si zkusit odmoderovat závěr show a řekl jsem, že tu s námi byla nejlepší česká trombonistka. Poté jsem se ještě zeptal moderátora, co by mi na závěr poradil. Řekl, abych se doučil hudební nástroje. To bylo nepříjemné, když se celou dobu mluvilo o lesním rohu.

A přímo ve vaší talk show?
Tam ze sebe spíš dělám blbce a předstírám, že třeba neznám nějaké složité slovo. Vždycky si ale v tomto ohledu vybavím moment s panem Donutilem, kdy jsem se ho zeptal na jeho první sexuální zážitek. Podíval se na mě stylem, že mě okamžitě zabije, a vypadalo to, že neodpoví. Pak řekl, že se mu to stírá, a já místo toho, abych mlčel, jsem řekl, že to stejně určitě nebude trvat déle než dvě minuty. On se pak nahnul ke mně a řekl: „A proč se ptáš? Ty jsi ho ještě neměl?” V tu chvíli těch 500 lidí vybuchlo smíchy.

Máte před publikem trému?
Tu zdravou cítím pořád. Herectví mám v žilách od malička, takže publikum miluji. Vždycky se tréma postupně rozplyne a užívám si to. Miluji kontakt s lidmi, ale na druhou stranu nerad chodím na podobná představení jako divák, tam ho nemusím.

Kde vidíte sebe a talk show třeba za pět let?
Člověk potřebuje čas, aby se zdokonaloval, ať už dělá cokoliv. Každou další show se učím žánru, který dělám. Chtěl bych, aby se to těch pět let pořád zlepšovalo a chodili stále zajímaví hosté. A také abych uměl lépe vycítit, kdy se o humor pokoušet a kdy ne. Jinak úplně konkrétní plány nemám, všechno přijde samo.

David Záruba
david@salonkyhk.cz
Foto: archiv Vítka Martince